Víra, naděje a láska
… aneb zamyšlení se nad mezilidskými vztahy
Ano, člověk nebyl stvořen jako jedinec, sólista, ale jako bytost společenská, která zná a také potřebuje sociální vazby. Prostě druhého člověka. Když se ještě zdržíme u již napsaného, potom je třeba zdůraznit, že žena měla být pro muže sice pomocí, ale pomocí jemu rovná. Vidíme, že žena je fyzicky odlišná od muže a také víme, že žena je jinak vnitřně nastavená, jinak reaguje, její myšlení je jiné atd. A to je nesmírně dobře. Jak by si asi mohli být dva lidé vzájemnou pomocí, když by byli oba stejní. Tak jak je dobré mít vedle talíře vidličku a nůž, protože se vzájemně doplňují právě proto, že každá část příboru je jiná, tak se ve své jinakosti doplňují i lidé. Co je důležitější, vidlička, nebo nůž? Co je potřebnější, přední, nebo zadní kolo u bicyklu? A kdo je potřebnější, muž, nebo žena? Oba jsou si rovni, oba jsou potřební, protože muž se doplňuje do své dokonalosti ženou a žena mužem. Jsou si tedy rovni. A pokud tuto skutečnost opomíjí, potom to není dobře. Oni se navzájem potřebují.
Ale pojďme do jiné situace a jiných souvislostí. Národ Izraelský, říká Bible, byl zotročen v Egyptě. Bůh to viděl a řekl Mojžíšovi: „Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi a vyvedeš můj lid“. (Exodus 3,10). Mojžíš se velice bránil a odporoval Bohu s tím, že on to nedokáže, že neumí mluvit atd. Když Mojžíšův odpor neutichal, Bůh mu připomněl, že má přece svého bratra Árona, který je schopen mluvit (Exodus 4,14). A nakonec to byli právě oni dva, které Bůh postavil do čela lidu, který opustil Egypt a přešel do zaslíbené země. Nejde pouze o vztah v manželství, ale vztah lidí, kteří si vzájemně pomáhají a doplňují tam, kde jedinec má problém. Ono to přesně souvisí s vyjádřením krále Šalamouna, který řekl: „Lépe je dvěma než jednomu. Upadne-li jeden, druhý jej zvedne. Běda samotnému, který upadne, pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.“ (Kazatel 4,9-10). Važme si toho, že můžeme žít ve společenství.
Ještě si dovolím jedno biblické vyjádření. Když se učedníci Ježíše ptají, jak se mají modlit, je jim odpovězeno: „Vy se modlete takto: Otče náš…“ (Matouš 6,9). Je zajímavé, že tam není řečeno Otče můj, ale NÁŠ. To opět ukazuje na sociální rozměr, který je potřebný pro člověka. Každý člověk může mít vztah k Bohu, to je vztah vertikální a každý člověk může, musí mít vztah horizontální, tedy k lidem. Ideální je obohatit svůj život oběma vztahy. Jako by Ježíš vůbec nepředpokládal, že člověk je sám. Proto Otče náš. Ber člověče do úvahy, že nejsi sám, že máš společenství s ostatními lidmi a měl bys myslet při své modlitbě také právě na toto společenství. Myslet ne pouze sobecky, ale i v rovině sociální. Proč? Protože je to pro tebe potřeba, která naplňuje a obohacuje tvůj život.
Nedá se žít bez víry. Všichni věříme. Když sedáme do autobusu věříme, že řidič má řidičské oprávnění, lékař v ordinaci, kam jsme přišli vyhledat pomoc, vystudoval medicínu atd. Musím dodat, že je možné žít bez víry a důvěry v Boha, ale s důvěrou v Boha je to mnohem lepší. Nedá se žít bez naděje, protože kdo ztratí naději, ztratí všechno. Ne nadarmo se říká, že naděje umírá poslední. A když zemře naděje, co nám zbývá? A je třeba dodat, že není možné žít bez lásky. Protože to už není život, ale živoření. Važme si vztahů, které máme. V manželství, rodině, práci, škole, obci atd. Není to samozřejmost, ale důvod k vděčnosti. A když k tomu ještě přidáme důvěru v Boha, naději v jeho zaslíbení a uvědomíme si, jaký vztah lásky k nám má, potom náš život bude ještě smysluplnější, kvalitnější a také víc naplněný vděčností, která zušlechťuje náš život.
Jan Dymáček
Redakce Genesis Era
