K jádru křesťanství – Noví lidé

C. S. Lewis – K jádru křesťanství – 5. kapitola „Noví lidé“ – Návrat domů, Praha 2006

… Po celé zemi jsou rozseti noví lidé. Ano, uznal jsem, že mnohé z nich lze zatím jen stěží rozpoznat, jiní ale již rozeznatelní jsou. Čas od času na ně narazíte. Liší se od nás hlasem i výrazem tváře – jsou silnější, tišší, šťastnější a jaksi zářivější. Začínají tam, kde většina z nás končí. Řekl jsem, že je lze poznat; musíte ale vědět, koho hledáte. „Náboženským lidem“, o nichž jste si udělali představu z četby, se příliš nepodobají. Nepřitahují na sebe pozornost. Máte sklon domnívat se, že se k nim chováte laskavě, ale ve skutečnosti jsou oni laskaví k vám. Mají vás radši než jiní lidé, ale potřebují vás méně. (Musíme překonat touhu po tom, aby nás druzí potřebovali. Někteří dobří lidé, zejména ženy, nad tímto pokušením vítězí jen velmi nesnadno.) Tito lidé budí dojem, že mají spoustu času, a vy si kladete otázku, jak je to možné. Pokud jste některého z nich poznali, ty další už poznáte snáze. Mám silné podezření (byť netuším, kde se vzalo) a že oni se mezi sebou rozpoznají okamžitě a neomylně, že jim v tom nebrání rasové, sexuální, třídní, věkové a dokonce ani konfesní bariéry. Stát se svatým v tomto smyslu vypadá trochu jako vstup do tajné společnosti. Přinejmenším to však musí být velká legrace.

Nedomnívejte se však, že noví lidé jsou v běžném slova smyslu všichni stejní. Mnohé z toho, co jsem psal v této knize, by ve vás mohlo takový dojem vzbudit. Stát se novým člověkem znamená ztratit své vlastní já. Musíme opustit své já a vstoupit do Krista. Jeho vůle se musí stát naší vůlí a my musíme mít jeho myšlenky, tedy „mít mysl Kristovu“, jak to nazývá Bible. Pokud je Kristus jeden a pokud má být v nás všech, znamená to, že musíme být všichni stejní? Vypadá to tak, ale ve skutečnosti tomu tak není.

Těžko pro to najít dobrý příměr, neboť žádné dvě věci nemají mezi sebou takový vztah, jaký má Stvořitel k některému ze svých stvoření. Přesto se pokusím předložit dvě velmi nedokonalé ilustrace, které by mohly naznačit, jak tomu vlastně je. Představte si zástup lidí, kteří žili stále v temnotě. Přijdete k nim a snažíte se jim popsat, co je to světlo. Mohli byste jim říci, že pokud by vstoupili do světla, světlo by dopadalo na ně na všechny, oni by ho odráželi a stali by se, jak my říkáme, viditelnými. Nebylo by divu, kdyby si představovali, že by byli všichni stejní – vždyť by byli všichni vystaveni témuž světlu a stejným způsobem by na ně reagovali (tj. odráželi by je). Vy i já ovšem víme, že světlo by naopak zjevilo. jak moc se od sebe navzájem liší. Nebo si představte člověka, který neví nic o soli. Dáte mu troškuochutnat a on pocítí výraznou, silnou a ostrou chuť. Pak mu povíte, že u vás doma se sůl používá při vaření. Jistě by mohl odpovědět: „V tom případě musí všechna vaše jídla chutnat stejně, protože to, co jste mi dali ochutnat, je tak silné, že to musí všechny ostatní chutě přehlušit.“ Vy i já ovšem víme, že skutečný účinek soli je přesně opačný. Sůl nejenže nepřehluší chuť vajíčka, masa či zelí, ale dá jí ve skutečnosti vyniknout. Skutečnou chuť těchto potravin nepoznáte, dokud je neosolíte. (Nezapomínejte, že jsem vás varoval: Tato ilustrace dosti pokulhává, protože když něco přesolíte, chuť jídla zabijete. Chuť lidské osobnosti ovšem nezkazíte, bude-li v ní příliš mnoho Krista. Lépe vysvětlit to ale nedokážu.)

S námi a s Kristem je to podobné. Čím lépe se nám daří odstranit naše vlastní já a čím více předáváme vládu nad sebou Kristu, tím více se vlastně stáváme sami sebou.Krista je tolik, že i když zde budou miliony nejrůznějších „malých Kristů“, stejně to nebude stačit, aby ho plně vyjádřili. On je všechny stvořil. On vymyslel – podobně jako vymýšlí spisovatel postavy románu – všechny ty nejrůznější lidi, jimiž se vy i já máme stát. Skutečné já každého z nás na nás čeká v Kristu. Nemá smysl snažit se „být sám sebou“ bez něj. Čím víc se mu stavím na odpor a čím víc se snažím žít sám ze sebe, tím víc nade mnou bude panovat má dědičnost, vzdělání, prostředí i přirozené touhy. To, co s takovou pýchou nazývám svým vlastním „já“, se stává pouze křižovatkou událostí, které jsem nezpůsobil a které nedokážu zastavit. To, o čem se domnívám, že jsou „má přání“, jsou pouze touhy, které ve mně vyvolává můj fyzický organismus a které přejímám z myšlenek jiných lidí nebo které mi dokonce vnukli démoni. Neuvědomuji si, jak moc ovlivnila vajíčka, alkohol a dobrý spánek předchozí noci mé velmi osobní a vědomé rozhodnutí vyspat se s dívkou, která sedí naproti mně ve vlaku. To, co považuji za své vlastní osobní politické názory, je ve skutečnosti vliv propagandy. Ve svém přirozeném stavu jsem osobností mnohem méně, než se domnívám. To, co považuji za své „já“, lze většinou snadno vysvětlit. Až když se obrátím ke Kristu a vydám se jeho osobnosti, pak teprve získám svou vlastní osobnost.

Na začátku jsem řekl, že v Bohu jsou osobnosti. Nyní postoupím dále. Nikde jiné skutečné osobnosti nejsou. Pokud své já nevydáte Kristu, nikdy skutečné já mít nebudete. Že jsou „všichni stejní“, to platí o většině „přirozených“ lidí – nikoli o těch, kteří se podřídili Kristu. Všichni velcí tyrani a dobyvatelé jsou si tolik podobní! Zato mezi svatými jsou úžasné rozdíly.

Člověk ale musí své já skutečně vydat. Své já musíte, abych tak řekl, „naslepo“ odhodit. Kristus vám opravdu dá novou osobnost; to ale není důvod, proč k němu přicházíte. Pokud vám jde totiž právě jen o vaši osobnost, pak ke Kristu vlastně vůbec nepřicházíte. Prvním krokem je snaha na své já zcela zapomenout. Vaše skutečné a anové já (které je Kristovo a rovněž vaše, a vaše je, protože je Kristovo) neobjevíte, dokud ho budete hledat. Najdete je, když budete hledat Krista. Že to zní podivně? Stejný princip platí pro většinu každodenních záležitostí. Dokonce i ve společenském životě nezačnete na druhé lidi dělat dobrý dojem, dokud nepřestanete přemýšlet o tom, jaký dojem na ně děláte. Ani v literatuře a umění nebude originální nikdo, kdo se snaží být originální, zatímco pokud se budete snažit říkat pravdu (a bude vám jedno, kolikrát již byla vyřčena), v devíti případech z deseti se stanete originálem, aniž si toho stačíte všimnout. S tímto principem se setkáváme téměř všude. Vzdejte se sebe sama – a naleznete své skutečné já. Ztraťte svůj život – a naleznete jej. Denně přijímejte smrt, smrt svých ambicí a největších přání a nakonec i smrt svého těla, a naleznete věčný život. Nic si nenechejte. Nic, čeho jste se nevzdali, vám nebude plně patřit. Nic z toho, co ve vás nezemřelo, nevstane z mrtvých. Budete-li hledat sami sebe, nakonec naleznete pouze nenávist, samotu, zoufalství, vztek, zkázu a zánik. Hledejte však Krista a naleznete ho – a s ním i všechno ostatní.

bližší informace o autorovi textu (knihy) – http://cs.wikipedia.org/wiki/Clive_Staples_Lewis

Informace o distribuci a objednávkách knihy na stránkách vydavatelství Návrat domů