Víra, co to je?
Vraťme se k náboženské víře. Víra není příslušnost k církvi, pocit, intelekt, vlastnost, názor…, víra je schopnost důvěřovat. Otázkou je, kdo je objektem naší víry a důvěry. A v případě náboženské víry je to Bůh. On nám dává schopnost Jemu důvěřovat na základě faktů a logiky v bibli, v přírodě, na základě vědeckých poznatků, kdy nemůžeme jinak než ty úžasné zázraky komentovat slovy „evoluce to skvěle vymyslela“. (Může evoluce myslet?). Nedávno jsem slyšel v dokumentu TV, že příroda pochopila, že onen živočich přežije, když bude menší, a proto se začal zmenšovat. (Může příroda pochopit?). Bůh nám dal schopnost důvěřovat i na základě vlastních zkušeností.
Pravá biblická víra je vztah. Vztah k Bohu. Samozřejmě musí předcházet to, že uznám existenci Boha. Bez víry není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest… (Židům 11,6) Potom následuje vztah „neboť vím, komu jsem uvěřil“ (2. Timoteova 1,12), následuje důvěra „ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!„(Marek 5,36), a to všechno ústí v jistotu: „přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry“. (Židům 10,22) Ono slovu víra se dá také přeložit spolehnout se, uchopit se, pevně se držet. Víra je vlastně vědomá závislost na Bohu.
Jak je možné takovou víru získat? „Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo.“ (Římanům 10,17) Opravdová víra pochází ze čtení nebo naslouchání Božího slova. Na tom, že věřím, nemám žádnou zásluhu, protože víra je Boží dar. Za to, že nevěřím, jsem zodpovědný, protože víra je ze slyšení (čtení) Božího slova. Je to asi tak, jako když jsem v hluboké jámě, a někdo mně zpustí lano, aby mne mohl vytáhnout. Když se chytím a jsem vytažen, není to moje zásluha, ale toho, kdo mne vytáhl. Když se nechytím, potom je to můj problém, že jsem zůstal v jámě.
Jak poznám, že jsem věřící? Víra je rozpoznatelná okolím, protože víra je životní styl. „Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Neuznáš, ty člověče, že víra bez skutků není k ničemu?“ (Jak 2,17.20) „chci, abys tomu všemu neochvějně učil, tak aby ti, kdo uvěřili Bohu, snažili se vynikat dobrým jednáním“. (Tit. 3,8) „Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý. V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázán.“ (1Jan 3,3 a 5,3)
Co z toho mám, že jsem věřící? „Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.´ (Římanům 1,17)
Víra není platidlem, ale je podmínkou spasení. Je tím, čím přijímáme dar spasení nám daný od Boha. Jinou věcí je ospravedlnění nás samotných Bohem, tedy odpuštění, které ovlivňuje celý náš další život. „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (Římanům 5,1) A toto ospravedlnění, odpuštění, které dává jedině Bůh, přichází do našeho života pouze tehdy, přijmu-li je vírou. Tak, jako měl člověk v ráji svobodu k rozhodnutí odejít od Boha, tak má dnes svobodu k rozhodnutí přijít k Bohu. Nabídka, kterou nám Bůh dává a týká se našeho časného, ale i věčného života nepřichází automaticky, samovolně, ani ji Bůh nevnucuje. Prostředkem k dosažení této nabídky je naše víra. Víra je ruka, kterou přijímám nabídku od Boha, ona nám zprostředkovává kontakt a vztah s Bohem.
A tak co s tím? „Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ (Řím. 2,4) „Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ (Lukáš 19,10)
A co ty skutky? „Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jakub 2, 14.17-24)
Člověka nespasí dobré skutky, ale tak, jako moje chování k manželce „dokazuje“, že ji mám rád, tak jsou skutky „důkazem“ naší víry a důvěry v Boha.
Jan Dymáček
