Mnohokrát diskutované téma, řada knih, které mají pomoci rodičům při výchově, odborníci, kteří se této problematice věnují profesionálně…, a přesto můžeme mít pocit, že výsledky mnohdy neodpovídají vynaložené námaze.
Je možné vzpomínat definice různých výchovných stylů, od toho, kdy rodiče vyžadují absolutní poslušnost, podpořenou tresty, až po naprostou volnost, neomezování dětí v ničem, kdy má jít pouze o spolupráci a vzájemný respekt. Jsem přesvědčen, že je užitečné, k té dlouhé řadě slov, vyřčené o výchově dětí, ještě několik přidat.
Je jasné, že každé dítě je jiné, ale určité principy a fakta zůstávají. Stejně tak není možné tvrdit, že eventuální negativní projevy člověka jsou způsobeny pouze nesprávnou výchovou rodičů. Dnes na děti působí tolik vlivů, že rodiče nejsou jedinými, ale jistě jsou nejdůležitějšími, kteří dítě formují. A tak pojďme k těm faktům, a začněme od začátku.
Někdy slýcháme větu „po kom to dítě je“. A ona věta má pravdivou hloubku. Victor Hugo řekl, že: „není špatných bylin, ani špatných lidí, pouze pěstitelé mohou být špatní“. Vím, je to příkré vyjádření, ale výstižné. Působení na dítě totiž začíná již před jeho narozením. Ukázalo se, že i nenarozené dítě má svoje vjemy a odborníci upozorňují, že si dítě přináší s sebou na svět „jakési vzpomínky“. Neklid matky, zvuky, které dítě vnímá ještě v těle rodičky, kouření matky atd., to všechno dítě poznamenává. MUDr. Zdeněk Březina napsal: „Různé projevy dítěte, pro které nemáme zdánlivě vysvětlení, mohou vznikat daleko před jeho narozením“. A tak souzníme se slovy Komenského, že: „rodičům pak svým, nad stříbro, zlato, perly a kamení dražší býti mají dítky“. A to již před narozením.
Dítě se narodí, a my můžeme mít pocit, že na výchovu je ještě dost času. Bible ale říká: „Vyučuj dítě na počátku jeho cesty, neodvrátí se od ní, ani když zestárne“. (Přísloví 22, 6) Dnes již není neznámá skutečnost, že osobní profil člověka a jeho postoj k ostatním lidem, se vytváří v prvních třech letech bytí člověka. Právě v tom období dítě přijímá maximum informací do svého života. A jak se natvaruje mladý stromek, tak roste. Samozřejmě naše požadavky musí být přiměřené věku dítěte, ale na druhé straně nelze omlouvat dítě s tím, že je ještě malé.
Vím, že následující jméno se již nevnímá jako do moderní doby mnoho říkající, ale přesto. A. S. Makarenko (spisovatel a pedagog) řekl: „Dříve, než začnete vychovávat svoje děti, přezkoumejme své vlastní chování“. Jsem přesvědčen, že výchova není pouze nějaká vědomá činnost, ale je to nápodoba, kopírování rodičů. Žádat, aby si dítě odneslo po jídle talíř ze stolu s tím, že to ale otec nedělá, je nesmysl. Pokárat dítě, které omylem rozlilo pití na stole s tím, že když je rozleje táta, tak za to může máma, protože je dala na špatné místo… A tak náš příklad, náš slovník, naše hodnocení učitelů ve škole a jiných lidí, naše charakterové vlastnosti, naše chování k partnerovi, partnerce…, to vše vychovává. Bible říká: „…abych snad, když kážu jiným, sám se nestál tím, kdo se neosvědčil“. (1. Korinským 9,27)
Dnes se také hovoří o svobodě dítěte, jeho právech, respektu k němu atd. Ale tam, kde je svoboda musí být i informace, na základě kterých je možné se svobodně rozhodnout, a to vyžaduje také schopnost ony informace zvážit. Je ve všech případech toho dítě schopno? Pokud má někdo práva, musí mít i odpovědnost. Přiřazujeme dětem k jejich právům také odpovědnost? A pokud je respektujeme, učíme je také, aby ony respektovaly ostatní? Bible hovoří o muži, jehož jednání bylo odsouzeníhodné, ale zároveň podotýká: „Nikdy ho nezarmoutil otec, aby řekl: proč jsi to učinil,“ (1. Královská 1,6) Jeho otec nebyl moudrým rodičem, protože svoboda, právo a respekt, které dal dítěti, nebyly vyváženy odpovědností a respektem k ostatním. A tak slova: „ono se v životě ještě nadře (když si má uklidit svůj pokoj), ono se ještě nastojí (když sedí v MHD a kolem staří lidé stojí), slova „v naší rodině je absolutní svoboda“, to nejsou moudrá slova. Dokažme moudře dítě korigovat, někdy i omezovat, vyžadujme od něho povinnosti a jednání, které jsou adekvátní jeho věku. To vše ve prospěch dítěte a jeho dalšího života.
A v neposlední řadě? Bible nazývá Boha naším Otcem. A je to Otec velice milující, trpělivý, odpouštějící, ale zároveň je to Otec, který má autoritu. A takový by měl být i pozemský otec. Měl by být milující, trpělivý, starostlivý, odpouštějící, ale také otec moudrý, který má přirozenou autoritu. Dítě musí vidět, že to, co otec říká, také dělá. Samozřejmě to platí i u maminky.
Na závěr ještě jeden citát: „to nejlepší, co může otec udělat pro dítě je, že bude milovat jeho matku“.
Jan Dymáček
