Pokud řekneme slovo víra, potom tím můžeme myslet, že například věřím, doufám, že ten vlak ještě stihnu, nebo věřím, doufám, že ten druhý mně dobře porozuměl. Ve většině případů, ale toto slovo spojujeme s vírou v Boha. Řekneme „věřící člověk“, a myslíme tím, někoho, kdo věří, že Bůh existuje. Tedy jde o náboženskou víru. A v této souvislosti již ne každý člověk je ochoten připustit, že taková víra existuje. Vzpomínám na den, kdy jsem seděl v čekárně u lékaře a nemohl jsem neslyšet hovor dvou lidí. Jeden prohlásil, že on nevěří ničemu na co si nesáhne a co si nemůže ověřit. V tom byl pozván do ordinace, a já jsem si představoval, jak žádá po lékaři lékařský diplom, po sestřičce osvědčení, že absolvovala správnou školu a samozřejmě rozbor léku, který mu byl předepsán. Nežádáme řidičský průkaz po řidiči autobusu, do kterého nastupujeme, protože věříme, že jej samozřejmě má. Není pravdivé, že nevěříme ničemu, o čem se sami nepřesvědčíme. Stejně jako není pravda, že nemůžeme, neumíme věřit. Náš život je totiž založen na víře. Věříme, že vlak jede tam, kam cestujeme, věříme, že potraviny v obchodě jsou poživatelné, věříme, že lékař má dostatečné vzdělání atd. Prostě věříme.
Vraťme se k náboženské víře. Víra není příslušnost k církvi, pocit, intelekt, vlastnost, názor…, víra je schopnost důvěřovat. Otázkou je, kdo je objektem naší víry a důvěry. A v případě náboženské víry je to Bůh. On nám dává schopnost Jemu důvěřovat na základě faktů a logiky v bibli, v přírodě, na základě vědeckých poznatků, kdy nemůžeme jinak než ty úžasné zázraky komentovat slovy „evoluce to skvěle vymyslela“. (Může evoluce myslet?). Nedávno jsem slyšel v dokumentu TV, že příroda pochopila, že onen živočich přežije, když bude menší, a proto se začal zmenšovat. (Může příroda pochopit?). Bůh nám dal schopnost důvěřovat i na základě vlastních zkušeností.
Pravá biblická víra je vztah. Vztah k Bohu. Samozřejmě musí předcházet to, že uznám existenci Boha. Bez víry není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest… (Židům 11,6) Potom následuje vztah „neboť vím, komu jsem uvěřil“ (2. Timoteova 1,12), následuje důvěra „ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!„(Marek 5,36), a to všechno ústí v jistotu: „přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry“. (Židům 10,22) Ono slovu víra se dá také přeložit spolehnout se, uchopit se, pevně se držet. Víra je vlastně vědomá závislost na Bohu.
Jak je možné takovou víru získat? „Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo.“ (Římanům 10,17) Opravdová víra pochází ze čtení nebo naslouchání Božího slova. Na tom, že věřím, nemám žádnou zásluhu, protože víra je Boží dar. Za to, že nevěřím, jsem zodpovědný, protože víra je ze slyšení (čtení) Božího slova. Je to asi tak, jako když jsem v hluboké jámě, a někdo mně zpustí lano, aby mne mohl vytáhnout. Když se chytím a jsem vytažen, není to moje zásluha, ale toho, kdo mne vytáhl. Když se nechytím, potom je to můj problém, že jsem zůstal v jámě.
Jak poznám, že jsem věřící? Víra je rozpoznatelná okolím, protože víra je životní styl. „Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Neuznáš, ty člověče, že víra bez skutků není k ničemu?“ (Jak 2,17.20) „chci, abys tomu všemu neochvějně učil, tak aby ti, kdo uvěřili Bohu, snažili se vynikat dobrým jednáním“. (Tit. 3,8) „Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý. V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázán.“ (1Jan 3,3 a 5,3)
Celý článek zobrazíte po přihlášení.
Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.
ZÍSKAT ČLENSTVÍ
Již máte účet? Přihlaste se.
Svůj účet máte navždy zdarma.
Co z toho mám, že jsem věřící? „Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.´ (Římanům 1,17)
Víra není platidlem, ale je podmínkou spasení. Je tím, čím přijímáme dar spasení nám daný od Boha. Jinou věcí je ospravedlnění nás samotných Bohem, tedy odpuštění, které ovlivňuje celý náš další život. „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (Římanům 5,1) A toto ospravedlnění, odpuštění, které dává jedině Bůh, přichází do našeho života pouze tehdy, přijmu-li je vírou. Tak, jako měl člověk v ráji svobodu k rozhodnutí odejít od Boha, tak má dnes svobodu k rozhodnutí přijít k Bohu. Nabídka, kterou nám Bůh dává a týká se našeho časného, ale i věčného života nepřichází automaticky, samovolně, ani ji Bůh nevnucuje. Prostředkem k dosažení této nabídky je naše víra. Víra je ruka, kterou přijímám nabídku od Boha, ona nám zprostředkovává kontakt a vztah s Bohem.
A tak co s tím? „Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ (Řím. 2,4) „Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ (Lukáš 19,10)
A co ty skutky? „Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jakub 2, 14.17-24)
Člověka nespasí dobré skutky, ale tak, jako moje chování k manželce „dokazuje“, že ji mám rád, tak jsou skutky „důkazem“ naší víry a důvěry v Boha.
Jan Dymáček
