Úvod Magazín Vznik života Recenze knihy Zobák pěnkavy: Evoluce v reálném čase
Zobák pěnkavy

Recenze knihy Zobák pěnkavy: Evoluce v reálném čase

Recenze knihy The Beak of the Finch: Evolution in Real Time (Zobák pěnkavy: Evoluce v reálném čase), Jonathan Weiner, Random House, 1994.

Kniha se snaží být přesvědčivým důkazem evoluce a miliónů let, k čemuž používá především výsledky výzkumu manželů Grantových prováděný na galapážském ostrově Daphne Major. Ve skutečnosti však kniha nevysvětluje žádným způsobem původ (genetické) informace, kterou by taková evoluce vyžadovala a navíc chybně vykládá mutace a přikládá jim tvořivou moc, kterou nemají.

Přeloženo z článku: Book review: The Beak of the Finch
Autor: Carl Wieland

Před několika lety jsem byl pozván do veřejné debaty o stvoření a evoluci jako obhájce stvořitelského modelu. Měl jsem tehdy diskutovat s jedním akademikem z univerzity v Jižní Austrálii. Shodou okolností jsem se těsně před vystoupením ocitl ve skupince několika lidí obklopujících mého oponenta. Byl jím právě zmíněný akademik zabývající se populační biologií. Bylo zřejmé, že mou přítomnost ve skupince nezaznamenal a já jsem na půl ucha slyšel, jak lidem horlivě popisuje svůj údiv nad tím, že bude muset obhajovat něco, o čem prostě „ví“, že je pravda.

Vysvětloval lidem, že si připadá jako astronaut, který se právě vrátil z oběžné dráhy kolem Země a má za úkol obhájit ve veřejné debatě kulatost planety. Koneckonců většina biologů stejně jako on „vidí evoluci“ reálně probíhat v okolní přírodě, tak o čem diskutovat?

Těmito slovy (že vidí evoluci v přírodě v přímém přenosu) měl však na mysli ony známé příklady dědičných změn v populacích, které by dokazovaly evoluci od bakterií k člověku pouze v případě, že bychom přijali starý řečnický trik, který jakékoliv dědičné změny automaticky považuje za vyvrácení biblického stvoření (tzn. že jakoukoliv, byť sebemenší změnu organismu v rámci základního druhu, považuje za vyvrácení údajně biblického stanoviska, že Bůh stvořil všechny organismy jako neměnné, což ovšem Bible vůbec netvrdí, naopak Bible jasně říká, že Bůh stvořil základní druhové kategorie se schopností množit se a varírovat v rámci tohoto základního druhu, což je přesně to, co v přírodě reálně pozorujeme – pozn. překl.). Použijeme-li evoluční metaforu „stromu života“ údajně prokazujícího genetické změny (dokonce až po úroveň tzv. speciace – tj. vnitrodruhové variability) vidíme, že vyvrací pouze starou myšlenku tzv. „linnéovského trávníku“, nikoli však tezi tzv. „kreacionistického druhového sadu“, kterou moderní vědecké hnutí podporující stvořitelský biblický model prezentuje od svého vzniku.1, 2, 3

Evoluční „strom“
Obrázek 1. Evoluční „strom“ - všechny dnešní druhy pocházejí z jednoho společného předka (který se sám vyvinul z neživých chemických látek).
Linnéův „trávník“
Obrázek 2. Linnéův „trávník“ - „základní druhy“ (angl. kinds) z knihy Genesis byly stejné jako dnešní druhy (tj. v historii nedocházelo k žádný vnitrodruhovým změnám).
„Sadová“ vnitrodruhová diverzita
Obrázek 3. „Sadová“ vnitrodruhová diverzita prezentovaná v rámci biblického stvořitelského modelu se objevila až časem - jedná se tedy o vnitrodruhové variace původních stvořených „druhů“, o kterých se píše v knize Genesis.

Jinými slovy, na zastáncích evoluční doktríny, která tvrdí, že se bakterie postupně samy od sebe přeměnily v palmy a ryby a ty zase v tygry a jaderné fyziky, spočívá velmi těžké důkazní břemeno. Za prvé, takový evoluční proces by vyžadoval existenci přírodního děje, který je schopen vytvářet obrovské množství nových, funkčně významných jazykově kódovaných (genetických) informací. Když si uvědomíme, že tzv. přirozený výběr (o kterém mnozí tvrdí, že pomáhá vytvářet tyto nové funkčně významné informace – pozn. překl.) ve skutečnosti pouze prohledává a třídí již existující genetické informace (a navíc zdaleka ne všechny, které v daném organismu existují – pozn. překl.), z nichž některé části následně odstraňuje, vnucuje se naléhavá a oprávněná otázka – odkud se tedy všechny ty genetické informace vzaly?

Samozřejmě k tzv. adaptacím dochází v proměnlivých populacích vždy, když jsou vystaveny selekčnímu tlaku. Například rostliny vybavené geny pro hluboké kořeny a mělké kořeny, budou vykazovat přesně tento jev – tzn. budou se adaptovat, pokud se ocitnou v oblasti, ve které začne převládat suché klima. Jedinci, kteří mají přirozeně hlubší kořeny, budou mít v takovém prostředí větší šanci přežít a předat své geny pro hlubší kořeny dalším generacím, takto se populace časem přizpůsobí okolním podmínkám tím, že „zakoření hlouběji“ – nebo přesněji, využije zásobu již existujících genetických informací, které jsou v dané populaci již přítomny (aby se postupem času zvyšoval počet jedinců s geny pro hluboké kořeny a naopak klesal počet jedinců s geny pro mělké kořeny – nevzniknou tím však žádné nové geny, nové informace).

K takovému procesu nicméně dochází (ve všech populacích všech druhů organismů) bez ohledu na to, zda genetická informace (variabilita) potřebná k jeho uskutečnění má svůj původ v počátečním nadpřirozeném stvoření světa, nebo v nějakém přirozeném procesu mutace + selekce probíhajícím po velmi dlouhou dobu (milióny let). Prokázání takových změn (v rámci druhů) tedy samo o sobě nemůže mít pro evolucionistu žádnou skutečnou apologetickou hodnotu – tzn. že existence takových změn nemůže být zastánci evoluce použita jako důkaz platnosti evolučního modelu.

Historka z úvodu se do značné míry vztahuje k tématu této recenze. Ztotožňuji se totiž s údivem onoho evolucionisty avšak v obráceném smyslu a ptám se, jak je možné, že ani po tolika letech debatování o stvoření a evoluci nepochopili inteligentní a vzdělaní evolucionisté tento jednoduchý a prostý fakt a místo toho neustále oživují svého starého slaměného panáka, který opakuje pořád dokola to staré evoluční klišé, že „každá dědičná změna v populaci vlivem přirozeného výběru je důkazem nepravdivosti knihy Genesis a zároveň pravdivosti Charlese Darwina – a že subatomární částice se zkrátka postupem času poskládaly samy od sebe do lidských bytostí“)?

Opravdu vidíme evoluci v přímém přenosu?

Zobák pěnkavy: Evoluce v reálném čase je knihou, která úmyslně a s plným vědomím adoruje evoluci a zároveň sáhodlouze oslavuje to, co autor knihy vnímá jako zákonitě smrtelnou ránu všem kreacionistům, které představuje (přesněji řečeno karikuje) v samolibém a povýšeneckém duchu. Když pominu autorův brilantní a čtivý literární styl, mám za to, že právě to je tím hlavním důvodem, proč se knize dostalo téměř nábožného obdivu ze strany vědeckých novinářů a dalších recenzentů.

Poselství knihy je velmi prosté a dalo by se vyjádřit větou: „konečně přišli ti hloupí a bigotní kreacionisté o poslední nohu, na které by mohli stát. Weinerova kniha vypráví neobyčejný příběh dvou vědců, Petera a Rosemary Grantových, jejichž důmyslná, pečlivá a rozsáhlá práce na Galapágách vyvrcholila pozorováním evoluce v přímém přenosu – přímo před jejich očima – ne ve fosilním záznamu, ale na živých, dýchajících tvorech, kterými jsou slavné Darwinovy pěnkavy“.

Dokonce z úst mnohých zaznívá na adresu této knihy, že „trvale mění náš pohled na přírodu a dokonce i na život a smrt“.

Nic z toho, o čem budu za chvíli hovořit, nemá za cíl snižovat význam obětavé terénní práce manželů Grantových, jejichž neuvěřitelně důkladných měření tisíců ptáků po dobu více než 20 let na malém ostrově Daphne Major, která představují významný přínos pro studium populační dynamiky a ekologie. Jiní už dříve prokázali, že k přirozenému výběru skutečně dochází (ačkoli zveličování a nadšení, které knihu provázejí, by mohly svádět k opačnému závěru), nicméně nikdy ne s takovou přesností a jasností, jako manželé Grantovi. Myslím, že jejich pozorování pohlavního výběru v reálné přírodě má rovněž velký význam.

Evoluce: víc než jen výběr

Jaká škoda, že ani vědci (manželé Grantovi ale i jiní), ani sám Weiner  (autor knihy) zřejmě nepochopili prostý fakt vyplývající z logiky věci, že přirozený výběr sice může být nedílnou součástí určitého evolučního modelu, ale jeho prokázání samo o sobě nedokazuje, že k evoluci – ve smyslu postupné přeměny jednobuněčného organismu v dnešní komplexní biosféru – skutečně dochází. Tuto prostou, nicméně však velmi důležitou skutečnost zřejmě pochopil i známý biolog a člen Královské vědecké společnosti L. Harrison Matthews, který se o ní zmiňuje ve své předmluvě k vydání Darwinova O původu druhů z roku 1971. V rámci diskuse o Kettlewellových experimentálních pozorováních slavného motýla pojmenovaného jako drsnokřídlec březový zdůraznil Matthews skutečnost, že tato pozorování sice krásně ilustrují přirozený výběr neboli přežití nejsilnějších, ale není je možno považovat za přímé prokázání evoluce jako takové.

Kniha je nicméně zajímavá i pro kreacionisty. Objasňuje například to, že navzdory rozšířenému mýtu o původu Darwinovy teorie nevznikla tato teorie ve skutečnosti z náhlé inspirace založené na pozorováních galapážských pěnkav. Jak upozornil S. J. Gould,4 Darwin tehdy vlastně ještě nevěděl, že se jedná o pěnkavy. Se zájmem jsem si také znovu přečetl o Darwinově experimentálním zjištění (s významnými důsledky pro popotopní biogeografii), že zahradní semena klíčí i poté, co byla 42 dnů máčena ve slané mořské vodě.

Weiner vypráví, jak se Darwinovi podařilo pomocí selekce vyšlechtit holuby, kteří se od sebe odlišovali natolik, že kdyby je nějací biologové objevili ve volné přírodě, zařadili by je s největší pravděpodobností nikoliv jen do samostatných druhů, ale nejspíš i do samostatných rodů. To je ovšem úžasný příklad toho, jak ohromná variabilita byla (Bohem) zabudována do každé stvořené formy života, díky které je schopna reagovat na měnící se tlaky prostředí, a tím samu sebe zachovat. Otevírá se tím také prostor k pochopení toho, jak mohly intenzivní selekční tlaky po celosvětové potopě působit na genofond obdařený bohatou variabilitou takovým způsobem, že umožnily velmi rychlou speciaci / adaptivní radiaci z omezeného počtu základních druhových skupin žijících na souši, jež byly zastoupeny v arše Noemově.

Žádné nové (genetické) informace

Nutno zdůraznit, že všechny druhy (variace) holubů jsou jenom a jenom holubi, ale pokud jim dovolíme vzájemné křížení, vrátí se zpět k běžnému divokému typu holuba skalního. Neexistuje jediný důkaz o tom, že by při takovém umělém výběru vznikla de novo nějaká skutečně nová, funkční (genetická) informace – a dokonce i po přečtení diskutované knihy bychom byli nuceni konstatovat, že žádný takový důkaz nepřinesla ani pečlivá pozorování přirozeného výběru v přímém přenosu, která provedli manželé Grantovi.

holub

Pozoruhodné je, že Darwinovy pěnkavy vykazují neobvykle vysokou míru variability. Jestliže k této skutečnosti přidáme fakt, že manželé Grantovi a jejich spolupracovníci zažili během svých dvacet let trvajících pozorování jak velké sucho tak i jeho pravý opak, nemělo by nás překvapovat, že se jim podařilo zdokumentovat některé poměrně rychlé změny způsobené přirozeným výběrem. Jestliže sucho způsobilo nedostatek snadno dostupných drobných semen, není žádným překvapením, že v takových podmínkách přežívali lépe ptáci s velkými zobáky, protože jako jediní dokázali rozlousknout velká semena, a takto bychom mohli pokračovat.

Jak zdůraznil článek z roku 1992 v časopise Creation (opírající se ve skutečnosti o práci manželů Grantových na galapážských pěnkavách), pozorování prokazující rychlou selekci / specifikaci jsou užitečná pro stvořitelský model, který počítá s relativně krátkou dobu po celosvětové Potopě, během níž muselo dojít k velmi rychlé adaptivní radiaci / specifikaci (viz Darwinovy pěnkavy).5

Pěnkavy: výsledná změna nulová!

Po všem tom „povyku“ okolo sledování „evoluce“ v přímém přenosu se člověk v knize nakonec s údivem dočítá, že pozorované selekční události ve skutečnosti neměly žádný dlouhodobý účinek, který by v populacích přetrvával. Například, po určitou dobu selekce způsobovala, že v populaci narůstal počet pěnkav větší velikosti, když se však změnilo prostředí, začala se populace ubírat opačným směrem. O tomto druhu efektu (pozorovaném také u vrabců) říká autor knihy, že „v souhrnu let byly výsledné účinky přirozeného výběru neviditelné“ (str. 108). Když se tedy Darwin podíval na fosilní záznam a zjistil, že zůstává „statický a neměnný po dlouhé časové úseky“ (str. 109), byl za tím právě tento důvod. Uvažme, co k tomu sám říká:

„… o kolik méně viditelné budou následky přirozeného výběru ve vrstvách hornin pod našima nohama, v nichž jednotlivé pohřbené generace organismů jsou výsledkem zprůměrovaných změn vlivem přirozeného výběru po mnoha miliónech generací.“

Jenže evolucionisté dlouho tvrdili přesný opak, a sice že evoluce je v krátkém časovém horizontu neviditelná, ale stala by se viditelnou, kdybychom se na ni podívali s dostatečného časového odstupu. Podle Weinera však můžeme evoluci pozorovat v (velmi) krátkých časových úsecích, ale pokud jsou delší, stává se evoluce „neviditelnou“! Člověka až zaráží, jak mohou být evolucionisté slepí k této do očí bijící nesrovnalosti. Jednou říkají jedno, za chvíli zase přesný opak a nikoho to zdá se neznepokojuje.

Weiner ve své knize cituje jednoho vědce, který tvrdí, že: „Druh vypadá stabilně, když se na něj díváte v horizontu několika let, ale v okamžiku, kdy vytáhnete lupu a začnete pozorovat kratší časové úseky, objevíte neustálé kolísání.“

Vzhledem k tomu, že makroevoluce by měla být – ze zřejmých důvodů – o dlouhodobých změnách probíhajících v určitém konkrétním směru (dokonce i biblický model stvoření / potopy vyžaduje více změn v určitém směru, než kolik jich doložili ve svých výzkumech manželé Grantovi), bude takový „kolísavý pohyb tam a zpět“ (výkyvy kolem jakési průměrné hodnoty) v krátkých časových úsecích jen stěží hovořit ve prospěch evolučního modelu, zvlášť když v delších časových úsecích nedochází k žádné trvalé výsledné změně v populaci. Místo, aby tento zřejmý fakt zmíněný vědec uznal, pokračuje ve své obhajobě evolučního modelu dál slovy: „Takže, mám za to, že nějak takhle vypadá evoluce v akci.“

Většina kreacionistů by souhlasila s tím, že Darwinovy pěnkavy pravděpodobně pocházejí z jednoho nebo dvou párů předků (kteří byli rovněž pěnkavami), takže myšlenka, že by se někteří z potomků mohli křížit takovým způsobem, že by nakonec vznikl zcela nový druh ptáka, jim jen těžko může připadat jako něco reálného, co by mohlo ohrozit stvořitelskou teorii. Manželé Grantovi nejenže pozorovali hybridizaci mezi jednotlivými druhy pěnkav, které se mezi sebou přirozeně zpravidla nekříží, ale za určitých podmínek se ukázalo, že kříženci jsou zdatnější než obě jejich rodičovské populace. Překvapila mě nicméně poznámka v knize, že se v tomto okamžiku blížíme k odpovědi na velkou otázku o původu druhů. Možná bychom teď měli zopakovat něco, co se může jevit jako zřejmý fakt: vzájemné prolínání dvou souborů již existujících informací nám může jen stěží říci něco o jejich skutečném původu.

Na straně 216 v části věnované DNA a genetice nacházíme obzvláště scestný výpad proti zastáncům stvořitelské teorie; píše se zde, že kdyby byly jednotlivé druhy stvořeny jako funkční celky, jejich geny by se neměnily. Následně se dozvídáme, že geny se v každé generaci „promíchají a zredukují … jako obrovský balíček karet“ – proto se prý kreacionisté mýlí. Přeskupení již existující informace zmíněnými rekombinačními procesy však samozřejmě nevyvrací myšlenku počátečního stvoření takové informace a ani nepotvrzuje její naturalistický původ darwinovskými mechanismy. Z hlediska stvořitelského je „míchání rozdaných karet“, kterého se tímto způsobem dosahuje právě zmíněnou pohlavní rekombinací, úžasně účinným nástrojem maximalizujícím variabilitu druhů (aniž by po počátečním stvoření musela vzniknout jakákoli další informace de novo). Zvyšuje se tím schopnost druhů vyhnout se nebo alespoň oddálit vymírání v měnícím se prostředí, což napomáhá rychlému zaplňování prázdných ekologických nik (adaptivní radiace), ke kterému došlo například po celosvětové potopě.

Mutace

Věrohodnost či nevěrohodnost tzv. makroevoluce (postupného vzniku dramatických a trvalých změn v populacích všech druhů organismů) tedy nemůže být postavena na přirozeném výběru, ale naopak na otázce, odkud pocházejí všechny ty (genetické) informace, na které může přirozený výběr působit? V rámci současného materialistického paradigmatu jsou jediným myslitelným zdrojem takové informace mutace, což jsou v zásadě náhodné chyby vznikající během kopírování DNA. Nicméně moderní teorie informace a stejně tak i zdravý selský rozum a reálná pozorování shodně poukazují na skutečnost, že nahodilost nemůže být v žádném případě zdrojem funkčních (konstrukčních, kontrolních a řídících) informací. Není tedy divu, že úseky knihy věnované mutacím / DNA jsou značně rozplizlé a nejasné – a že se autor snaží toto téma co nejrychleji opustit nebo rovnou přeskočit. Zbrklý nebo povrchní čtenář by však mohl nabýt dojmu, že se na změnách pozorovaných manžely Grantovými podílely právě náhodné mutace, při pozorném čtení však zjistíme, že pro to neexistují naprosto žádné důkazy. Hovoří pro to také již zmíněné rychlosti změn a chybějící výsledný účinek (změna) v populaci, který by byl trvalý. Jinými slovy, „skladiště“ variací (variability) v organismech již existuje a umožňuje, aby se daná populace podle potřeby posouvala buď jedním nebo druhým směrem.

A co zjištění na straně 217, kde se píše, že tři ze tří stovek bází („molekulárních písmen“) sekvence cytochromu c se u dvou druhů pěnkav liší? Domnívám se, že tyto odlišnosti jsou skutečně výsledkem (náhodných) mutací. Je však krajně nepravděpodobné, že by tyto mutace vedly historicky ke vzniku pozorovaných rozdílů mezi oběma druhy (variacemi) pěnkav. Je téměř jisté, že se jedná o funkčně bezvýznamné nebo tzv. „neutrální“ mutace, které se neprojevují ve fenotypu (tělesné stavbě), a jsou tedy pro přirozený výběr neviditelné. Proč? Cytochrom c je totiž životně důležitým enzymem; jakákoli chyba v jeho funkci vzniklá během kopírování DNA (tj. v úsecích genu, které jsou pro funkci výsledného enzymu klíčové), by byla pravděpodobně smrtelná.

Pravděpodobný průběh událostí, který vedl ke vzniku současných rozdílů v párování bází (které vzhledem k redundanci kódu, což je jeho informační předimenzovanost, nemusely vést k záměně aminokyselin ve výsledném enzymu, a pokud k něčemu takovému přeci jen došlo, tak v jiném než kritickém [klíčovém] úseku enzymu, který nemění jeho funkci), je následující: přirozený výběr působící na již existující, funkčně významné (na počátku stvořené) genetické variace vedl k počáteční divergenci populací. Vzhledem k reprodukční izolaci mohly jednotlivé populace nezávisle hromadit tyto „neutrální“ mutace v genu kódujícím cytochrom c, a to v různé míře a v různých místech.

Ke konci knihy se autor snaží pojistit si svůj pomyslný darwinovský triumf dalšími příklady „evoluce“ v akci, jako jsou například odolnost (rezistence) vůči antibiotikům či pesticidům. Zemědělci v „Biblickém pásu“ USA, kteří by evoluční pohled zcela určitě odmítli, však zároveň vynakládají stále větší částky na postřiky svých plodin, protože hmyz se stává stále odolnějším vůči pesticidům, přitom jsou považování za „úzkoprsé fundamentalisty“ zasluhující opovržení. Pokusy autora knihy poskytnout další pozorovatelné důkazy pro evoluci, které by zasadily smrtelnou ránu stvořitelské koncepci z knihy Genesis, však mají tytéž logické a vědecké nedostatky jako výše uvedené argumenty týkající se velikosti zobáku pěnkav. Laskavého čtenáře proto odkazujeme na nedávný článek na toto téma v tomto časopise.6 Zajímavé je, že Weiner poměrně podrobně ukazuje, jak mutační změna u jedné konkrétní bakterie (str. 260) přinesla výhodu z hlediska jejího přežití – nicméně jedná se o vyšší pravděpodobnost přežití následkem ztráty původně přítomné informace / funkce.

Závěr

Suma sumárum, kniha nepochybně posílí předsudky všech, kteří věří v evoluci a milióny let; a zároveň potěší všechny povrchně uvažující evolucionisty, kteří se dosud neobtěžovali zamyslet či jakýmkoliv způsobem seznámit s vážnými otázkami, na něž upozorňují kreacionističtí biologové, jako jsou např. Lester a Bohlin v jejich klasickém pojednání The Natural Limits to Biological Change (Přirozené limity biologických změn).7 Pozorné čtení Weinerovy knihy Zobák pěnkavy: Evoluce v reálném čase rovněž odhaluje mnohá fakta, jež ve skutečnosti podporují stvořitelský model, a zároveň neobsahuje nic, co by přemýšlivého kreacionistu mohlo jakýmkoliv způsobem zaskočit nebo znepokojit – kromě tedy frustrace z neutuchající a dle všeho i úmyslné ignorance všech biologických (vědeckých) argumentů zastánců stvořitelského modelu.

Přesto lze tuto knihu označit za velmi kultivovaný a čtivý popis klasického terénního výzkumu demonstrujícího přirozený výběr ve volné přírodě. V roli údajného empirického důkazu pravdivosti Darwinova chápání původu světa však tato kniha absolutně selhává a je velmi snadné to dokázat, což jsme v této recenzi ostatně také učinili. Podstatné je, že se kniha vůbec nezabývá klíčovou otázkou, odkud pocházejí všechny ty biologické (genetické) informace v živých organismech. Není tedy pochyb o tom, že kreacionisté, kteří jsou konfrontováni odhodlanými stoupenci evoluce inspirovanými tímto příběhem plným pěnkavích zobáků a řečnických triků, si nakonec budou připadat jako astronauti, kteří pořád dokola debatují se zastánci placaté Země.

Související články

Kreacionismus, včera, dnes a zítra – 4. část

23. září 2022

Může být mezi zastánci inteligentního, neevolučního původu všech věcí i vědec světového formátu? A jak je to s akademickým respektem a úctou?

Kreacionismus, včera, dnes a zítra – 3. část

16. září 2022

Víte, s jakými reakcemi v otázce původu světa byste se obvykle setkali na české akademické půdě? Můžeme věřit vědcům všechno, co říkají?

Existují důkazy pro mladou Zemi?

25. května 2022

Nízké stáří Země se v poslední době znovu dostává do hledáčku celé řady vědních oborů, jejichž nálezy otevírají dosud netušené obzory.

Jakých je 7 dní stvoření?

13. dubna 2022

Na otázku, jak dlouho trvalo podle Bible stvoření světa, můžeme nalézt dvě odpovědi. Někdy, že to bylo šest dní, jindy sedm. Kde je pravda?