Úvod Magazín Bůh a Bible Otázka zla v Bibli aneb je Bůh morální příšera?

Otázka zla v Bibli aneb je Bůh morální příšera?

Rozbor nejčastějších námitek odpůrců Bible proti její důvěryhodnosti

Bůh a Bible byli po celou historii vždy předmětem nejrůznějších spekulací, útoků a obviňování. Je biblický Bůh skutečně morální příšerou, jak tvrdí odpůrci Bible? Schvalují biblické texty nejtěžší zločiny proti lidskosti, jak tvrdí moderní ateisté? Co Bible ve skutečnosti říká na adresu těchto závažných obvinění?

Přeloženo z článku: Is the Bible ‘evil’?
Autor: Lita Sanders

Čas od času nám přicházejí e-maily od křesťanů, kteří jsou znepokojeni různými webovými stránkami namířenými proti Bibli nastraženými kdesi hluboko v temných zákoutích internetu. Jedna z nich (záměrně na ni neodkazujeme, abychom jí nedávali nezaslouženou publicitu) obviňuje Boha z morální zkaženosti a Bibli z toho, že něco takového schvaluje ve svých přikázáních i zaznamenaných událostech. Křesťany by však nemělo překvapovat, že nevěřící budou útočit na Bibli a už vůbec by je to nemělo vést k pochybnostem o vlastní víře. Ostatně ze všech těch útoků namířených proti Bibli ze strany skeptiků je skutečně nových jen pár a ty, které vznikají v současné době, jsou dokonce ještě nesmyslnější, než ty dřívější, jak za chvíli uvidíme.

Výše zmíněná anti-biblická webová stránka se pyšní poměrně rozsáhlým seznamem biblických pasáží, které nevěřící lidi pobuřují. Je to tedy svým způsobem ideální materiál, na kterém si budeme moci ukázat nepravdivost všech známých i méně známých tvrzení o tom, že Bible omlouvá  (nebo dokonce přikazuje) nemorální chování.

Lidské oběti

V Bibli není jediná pasáž, ve které by Bůh jakýmkoliv způsobem přehlížel nebo dokonce omlouval obětování (kultické zabíjení) dětí; naopak, Bůh vynáší jedna z nejhorších morálních odsouzení právě na adresu těch, kteří obětovali své děti Molekovi (démonské božstvo starověku). Archeologické důkazy svědčí o tom, že se obvykle jednalo o nemluvňata (3. kniha Mojžíšova zvaná Leviticus 18,21; 20,2–5; Jeremiáš 32,34–35).

Lv 18,21 – Nikoho ze svého potomstva nenecháš provést ohněm Molekovi; neznesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin.

Lv 20,2-5 – Řekni synům Izraele: Když kdokoliv ze synů Izraele nebo z příchozích, kteří pobývají v Izraeli, vydá někoho ze svého potomstva Molekovi, jistě bude usmrcen; ať na něj lid země hází kamení. A já obrátím svou tvář proti takovému člověku a vyhladím jej zprostřed jeho lidu, neboť vydal někoho ze svého potomstva Molekovi, a tak znečistil mou svatyni a znesvětil mé svaté jméno. Jestliže by lid země přece nad tímto mužem, když vydal někoho ze svého potomstva Molekovi, přivřel oko a neusmrtil ho, obrátím svou tvář proti tomu muži a proti jeho čeledi já a vyhladím zprostřed jejich lidu jej i všechny, kdo smilnili s ním tím, že smilnili s Molekem.

Jr 32,34-35 – Postavili své ohavné modly v domě, který se nazývá mým jménem, aby jej znečistili. Vystavěli Baalova návrší, která jsou v údolí Hinómova syna, aby prováděli ohněm své syny a své dcery Molekovi, což jsem jim nepřikázal a ani mi nepřišlo na mysl, aby činili takovou ohavnost a sváděli Judu ke hříchu.

Nutno zdůraznit, že Bible považuje lidské oběti za ryzí ohavnost, jelikož takové činy spadají do kategorie vraždy nevinné lidské bytosti, což je vždy odsouzeníhodné. Přesto tzv. skeptici uvádějí celou řadu biblických pasáží, ve kterých, jak oni říkají, Bůh toleruje nebo dokonce přikazuje lidské oběti:

Genesis 22,1-8 Po těch událostech se stalo, že Bůh Abrahama zkoušel. Řekl mu: Abrahame! On odpověděl: Tady jsem. Bůh řekl: Nuže, vezmi svého syna, svého jediného, jehož miluješ, Izáka, a jdi do země Mórija. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, o níž ti povím. Abraham vstal časně ráno, osedlal osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o kterém mu řekl Bůh. Třetího dne, když Abraham pozvedl oči, uviděl v dáli to místo a řekl svým služebníkům: Zůstaňte tady s oslem a já s chlapcem půjdeme až tam. Pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám. Potom vzal Abraham dříví k zápalné oběti a naložil je na svého syna Izáka. Vzal s sebou také oheň a nůž. A šli oba spolu. Tu Izák řekl svému otci Abrahamovi: Otče? Abraham řekl: Tady jsem, synu. Izák řekl: Zde je oheň a dříví, ale kde je beránek k zápalné oběti? Abraham odpověděl: Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu. A šli oba spolu.

V myslích ateistů však Boha neospravedlňuje skutečnost, že neměl nikdy v úmyslu dovolit Abrahamovi zabít svého syna (a neospravedlňuje Ho ani to, že v Jeho existenci nevěří). To pro ateisty není uspokojivý argument, naopak argumentují tím, že i tak je to neuvěřitelně hrozná věc – být ochoten zabít svého vlastního syna. Podle ateistů by měl být Abraham za takový skutek, pokud by dnes žil, zatčen za týrání (zneužívání) dítěte!

V tomto konkrétním případě je však potřeba vzít v úvahu několik věcí. Zaprvé, Abraham byl v té době již velmi starý a Izák byl zase dost velký na to, aby se mohl svému otci vzepřít a uniknout, kdyby chtěl. Skutečnost, že ho Abraham dokázal svázat a položit na oltář, nasvědčuje tomu, že Izák na všem ochotně (dobrovolně) spolupracoval. Zadruhé, Abraham neočekával, že dojde k úmrtí jeho syna Izáka, a pokud by k tomu přeci jen došlo, očekával, že nezůstane mrtvý. Abraham totiž při svém odchodu s Izákem řekl svým služebníkům, že se se svým synem opět vrátí, protože věděl, že Izák je Bohem zaslíbený syn, jehož prostřednictvím Bůh slíbil vybudovat velký národ. Jedinou možností (v Abrahamově mysli) tedy bylo, že Bůh poskytne (zajistí) jinou oběť (což se nakonec stalo), nebo že Bůh Izáka vzkřísí z mrtvých.

2. Mojžíšova 13,1–2,11–16 Pak Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Posvěť mi mezi syny Izraele všechno prvorozené otvírající každé lůno, z lidí i z dobytka; patří to mně. (…) Až tě Hospodin uvede do země Kenaanců, jak přísahal tobě a tvým otcům, a až ti ji dá, pak všechno, co otvírá lůno, převedeš Hospodinu. Všechno prvorozené z tvého dobytka, co bude mužského pohlaví, bude patřit Hospodinu. Každého prvorozeného osla vyplatíš beránkem, a nemůžeš-li vyplatit, zlomíš mu vaz. Každého prvorozeného mezi svými syny vyplatíš. Až se tě později tvůj syn zeptá, co to znamená, řekneš mu: Silnou rukou nás Hospodin vyvedl z Egypta, z domu otroctví. A protože se farao zatvrdil a nechtěl nás propustit, Hospodin pobil v egyptské zemi všechno prvorozené, od prvorozených u lidí až po prvorozené z dobytka. Proto všechny samce otvírající lůno obětuji Hospodinu a každého prvorozeného ze svých synů vyplácím. Bude to znamením na tvé ruce a značkou mezi tvýma očima, protože silnou rukou nás Hospodin vyvedl z Egypta.

Průměrný, rozumně uvažující člověk (i ateista) by jen stěží viděl nějakou přímou souvislost mezi starozákonním obětním systémem a lidskou obětí. Ateisté však tvrdí, že zde přímá souvislost existuje. Jejich argument zní: kněží dětem zjevně vyhrožují, že pokud nebudou vykoupeni zápalnou obětí, zabijí je. Zde se však nejedná o tento případ. Prvorození muži byli zasvěceni Bohu, což znamená, že prvorození samci tzv. čistých zvířat jsou určeni k tomu, aby se stali zápalnými oběťmi (a prvorození samci nečistých zvířat a lidé musí být vykoupeni zápalnou obětí čistých zvířat). Tento důležitý kontext a symboliku posvěcování (požehnání) však ateisté zcela jednomyslně ignorují.

3. Mojžíšova 27,28–29 Avšak nic zasvěceného zkáze, co někdo zasvětil zkáze pro Hospodina, nic z toho, co někdo má, ať člověk, zvíře či pole jeho vlastnictví, nebude moci být prodáno ani vykoupeno. Cokoliv zasvěcené zkáze je nejsvětější věcí pro Hospodina. Nikdo z lidí zasvěcených zkáze, nebude moci být vykoupen; jistě bude usmrcen.

Tyto dva verše odkazují na různé situace. V první situaci se jedná o člověka, který se zavázal, že něco Bohu odevzdá; možná člena rodiny, nebo zvíře, nebo nějakou část pozemku. Text vysloveně říká, že se takový člověk nemůže vykoupit z daného slibu penězi. Verš 29 pak odkazuje na osobu „odsouzenou ke zkáze“; to znamená na osobu, která se podle Zákona dopustila trestného činu, a tak musí být usmrcena. Ani v jednom z těchto dvou případů se nejedná o lidskou oběť; v prvním případě by dotyčné osobě hrozila celoživotní chrámová služba a ve druhém případě by to byl trest smrti.

Soudců 11,29–40 Tu na Jiftáchovi spočinul Duch Hospodinův. Táhl Gileádem a Manasesem, táhl i Mispou gileádskou a z Mispy gileádské táhl k synům Amónovým. Jiftách tehdy učinil slib Hospodinu. Řekl: Jestliže opravdu vydáš syny Amónovy do mé ruky, stane se toto: Cokoli vycházející, co mi vyjde naproti ze dveří mého domu, až se v pokoji navrátím od synů Amónových, bude patřit Hospodinu a přinesu to jako zápalnou oběť. Potom Jiftách táhl k synům Amónovým, aby proti nim bojoval, a Hospodin je vydal do jeho ruky. A pobíjel je od Aróeru, až tam, kudy se jde do Minítu, dvacet měst až po Ábel-keramím, tuze velkou porážkou. Synové Amónovi byli před syny Izraele pokořeni. Když přicházel Jiftách do Mispy ke svému domu, hle, jeho dcera mu vyšla naproti s tamburínkami a s tanci. Neměl mimo ni syna ani dceru, pouze ji, jedináčka. I stalo se, jak ji uviděl, že roztrhl své roucho a řekl: Běda, má dcero, nadobro jsi mě srazila. Ty na mě přivádíš zkázu. Já jsem se zavázal Hospodinu svými ústy a nemohu to vzít zpět. Nato mu řekla: Můj otče, zavázal ses Hospodinu svými ústy. Nalož se mnou podle toho, co vyšlo z tvých úst, poté, co za tebe Hospodin vykonal pomstu nad tvými nepřáteli ze synů Amónových. Dále svému otci řekla: Ať je se mnou uzavřena tato úmluva: Nech mi dva měsíce. Chci odejít se svými přítelkyněmi, budu se rozplývat nářkem na horách a budu oplakávat své panenství. Odpověděl jí: Jdi. Dal jí na to dva měsíce a ona šla se svými přítelkyněmi a oplakávala v horách své panenství. I stalo se po dvou měsících, když se navrátila k svému otci, že s ní naložil podle svého slibu, který dal. Ona nepoznala muže. Stalo se pak v Izraeli zvykem, že se rok co rok dcery Izraele scházely, aby si připomínaly dceru Jiftácha Gileádského po čtyři dny v roce.

Žádný seznam zvěrstev zmíněných v Bibli by nebyl úplný bez příběhu Jiftáchovy dcery. Je zde několik závažných skutečností. Zaprvé, Jiftáchův slib byl veřejný, tzn. jeho dcera by o něm zcela určitě věděla. Je tedy pravděpodobné, že z domu záměrně odešla jako první. Zadruhé, i kdyby měl Jiftách v úmyslu udělat ze své dcery zápalnou oběť, Levita by to s největší pravděpodobností nedovolil. Zatřetí, kniha Soudců je celá o tom, jak špatnými lidmi se Izraelité stali, když zapomněli na Boha a nebyl ani žádný král, který by dohlížel na dodržování Zákona. Jinými slovy, jedná se o příklad toho, kdy Bible uvádí něco, co nemusí nutně omlouvat nebo schvalovat. Vůbec nejdůležitější na celém příběhu je skutečnost, že se Jiftáchova dcera mnohem více zajímala o své trvalé panenství než o konec svého života, což silně naznačuje, že byla zasvěcena celoživotní chrámové službě a nikoli spálena jako oběť Hospodinu.

Jozue 7 Synové Izraele se však zpronevěřili věrolomností při klatbě. Akán, syn Karmího, syna Zabdího, syna Zeracha z pokolení Judova, vzal z toho, co bylo zasvěceno zkáze, a Hospodinův hněv vzplanul proti synům Izraele. Jozue poslal muže z Jericha do Aje, který leží u Bét-ávenu na východ od Bét-elu, a řekl jim: Vystupte a prozkoumejte tu zemi. Ti muži vystoupili a prozkoumali Aj. Když se vrátili k Jozuovi, řekli mu: Ať netáhne všechen lid. Asi dva tisíce nebo tři tisíce mužů ať vytáhnou a pobijí Aj. Nevyčerpávej všechen lid, vždyť je jich tam málo. Tehdy tam vytáhly asi tři tisíce mužů z lidu, před muži z Aje však utekli. A muži z Aje z nich pobili asi třicet šest mužů; pronásledovali je před branou až k Šebárímu a pobili je na svahu. Srdce lidu se rozplynulo a bylo jako voda. Tu Jozue roztrhl své roucho a padl tváří k zemi před Hospodinovou truhlou až do večera, on a izraelští starší, a házeli si prach na hlavu. A Jozue řekl: Ach, Panovníku Hospodine, proč jsi vlastně převedl tento lid přes Jordán? Abys nás vydal do ruky Emorejců k naší záhubě? Kéž bychom se byli odhodlali a zůstali na druhé straně Jordánu. Dovol Panovníku, co mám říci potom, co se Izrael dal na útěk před svými nepřáteli? Až to uslyší Kenaanci a všichni obyvatelé té země, obklíčí nás a vyhladí naše jméno ze země. Co pak učiníš pro své veliké jméno? Nato Hospodin Jozuovi řekl: Vstaň, proč takhle ležíš na tváři? Izrael zhřešil a přestoupili také mou smlouvu, kterou jsem jim dal. Vzali také z toho, co bylo zasvěceno zkáze, také kradli, také zapírali a uložili to také mezi své věci. Proto nebudou moci synové Izraele obstát před svými nepřáteli. Obrátí se před svými nepřáteli na útěk, protože se stali klatbou. Už s vámi nebudu, pokud nevyhladíte klatbu ze svého středu. Vstaň, posvěť lid a řekneš: Posvěťte se na zítra, protože toto řekl Hospodin, Bůh Izraele: Uprostřed tebe, Izraeli, je to, co je zasvěceno zkáze. Nemůžeš obstát před svými nepřáteli, dokud neodstraníte věc zasvěcenou zkáze ze svého středu. Budete tedy ráno přistupovat podle svých kmenů a zůstane ten kmen, který Hospodin označí. Bude přistupovat po čeledích a ta čeleď, kterou Hospodin označí, bude přistupovat po rodinách a ta rodina, kterou Hospodin označí, bude přistupovat po mužích. A kdo bude označen kvůli klatbě, bude spálen ohněm, on i všechno, co mu patří, protože přestoupil Hospodinovu smlouvu a protože se dopustil v Izraeli bláznovství. Jozue časně ráno vstal a předvedl Izrael podle jeho kmenů. Byl označen kmen Juda. Předvedl tedy judskou čeleď a označil čeleď Zerachejců. Předvedl čeleď Zerachejců po mužích a označen byl Zabdí. Pak předvedl jeho rodinu po mužích a označen byl Akán, syn Karmího, syna Zabdího, syna Zeracha z pokolení Judova. Jozue Akánovi řekl: Můj synu, přiznej přece slávu Hospodinu, Bohu Izraele, vzdej mu chválu a oznam mi konečně, co jsi spáchal. Nezatajuj to přede mnou. Akán Jozuovi odpověděl. Řekl: Proti Hospodinu, Bohu Izraele, jsem opravdu zhřešil já a udělal jsem to a to. Uviděl jsem mezi kořistí jeden hezký šineárský plášť, dvě stě šekelů stříbra a jeden zlatý jazyk o váze padesáti šekelů. Dychtil jsem po těch věcech a vzal jsem je. Hle, je to ukryto v zemi uprostřed mého stanu a to stříbro je pod tím. Jozue tedy poslal posly. Běželi do toho stanu a vida: Bylo to ukryto v jeho stanu a stříbro bylo pod tím. Tak ty věci zprostřed stanu vzali, přinesli je k Jozuovi a ke všem synům Izraele a vysypali je před Hospodinem. Nato Jozue vzal Akána, syna Zerachova, i to stříbro, ten plášť a ten zlatý jazyk i jeho syny a dcery a jeho skot, osly a brav i jeho stan a všechno, co mu patřilo. Celý Izrael byl s ním a vyvedli je do údolí Akóru. Jozue řekl: Jakou zkázu jsi uvalil na nás, takovou zkázu uvalí Hospodin v tento den na tebe. Všechen Izrael na něho házel kamení. Spálili je ohněm a ukamenovali je. Potom na něj postavili velkou haldu kamení až do tohoto dne. Hospodin se odvrátil od svého planoucího hněvu; kvůli tomu nazval ono místo jménem údolí Akór až do tohoto dne

1. Královská 13,1-2 Právě když stál Jarobeám u oltáře, aby pálil kadidlo, hle, přišel z Judska do Bét-elu podle Hospodinova slova muž Boží a volal proti oltáři podle Hospodinova slova: Oltáři, oltáři, toto praví Hospodin: Hle, Davidovu domu se zrodí syn jménem Jóšijáš a bude na tobě obětovat kněze návrší, kteří na tobě pálí kadidlo, a budou na tobě spáleny lidské kosti.

2. Královská 23,20-25 Obětoval na oltářích všechny kněze návrší, kteří tam byli, spálil na nich lidské kosti a vrátil se do Jeruzaléma. Král přikázal všemu lidu: Slavte Velikonoce Hospodinu, svému Bohu, jak je zapsáno v této knize smlouvy. Takové Velikonoce se totiž neslavily ode dnů soudců, kteří soudili Izrael, a ani po všechny dny králů izraelských i králů judských. Ale v osmnáctém roce vlády krále Jóšijáše se slavily takové Velikonoce Hospodinu v Jeruzalémě. Také ty, kdo vyvolávají duchy zemřelých, a věštce, domácí bůžky, bůžky a všechny ohavné modly, které byly vidět v judské zemi a v Jeruzalémě, Jóšijáš vyhladil, aby naplnil slova zákona, zapsaná v knize, kterou našel kněz Chilkijáš v Hospodinově domě. Před ním nebyl takový král, který by se obrátil k Hospodinu celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou zcela podle Mojžíšova zákona, a ani po něm nepovstal jemu podobný.

Sedmá kapitola knihy Jozue popisuje zabití Akána za svatokrádež, tedy za svévolné přivlastnění si věcí, které měly být zasvěceny Bohu a zničeny jako oběť. Skutečnost, že byl Akán spálen však nesouvisí s lidskou obětí, ale jednalo se o tehdy obvyklou metodu zabíjení zločinců, která zahrnovala spálení jejich mrtvoly poté, co byli ukamenováni. Jde tedy opět o popravu, nikoli o lidskou oběť, a sice za zločin velezrady, protože Akánovy činy vážně ohrozily nový národ. Předpověď ve 13. kapitole 1. Královské a její naplnění ve 23. kapitole 2. Královské zahrnovala lidi – pohanské kněze, tzv. žrece – (a lidské kosti) upálené na pohanských oltářích (kultické oltáře zasvěcené démonům – v dnešní době bychom to mohli připodobnit k satanským rituálům, černé magii, astrologii apod., které jsou v mladé generaci opět na vzestupu), aby oltáře znesvětili (zneuctili, poskvrnili), a to na znamení Božího soudu nad Izraelem, který se spunktoval s pohanskými modlami. Rozhodně se ale nejednalo o lidské oběti.

Znásilnění

Biblické pasáže, o kterých skeptici (skeptičtí vůči Bibli) tvrdí, že obhajují (prosazují) znásilnění lze rozdělit do několika poměrně širokých kategorií. Ty si nyní postupně představíme a ukážeme si na nich, jaká je pravda.

Celý článek zobrazíte po přihlášení.

Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.

ZÍSKAT ČLENSTVÍ

Již máte účet? Přihlaste se.

Svůj účet máte navždy zdarma.

„Znásilnění“, které je ale ve skutečnosti manželstvím:

Soudců 21,10–24 A tak tam poslali z obce dvanáct tisíc mužů z bojovníků a přikázali jim: Jděte, pobijete obyvatele Jábeše v Gileádu ostřím meče, rovněž ženy a malé děti. Toto je věc, kterou učiníte každému muži a každé ženě, která poznala ulehnutí s mužem — zasvětíte je zkáze. I nalezli mezi obyvateli Jábeše v Gileádu čtyři sta dívek, panen, které nepoznaly muže při ulehnutí s mužem, a přivedli je do tábora v Šílu, které je v kenaanské zemi. Celá obec pak vzkázala a promluvila k synům Benjamínovým, kteří byli ve skále Rimónu. Vyhlásili jim pokoj. V onen čas se tedy Benjamínci vrátili. Dali jim ženy, které zachovali při životě mezi ženami z gileádského Jábeše, ale tolik jich pro ně nenašli. Lid Benjamína litoval, protože Hospodin způsobil mezi izraelskými kmeny trhlinu. Nato se starší obce zeptali: Jak to uděláme se ženami pro ty zbývající, když byly ženy z Benjamína vyhubeny? Řekli tedy: Benjamínovi náleží vlastnictví uprchlíka. Kmen nebude z Izraele vymazán. My jim však nemůžeme dát ženy ze svých dcer, neboť synové Izraele přísahali: Proklet buď ten, kdo dá ženu Benjamínci. Pak řekli: Hle, rok co rok se koná Hospodinův svátek v Šílu, které je severně od Bét-elu, na východ slunce od silnice, která vystupuje z Bét-elu do Šekemu, a na jih od Lebóny. A synům Benjamínovým přikázali: Jděte, budete číhat ve vinicích. Budete se dívat a hle, až vyjdou šíloské dcery plesat v tancích, vyrazíte z vinic a chytíte si každý svou ženu ze šíloských dcer. Pak odejdete do benjamínské země. A stane-li se, že přijdou jejich otcové nebo bratři, aby s námi vedli spor, řekneme jim: Slitujte se nad námi kvůli nim, vždyť jsme nevzali pro každého ženu v boji. Protože vy jste jim je v pravý čas nedali, proviníte se. Synové Benjamínovi tak učinili a unesli ženy podle svého počtu z tanečnic, které uchvátili. Potom odešli a navrátili se ke svému dědictví. Postavili města a usadili se v nich. A tak se v onen čas odtamtud synové Izraele rozešli, každý ke svému kmeni a ke své čeledi. Odešli odtamtud každý ke svému dědictví.

Je třeba zdůraznit, že kniha Soudců zaznamenává spoustu zvěrstev, která však žádným způsobem neomlouvá (neschvaluje); celá pointa knihy totiž spočívá v tom, že zaznamenává nastupující anarchii a úpadek izraelského národa, který se po svém odpadnutí od Boha neustále jen zhoršoval a zabředával stále více do nejrůznějších zlých praktik a nemorálností a také neměl žádného krále, který by mu vládl a dohlížel na život podle Boží vůle. Jak již bylo řečeno, zmíněný případ se netýká znásilnění; ve skutečnosti se jednalo o únos a nucené manželství, uvedené ženy se tak staly manželkami svých únosců. To z celého příběhu samozřejmě nedělá žádnou úctyhodnou záležitost a co je podstatné, Bible v žádném případě takové jednání neomlouvá (neschvaluje).

„Otroctví bylo zlem, k němuž docházelo na všech obydlených kontinentech, praktikovaly jej všechny rasy a také byly jeho oběťmi (slovo otrok, v angličtině ‚slave‘, pochází od silně zotročené ‚bílé‘ rasy, Slovanů). Nakonec bylo novodobé otroctví zrušeno evangelickými křesťany na Západě, a to na základě striktně biblického uvažování/argumentování (příkladem aktivního boje proti otroctví byl britský politik, filantrop a abolicionista William Wilberforce: křesťanský hrdina). Přesto antiteisté házejí veškerou vinu za zlo otroctví na křesťanský západ!“

4. kniha Mojžíšova zvaná Numeri 31,7–18 Nato vytáhli do boje proti Midjáncům, jak přikázal Hospodin Mojžíšovi, a pobili všechny mužského pohlaví. Kromě jiných pobitých zabili midjánské krále Evího, Rekema, Súra, Chúra a Rebu a také Bileáma, syna Beórova, zabili mečem. Synové Izraele zajali midjánské ženy, jejich malé děti, všechen jejich dobytek i všechna jejich stáda a uloupili všechen jejich majetek. Všechna jejich města, v místech kde sídlili, a všechna jejich hradiště spálili ohněm. Pobrali všechnu kořist a všechen lup z lidí i z dobytka. Přivedli zajatce, lup a kořist k Mojžíšovi, ke knězi Eleazarovi a k pospolitosti synů Izraele do tábora v moábských stepích u Jordánu naproti Jerichu. Mojžíš, kněz Eleazar a všichni předáci pospolitosti jim vyšli naproti ven za tábor. Mojžíš se rozhněval na ustanovené nad vojskem, velitele nad tisíci a velitele nad sty, kteří přicházeli z válečného tažení. Mojžíš jim řekl: Vy jste nechali naživu všechny ženy? Vždyť to byly ony, kdo podle Bileámova slova podnítily syny Izraele k věrolomnosti vůči Hospodinu v Peórově záležitosti, takže na Hospodinovu pospolitost dopadla rána. Nyní proto zabijte všechny chlapce mezi dětmi a zabijte všechny ženy, které poznaly soulož s mužem. Všechny mladé ženy, které nepoznaly soulož s mužem, nechte naživu pro sebe.

Midjánci se dříve podíleli na pádu izraelského národa do hříchu (tj. ke vzpouře proti Bohu a k praktikování nejrůznějších forem modlářství a nemorálností), což Boha přimělo k tomu, aby tento národ nakonec soudil. Trest smrti byl tedy pro všechny zúčastněné Midjánce spravedlivým rozsudkem za jejich nemorálnost a nekajícnost. Midjánské panny, které byly v tomto příběhu ušetřeny, byly většinou příliš mladé na to, aby se mohly vdávat a zároveň příliš mladé na to, aby mohly sloužit jako otrokyně. Ve skutečnosti byly milosrdně přijaty jako součást izraelského národa. K žádnému znásilnění zde nedošlo.

5. Mojžíšova zvaná Deuteronomium 21,10–14 Když vytáhneš do boje proti svým nepřátelům a Hospodin, tvůj Bůh, je vydá do tvé ruky, zajmeš zajatce, a pak uvidíš mezi zajatci ženu krásného vzezření, zatoužíš po ní a budeš si ji chtít vzít za ženu, přiveď ji do svého domu, ať si ostříhá hlavu, ořeže nehty a sejme ze sebe svůj zajatecký oděv. Ať zůstane ve tvém domě a po dobu jednoho měsíce pláče nad svým otcem a svou matkou. Potom k ní můžeš vejít, budeš jejím manželem a ona se stane tvou ženou. I stane se, jestliže v ní již nebudeš mít zalíbení, že ji propustíš podle jejího přání. Nesmíš ji však prodat za stříbro. Nesmíš s ní zacházet krutě, protožes ji ponížil.

V této pasáži jsou stanovena pravidla pro vstup do manželství se ženou z národů, které Izraelité dobyli. Nejedná se o znásilnění, nýbrž o manželství. Ve skutečnosti se jednalo o akt velkého milosrdenství, jelikož v pohanských (ateistických či panteistických) národech tehdy ženy neměly skoro žádná práva, natož ženy zajaté z cizího národa; skutečnost, že jsou zde dávány vůbec nějaké zákony na ochranu zajatých žen, ukazuje, jak byl Mojžíšův zákon výjimečný a jak moc byla společnost, která jej dodržovala napřed před ostatními národy. Zajatá žena z cizího národa tedy nesměla být prodána za otrokyni, a pokud s ní muž nechtěl zůstat, musel ji nechat odejít jako svobodnou ženu.

2. Mojžíšova 21,7-11 Když někdo prodá svou dceru za otrokyni, neodejde tak, jako odcházejí otroci. Jestliže se znelíbí svému pánu, který ji určil pro sebe, dovolí ji vykoupit. Cizímu lidu nemá právo ji prodat, protože vůči ní jednal věrolomně. Jestliže ji určí svému synovi, bude s ní jednat podle práva dcer. Jestliže si přibere jinou, neukrátí ji o maso, oděv ani manželské právo. Jestliže jí nebude plnit tyto tři povinnosti, může odejít bez výkupného, bez placení.

Jedná se o jeden z nejcitovanějších případů misogynie (nenávisti, pohrdání či předsudků vůči ženám) přisuzované Bibli; skeptik, obecně odpůrce Bible se v tuto chvíli zjevně raduje, jelikož žena je v této biblické pasáži prezentována jako majetek, tzn. že otec, pokud chce, může svou dceru klidně prodat za otrokyni! Tento biblický příběh však ve skutečnosti hovoří o něčem docela jiném: Příběh začíná tím, že rodina se ocitá zcela bez prostředků, na mizině a otec má dvě možnosti, buď nechá svou dospívající dceru hladovět spolu se zbytkem rodiny, nebo ji „prodá“ někomu lepšímu, kdo se o ni postará lépe, a peníze, které by z „prodeje“ získal, by navíc mohli pomoci zbytku rodiny přežít. Tzn. že zde se skutečně jedná o „nucené“ vydání dcery do manželství s tím, že potomci této ženy nemají automaticky dědická práva (manžel jí může později dát status „plné manželky“ a jejím dětem plná dědická práva, pokud bude chtít). Tento biblický příběh sice není tím, na co jsme zvyklí v moderních romantických telenovelách, ale ve starověku (v době, kdy neexistoval žádný systém sociální péče a vše tedy bylo na rodinách a příbuzných) tyto věci znamenaly rozdíl mezi přežitím a velkým strádáním jak pro ženu, tak pro její rodinu.

Nyní následují biblické pasáže údajně podporující znásilnění, které jsou však vytrženy z původního kontextu:

5. Mojžíšova 22,28-29 Jestliže potká muž dívku, pannu, která není zasnoubená, zmocní se jí, bude s ní spát a budou dopadeni, ten muž, který s ní spal, dá otci dívky padesát stříbrných. Stane se jeho ženou za to, že ji znásilnil, a nesmí ji po celý svůj život propustit.

Abychom pochopili důvod pro zavedení takového zákona, je nutné poukázat nejprve na několik detailů. Zaprvé, slovo, které je zde přeloženo v češtině (a obvykle i v angličtině) jako „znásilnil“, má v hebrejštině, tedy v původním biblickém textu, docela jiný – obecnější – význam, a sice „mít sexuální vztah s“. V dávných dobách byly ženy svými rodinami střeženy zpravidla tak přísně, že ke znásilnění docházelo jen výjimečně. Je tedy dost dobře možné, že ani v tomto případě se nejednalo o žádné znásilnění, ale o dobrovolný akt s vědomým souhlasem ženy. Navíc, pokud by ke znásilnění přeci jen došlo, mohla tehdy žena v kulturách respektujících biblické zákony požadovat, aby si ji dotyčný muž vzal za manželku, v opačném případě by se totiž stala neprovdatelnou, jelikož znásilněná žena resp. žena zbavená panenství před vstupem do manželství byla považována za nečistou, takže o ni pak neměl nikdo zájem. Viz 2. Samuelova 13,1–22, ve které je popsán příběh, kdy oběť znásilnění požadovala vstup do manželství.

2. Samuelova 13,1-22 Potom se stalo toto: Abšalóm, syn Davidův, měl krásnou sestru jménem Támar a Amnón, syn Davidův, se do ní zamiloval. Amnónovi bylo tak úzko, že onemocněl kvůli své sestře Támar, protože byla pannou a Amnónovi připadalo nesnadné s ní něco mít. Amnón měl přítele jménem Jónadab, syna Davidova bratra Šimey. Jónadab byl muž velmi chytrý. Ten se ho zeptal: Proč ty, královský syn, jsi ráno co ráno tak sklíčený? Pověz mi to! Amnón mu odpověděl: Zamiloval jsem se do Támary, sestry svého bratra Abšalóma. Jónadab mu řekl: Lehni si na postel a dělej, že jsi nemocný. Až se tvůj otec na tebe přijde podívat, řekni mu: Ať přijde, prosím, má sestra Támar a dá mi pojíst pokrm. Ať dělá jídlo přede mnou, abych se mohl dívat. Od ní pojím. Amnón si lehl a dělal, že je nemocný. Když se na něj král přišel podívat, Amnón králi řekl: Ať přijde, prosím, má sestra Támar a udělá přede mnou dva koláčky. Od ní pojím. David vzkázal Támaře do domu: Jdi prosím do domu svého bratra Amnóna a udělej mu jídlo. Támar šla do domu svého bratra Amnóna a on ležel. Vzala těsto, uhnětla, udělala před ním koláčky a upekla je. Pak vzala pánev a vyklopila před ním, ale on odmítl jíst. Amnón řekl: Ať ode mě všichni odejdou. Všichni od něj tedy odešli. Támaře Amnón řekl: Přines jídlo do pokoje, ať od tebe pojím. Támar vzala koláčky, které udělala, a přinesla je do pokoje svému bratru Amnónovi. Když se však k němu přiblížila, aby jedl, uchopil ji a řekl jí: Pojď se mnou spát, má sestro. Odpověděla mu: Ne, můj bratře, neznásilňuj mě. Vždyť to se v Izraeli nedělá. Nepáchej takovou hanebnost. Co se mě týče, kam přinesu svou potupu? A ty budeš v Izraeli vypadat jako nějaký hanebník. Promluv, prosím, nyní s králem, on mě tobě neodepře. On ji ale nechtěl uposlechnout, přemohl ji, znásilnil ji a spal s ní. Nato ji Amnón začal nenávidět velmi velkou nenávistí. Ano, nenávist, kterou ji nenáviděl, byla větší nežli láska, kterou ji miloval. Amnón jí řekl: Vstaň a odejdi. Ona mu řekla: Ne, můj bratře. Kdybys mě propustil, bylo by to větší zlo nežli to první, které jsi vůči mně spáchal. On ji však nechtěl poslouchat. Zavolal služebníka, který mu sloužil, a řekl: Pošlete tuhle pryč ode mě a zavři za ní dveře na závoru. Měla na sobě dlouhé roucho s rukávy, neboť taková roucha oblékaly královské dcery panny. Když ji jeho služebník vyvedl ven a zavřel za ní dveře na závoru, Támar si dala popel na hlavu, roztrhla dlouhé roucho s rukávy, které měla na sobě, položila si ruku na hlavu, šla a stále naříkala. Její bratr Abšalóm se jí zeptal: Cožpak s tebou nebyl tvůj bratr Amnón? Teď ale, má sestro, umlkni. Je to tvůj bratr. Neber si to tak. Támar pak bydlela opuštěná v domě svého bratra Abšalóma. Když se král David o všech těch věcech doslechl, velice se rozzlobil. Abšalóm ovšem s Amnónem nemluvil ani ve zlém ani v dobrém. Nenáviděl totiž Amnóna za to, že znásilnil jeho sestru Támaru.

2. Mojžíšova 22,23-24 Jestliže bude dívka, panna zasnoubena muži a potká ji ve městě muž a bude s ní spát, vyveďte oba do brány onoho města, ukamenujte je, ať zemřou; dívka proto, že ve městě nekřičela a muž proto, že znásilnil ženu svého bližního. Tak vyhlaď zlo ze svého středu.

Tento zákon (ustanovení) používá, podobně jako v předchozí citaci, slovo znamenající obecně „mít sexuální vztahy s“; některé moderní překlady Bible však tomuto slovu přisuzují jiný význam, a sice „znásilnění“, jak je vidět i v tomto českém překladu, originální biblický text však o žádném znásilnění, jak jej chápeme dnes my, nehovoří. Toto klíčové rozlišení se týká zvláště zasnoubených žen žijících ve městě (v době Starého Zákona bylo zasnoubení z právního hlediska stejně závazné jako manželství, tzn. že k jeho zrušení byl vyžadován oficiální rozvod/rozchod). Vzhledem k tomu, jak byla starověká města hustě osídlena – s relativně velkým množstvím lidí na malé ploše, dostalo by se zmíněné ženě zcela určitě pomoci, pokud by křičela; jelikož však nekřičela, je zde důvodné podezření, že se nejednalo o znásilnění, ale o vědomé cizoložství (za které byl tehdy trest smrti).

Nakonec, není to zvláštní, že se ateisté zabývají těmito věcmi? Ve skutečnosti to byli právě ateističtí evolucionisté, kdo napsal knihu (vydanou v USA ve vydavatelství MIT press v roce 2000) prohlašující, že muži znásilňují ženy z evolučních důvodů5. Není to paradoxní? Jeden z autorů se pak v jednom rozhovoru doslova kroutil ve snaze ospravedlnit nemorálnost znásilnění v rámci svého (evolučního) světonázoru.6

Vražda

Nutno zdůraznit, že Bůh sám odsuzuje/zavrhuje vraždu (tj. úmyslné zabití osoby, která se nedopustila žádného trestného činu) na tolika místech Starého i Nového Zákona, že obviňovat Jej z vraždění, je jednoduše absurdní. Upřímně řečeno, pokud bychom vyškrtli všechny nesmyslné argumenty ateistů, neměli by obhájci biblických textů prakticky na co reagovat.

Ateistické „seznamy biblických zvěrstev“ zahrnují s železnou pravidelností pasáže z Mojžíšova zákona týkající se trestu smrti za jeho porušení. Ateisté si však zřejmě neuvědomují, že zmíněné pasáže hovoří o trestu smrti za velmi vážné zločiny a nikoliv o zabíjení lidí kvůli nějakým prkotinám. Jinými slovy, lidé svévolně porušující Boží morální zákon byli ve skutečnosti popraveni, nikoliv zavražděni. Nevěřící si mohou samozřejmě stěžovat, že zabití člověka za porušení nějakých – podle nich nesmyslných – nařízení, je nespravedlivé/neospravedlnitelné. Důkazní břemeno, že se jedná o nespravedlivé/neobhajitelné zabíjení lidí, je však zcela na nich. V tomto článku se tedy nebudeme zabývat biblickými pasážemi hovořícími o trestu smrti za porušení Božího morálního zákona. Stejně tak se zde nebudeme zabývat zabíjením lidí ve válkách, které Bible zmiňuje, protože kritika válečného zabíjení předpokládá, že válka je něco nespravedlivého. To ovšem musí prokázat sám kritik, nikoliv kritizovaný.

„Pokud chtějí antiteisté opravdu intenzivně projevit své znepokojení nad vražděním lidí, mohli by začít například s těmi, kteří byli povražděni ateistickými a proevolučními režimy 20. století: 77 milióny obětí v komunistické Číně, 62 milióny v gulazích Sovětského svazu, 21 milióny zabitých nacisty mimo bitevní pole nebo 2 milióny zavražděných Rudými Khmery.“

2. Královská 2,23-24 Odtud šel (Boží prorok Elíša) do Bét-elu. Jak šel cestou, vyšli z města malí chlapci a posmívali se mu. Volali na něho: Vzlétni (vyjdi nahoru), plešatče, vzlétni (vyjdi nahoru), plešatče! Ohlédl se za nimi, uviděl je a proklel je v Hospodinově jménu. Tu vyšly z lesa dvě medvědice a čtyřicet dva dětí z nich rozsápaly.

Tento příběh o „rozsápání“ čtyřiceti dvou mladých lidí dvěma medvědicemi nechybí na žádném ateistickém seznamu údajných biblických zvěrstev. Z původního kontextu však opět vyplývá, že se nejedná o žádný bezdůvodný (nemorální) čin. Zaprvé, slovo, které je zde přeloženo jako „malí chlapci“ nebo „děti“ v dnešním jazyce znamená spíše teenageři nebo mladí dospělí. Zadruhé, odkaz na „plešatou hlavu“ velmi pravděpodobně odkazuje na Elíšovu oholenou hlavu, kterou si oholil na znamení smutku, který prožíval ze ztráty svého učitele –  proroka Elijáše (mužská plešatost totiž nebyla ve starověku z důvodu mnohem nižší genetické degenerace oproti současnosti vůbec běžná7, proto je toto vysvětlení velmi pravděpodobné). Příběh popisuje situaci, kdy se skupinka nejméně 42 mladých mužů začne z ničeho nic vysmívat Elíšovu zármutku symbolizovanému oholenou hlavou a jejich slova překládaná jako „vzlétni plešatče“ znamenají pravděpodobně výhružné přání, aby se Elíšovi stalo totéž, co Eliášovi, tedy aby byl před zraky lidí Bohem vzat vzhůru do Nebe (což lze chápat jako výhružný požadavek, aby je už konečně přestal obtěžovat Božím Slovem a zmizel z tohoto světa – pozn. překl.). Prorok Elíša se proto před nimi začne chránit (vymezí se vůči jejich vlivu) tím, že je prokleje (a Bůh s tímto postupem zjevně souhlasí, protože okamžitě posílá na nezvedené mladíky 2 medvědy). (Smysl prokletí spočívá v tom, že je prokletá osoba do značné míry zbavena Boží ochrany proti zlu, takže ji bude ve značné míře provázet zmar, nevděčnost a vnitřní prázdnota … jejímž smyslem je ale v konečném důsledku daného člověka přimět k hledání něčeho hlubšího než je tento život a vlastní touhy a úspěchy v systému tohoto světa. – pozn. překl.). Příběh končí tím, že medvědice zřídí skupinu 42 mladých mužů (slovo „rozsápaly“ použité v českém překladu Bible může znamenat také zranění na úrovni škrábance či natržení kůže, nikoliv totální fyzickou likvidaci). Navíc, to, že dva medvědi dokázali zranit tolik mladíků, ukazuje na skutečnost, že mladíci namísto útěku s medvědy bojovali. (Kdyby bývali utekli hned, mohli, minimálně někteří, vyváznout bez zranění. – pozn. překl.)

Také je otázkou, jak je možné, že se v tehdejší době jen tak poflakovalo 42 mladých mužů?  To v dávných dobách nebylo běžné. Měli být nápomocni svým rodinám. Místo toho se nečinně poflakovali po okolí a představovali tak skupinku nebezpečných delikventů. V dnešní době bychom to mohli připodobnit k situaci, kdy se člověk ocitá zcela sám v opuštěné části města a najednou se před ním objeví místní gang plný mladých kriminálníků, který začíná bezdůvodně provokovat a vysmívat se kolemjdoucím.

1.Samuelova 6,19-20 Hospodin pak zabil některé z bétšemešských mužů, protože se podívali do Hospodinovy truhly. Zabil v lidu sedmdesát mužů z padesáti tisíc mužů. A lid truchlil, protože Hospodin ranil lid velikou ranou. Bétšemešští muži řekli: Kdo může obstát před Hospodinem, tímto svatým Bohem? Ke komu půjde od nás?

2. Samuelova 6,3–7 Naložili Boží truhlu na nový vůz a vezli ji z Abínádabova domu, který je na kopci. Ten nový vůz vedli Uza a Achjó, synové Abínádabovi. Vezli ji z Abínádabova domu, který je na kopci, Uza šel u Boží truhly. Achjó šel před truhlou. David a celý dům izraelský se radovali před Hospodinem a hráli na všelijaké nástroje z cypřišového dřeva, na lyry, harfy, tamburíny, chřestítka a činely. Když přišli k Nákonovu humnu, sáhl Uza na Boží truhlu a podržel ji, protože voli opustili cestu. Hospodinův hněv vzplál proti Uzovi a Bůh ho tam pro neúctu zabil. Zemřel tam u Boží truhly.

Tyto texty popisují usmrcení některých Izraelitů, kteří se (svévolně) podívali do truhly smlouvy s Bohem a dále smrt Uzy v okamžiku, kdy se (svévolně) dotkl Archy a chtěl ji udržet na povoze v místech, kudy neměli jet.

4. Mojžíšova 4,1–20 Hospodin promluvil k Mojžíšovi a Áronovi: Učiň soupis synů Kehatových mezi syny Léviho podle jejich čeledí podle domu jejich otců, od věku třiceti let výše až do věku padesáti let, všech, kteří přicházejí do služby, aby konali práci při stanu setkávání. Toto bude služba synů Kehatových při stanu setkávání: nejsvětější věci. Když bude mít tábor vyrazit na cestu, vejde Áron a jeho synové, sundají zakrývající oponu a přikryjí s ní truhlu svědectví. Dají na ni přikrývku z tachaší kůže, nahoře rozprostřou pokrývku celou z modré příze a vloží její tyče. Na stůl pro předkladné chleby rozprostřou pokrývku z modré příze a dají na něj mísy, kadidlové pánvičky, obětní misky a konve pro lité oběti; chléb ať je na něm ustavičně. Rozprostřou na to karmínovou pokrývku, přikryjí ho přikrývkou z tachaší kůže a vloží jeho tyče. Potom vezmou pokrývku z modré příze, přikryjí svícen ke svícení, jeho lampy, jeho kleště, jeho pánvičky na uhlíky a všechny nádoby na olej, s kterými při něm konají bohoslužbu, dají ho i všechny jeho předměty na přikrývku z tachaší kůže a dají na nosítka. Na zlatý oltář rozprostřou pokrývku z modré příze, přikryjí ho přikrývkou z tachaší kůže a vloží jeho tyče. Vezmou všechny předměty pro bohoslužbu, se kterými slouží ve svatyni, dají na pokrývku z modré příze, přikryjí je přikrývkou z tachaší kůže a dají na nosítka. Očistí oltář od popela a rozprostřou na něj purpurovou pokrývku. Dají na něj všechny jeho předměty, se kterými na něm konají bohoslužbu — pánvičky na uhlíky, vidlice, lopaty, misky a všechny oltářní předměty — rozprostřou na něj přikrývku z tachaší kůže a vloží jeho tyče. Když Áron a jeho synové dokončí přikrývání svatyně a všech předmětů svatyně, když bude mít tábor vyrazit na cestu, potom přijdou synové Kehatovi, aby to nesli. Nedotknou se svatých věcí, aby nezemřeli. Toto budou nosit synové Kehatovi ve stanu setkávání. Kněz Eleazar, syn Áronův, bude dohlížet na olej ke svícení, vonné kadidlo, ustavičnou přídavnou oběť a olej pomazání; bude dohlížet na celý příbytek a vše, co je v něm, na svatyni i její předměty. Hospodin promluvil k Mojžíšovi a Áronovi: Nenechte vyhladit kmen čeledí Kehatovců zprostřed Lévijců. Takto s nimi jednejte a zůstanou naživu, nezemřou, když by se přiblížili k nejsvětějším věcem: Áron a jeho synové přijdou a ustanoví jednoho každého do jeho služby a jeho nošení. Kehatovci však ať nevejdou, aby se dívali během přikrývání svatých věcí, jinak zemřou.

Tato pasáž Písma obsahuje velmi konkrétní pokyny pro přemisťování truhly smlouvy. Obsahuje také výslovné varování, že každý, kdo se (svévolně) dotkne truhly smlouvy nebo se do ní (svévolně) podívá, zemře. V obou pasážích bylo ignorováno několik pokynů; lidé co manipulovali s truhlou smlouvy nebyli Levité a Boží truhlu měli přemisťovat pouze Kohathité. Truhla smlouvy byla přemisťována na vozíku místo na tyčích nesených Kohathity. Bůh ve skutečnosti projevil neuvěřitelné milosrdenství, když zabil pouze ty, kteří se truhly smlouvy vyloženě a svévolně dotkli nebo se do ní dívali. Jinými slovy, Bůh musel někde nastavit pevné hranice (Takový je i materiální svět, vždyť nikdo se nepohoršuje nad tím, že zemřel člověk, který se bezhlavě vystavoval jasnému nebezpečí, např. si zahrával s jedovatým hadem nebo dráždil medvěda nebo přeceňoval své síly v rizikovém zaměstnání, apod. O co víc je nebezpečné překračovat svévolně hranice, které ustanovil sám Stvořitel! – pozn. překl.).

Skutky Apoštolů 5,1–11 Nějaký muž, jménem Ananiáš, prodal se svou ženou Safirou pozemek a s vědomím své ženy dal z výtěžku něco stranou, určitou část přinesl a položil k nohám apoštolů. Petr řekl: „Ananiáši, proč Satan naplnil tvé srdce, že jsi lhal Duchu Svatému a dal jsi stranou část z výtěžku za to pole? Dokud zůstávalo neprodané, což nebylo tvé? A když jsi je prodal, což nebylo v tvé moci, co uděláš s penězi? Proč ses ve svém srdci rozhodl k takové věci? Nelhal jsi lidem, ale Bohu.“ Když Ananiáš slyšel tato slova, padl a zemřel; a na všechny, kteří to slyšeli, padl veliký strach. Mladší z bratří vstali, přikryli jej, vynesli a pohřbili. Uplynuly asi tři hodiny a vstoupila jeho žena, nevědouc, co se stalo. Petr k ní promluvil: „Pověz mi, prodali jste to pole za tolik peněz?“ Ona řekla: „Ano, za tolik.“ Petr jí řekl: „Proč jste se smluvili, abyste pokoušeli Pánova Ducha? Hle, kroky těch, kteří pohřbili tvého muže, je slyšet za dveřmi; vynesou i tebe.“ A hned padla k jeho nohám a zemřela. Když ti mladíci vstoupili, našli ji mrtvou. Vynesli ji a pohřbili k jejímu muži. A velký strach padl na celou církev i na všechny, kteří to slyšeli.

Smrt Ananiáše a Zafiry je na ateistických seznamech (údajných) biblických zvěrstev často chybně připisována apoštolu Petrovi. Petr však na tento manželský pár nikdy nevztáhl svou ruku. Jediné, co se zde říká, je to, že apoštol Petr oznámil rozsudek smrti, který byl ihned po svém vynesení vykonán samotným Bohem. Podstatné je, že hřích Ananiáše a Zafiry nespočíval v ponechání si části svého majetku. Petr naprosto jasně říká, že se svým majetkem mohli tito manželé naložit podle svého. Problém byl někde jinde. Před touto událostí totiž existoval v jejich okolí jistý Barnabáš, který byl známý tím, že prodal své pole a celý výtěžek z prodeje dal k nohám apoštolů. Ananiáš a Zafira také prodali své pole, aby všem ukázali, že jsou zrovna tak poctiví a velkorysí jako Barnabáš. Problém byl však v tom, že si část peněz z prodeje nechali tajně pro sebe a lhali apoštolům i Duchu Božímu, že přinesli celou částku. Chtěli totiž získat (duchovní) prospěch z něčeho, co vlastně neudělali, a co tudíž neodpovídalo jejich skutkům. Trest za jejich úmyslný podvod byl v té době adekvátní, protože se jednalo o ranou církev, která se teprve začínala formovat, a ve které tudíž bylo nezbytné zabránit takovým podvodům a intrikám hned v zárodku, aby ostatní lidé případně nezačali dělat podobné věci. Něco takového by vedlo k nevyhnutelnému morálnímu rozkladu rané církve a k jejímu zániku. (Poselství tohoto příběhu platí samozřejmě i pro nás dnes, a to především v duchovní-vztahové oblasti. Jestliže člověk Bohu nebo bližnímu svému lže v tom, že mu dává celý svůj život, celé své srdce, veškerou svou důvěru a péči, a přitom to ve skutečnosti jen předstírá – takže si žije sobecky sám pro sebe a zároveň vystupuje pokrytecky na veřejnosti jako světec, který se všeho zřekl pro dobro druhých – potom takového podvodníka čeká nejtěžší trest, samozřejmě pokud se nevzpamatuje a neobrátí srdcem k Bohu. – pozn. překl.)

Pokud chtějí antiteisté opravdu intenzivně projevit své znepokojení nad vražděním lidí, mohli by začít například s těmi, kteří byli povražděni ateistickými a proevolučními režimy 20. století: 77 milióny obětí v komunistické Číně, 62 milióny zavražděných v gulazích Sovětského svazu, 21 milióny zavražděných nacisty mimo bitevní pole nebo 2 milióny zavražděných Rudými Khmery.8

Otroctví/Otrokářství

Bible je svými odpůrci kritizována také za to, že dovoluje otroctví/otrokářství a že něco takového jednoznačně a za všech okolností neodsuzuje. Otroctví je tak odpůrci Bible vnímáno v nejlepším případě jako odraz morálky své doby a v nejhorším případě jako vědomě páchané zlo s aktivním Božím souhlasem. Bylo by však ohromnou chybou pohlížet na příklady otroctví, které Bible dovoluje, jako na ekvivalenty otroctví/otrokářství afrických černochů v novodobých amerických dějinách. Příklady otroctví, o kterých se Bible zmiňuje, připomínají spíše podobu jakéhosi nevolnictví. Nutno říci, že takové uspořádání by umožnilo přežít jakémukoliv chudákovi (muži či ženě). I když takové řešení není ideální, tak v době, kdy ještě neexitovaly žádné vládní sociální programy, byl tento typ otroctví samozřejmě lepší než smrt, navíc když některé formy otroctví zmíněné v Bibli představují ekvivalent současným typům zaměstnání běžným i v západním světě. Rozhodně je to však něco jiného, než co si dnes obvykle představujeme pod pojmem otroctví.

V tom všem je možné zřetelně vidět rozsah a intenzitu pokrytectví všech ateistických útoků na Bibli. Nikdo rozumný nepochybuje o tom, že otroctví/otrokářství je zlem a že k němu docházelo na všech obydlených kontinentech a ve všech lidských rasách, které nebyly jen jeho strůjci, ale také oběťmi (anglické slovo pro otroka = slave pochází od silně zotročené „bílé“ rasy, Slovanů). Málokdo si dnes uvědomuje, že otroctví/otrokářství bylo nakonec zrušeno evangelickými křesťany západního světa, a to na základě striktně biblického uvažování (viz protiotrokářský aktivista a filantrop William Wilberforce: křesťanský hrdina). Přesto antiteisté házejí veškerou vinu za otroctví na na křesťanský západ! Jaká ironie!

Závěr

Seznamy údajných biblických zvěrstev tedy nejsou ani tak produktem špatných hermeneutických (vykladačských) dovedností, jako spíše produktem naprostých neznalostí sociálního kontextu příslušních biblických pasáží a často také důsledkem chybějících základních jazykových dovedností při práci s textem. Přestože se tento článek věnoval pouze krátkým ukázkám nejběžnějších „biblických zvěrstev“, je více než dostatečným důkazem toho, že argumenty všech, kteří Boha obviňují z morální zkaženosti na základě svévolně dezinterpretovaných biblických pasáží, se při bližším prozkoumání hroutí jako domeček z karet.

Související články

Velký úkol pro každého člověka - 3. díl

6. prosince 2021

Kontroverzní sloveso „podmanit“ v Genesis 1,28 ve skutečnosti znamená „navázat důvěrný vztah“. Představte si, že by Vám Bůh řekl: „Navaž s přírodou okolo, s každým živým tvorem, důvěrný vztah.

Velký úkol pro každého člověka - 2. díl

3. prosince 2021

Člověk nad přírodou nebo příroda nad člověkem? Správně bychom měli odpovědět: „ani jedno, ani druhé“. Je paradoxní, že právě v dnešní době, kdy rafinovaně skrývané drancování přírody i lidské společnosti dosahuje vrcholu...

Velký úkol pro každého člověka - 1. díl

1. prosince 2021

Naším hlavním tématem je úvodní část Bible zvaná Genesis. Co se ale honí hlavou člověku, který se poprvé ve svém životě začte do těchto starodávných textů?

Ježíšova podobenství

19. října 2021