Někdo řekl, že dobrou biblickou radou pro rodiče dětí v pubertě je „nezabiješ“ (2. Mojžíšova 20,13). Ale nyní vážně. Kdyby si někdo chtěl silně zjednodušit celou záležitost, potom by citoval dětem páté přikázání z Bible, kde je napsáno:

„děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. Cti otce svého i matku svou…“ (Efezským 6,1-2)

Je to příkaz a je to jasné. Pro někoho to možná jasné je, ale není to celé. Je třeba ještě dodat další slova Bible:

„Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána“. (Efezským 6,4)

Říká se, že to nejlepší, co může udělat otec pro svoje děti je mít rád jejich maminku. Proč? Protože vychováváme svým osobním příkladem. Nevychováváme vědomě, a pouze tehdy, když si řekneme, že nyní budeme vychovávat. Dítě nás pozoruje, naslouchá nám, a bere si to jako vzor do svého vlastního chování. „Tak to přece má být. Anebo možná nemá, ale stejně tak jedná moje máma, můj táta, tak proč ne já“. Dítě silně vnímá, jak se chováme, jako rodiče, k němu samotnému. A určitě nevnímají pouze fakta, slova a informace, ale vnímají také formu, tón hlasu a způsob, jakým jim to říkáme. Samozřejmě také vnímají, jak mluvíme se svými, nebo o svých rodičích, tedy jejich prarodičích. No a když kritizujeme, mluvíme o někom negativně, mezi rodiči se neprojevuje láskyplný vztah atd., potom je jasné, že dítě toto všechno kopíruje. A nejenom to, ono dítě kopíruje i způsob chování, vztah k práci, k pití alkoholu, naši ochotu pracovat v domácnosti atd. A opět bychom mohli pokračovat. Když rodič nerespektuje autority, nerespektuje názory jiných, protože pouze jeho názor je správný, nepřizná si podíl odpovědnosti i na tom, co se nevydařilo, potom je jasné, že dítě dělá totéž, a to i ve vztahu k rodičům. Dejme tedy dětem příklad jak by to být mělo, ne jak nemělo. To může být prvním krokem k nápravě.

Jinou věcí je správné uplatňování rolí maminky a tatínka. Tatínek by měl být autoritou, ale milující a chápavou autoritou, která se dětem dokáže věnovat ve všech jejich potřebách. Maminka tou, u které je možné se (obrazně) stulit do klína. Samozřejmě je také jasné, že dítě nemůže mít dva otce, nebo dvě matky ve smyslu tom, že po rozvodu rodičů a jejich opětném sňatku se otcové nebo maminky zdvojnásobí. Stejně tak, dítě nemůže být doma králem, panovníkem, který je na pomyslném trůně a ostatní jsou jeho poddaní, kteří pouze vykonávají jeho přání, eventuálně příkazy. A to ani z důvodu vlastní pohodlnosti rodičů, kteří si nechtějí dělat zbytečné problémy a raději vyhoví. Tomu, komu se tím kazí život, je právě ono dítě. Ona totiž možnost všechno si dovolit, rozhodovat o všem, pouze na něho a jeho přání brát ohledy, to působí na dítě tak, že rodiče jsou slabí a děti nemají pocit bezpečí. Nehledě k tomu, že dítě potřebuje hranice, jinak se cítí nejisté. Ale „bůžka“ ze sebe dítě neudělá samo, to z něj udělají rodiče. Na druhé straně, pokud například otec je takovým „panovníkem“, o kterého je třeba pouze pečovat, proč by to dítě nezkusilo také.

A ještě je zde další věc. Uvědomme si, že trest je také součást výchovy. Není možné všechno tolerovat s tím, že i dítě je přece osobností. Každá akce má svoji reakci, každé rozhodnutí a čin má svůj dopad. („Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas“. Přísloví 13,24) A protože to v životě právě tak funguje („Co člověk zaseje, to také sklidí“. Galatským 6,7), je dobré, když se na to dítě již připravuje v dětství a mládí. Jinak vstoupí do dospělého života a je překvapeno, že to nefunguje tak, jak to fungovalo doposud. Samozřejmě je nezbytné brát do úvahy věk dítěte. Nemohu se chovat k tříletému dítěti jako ke třináctiletému, nebo třiadvacetiletému stejně. „Vyučuj mladého podle způsobu cesty jeho… (Přísloví 22, 6) A to je opět záležitost rodičů, kteří buď dovolí, nebo nedovolí přiměřený dopad důsledků na jednání a chování dítěte.

„Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnosti těm, kdo ji prošli“. (Židům 12,11)