Muž a žena aneb vztah chce soukromí
Ale potom přichází otázka: Když je manželství riziko, proč tedy ne společný život mimo rámec manželství? Ale otázka zní: společný život mimo manželství není riziko? „Máme přece právo na pěkný život, tudíž i právo hledat jinde když se to nedaří. Je třeba se nejprve vyzkoušet, jestli nám to ve vztahu bude fungovat“. Opravdu? Vyzkoušet se dá auto, mixér, počítač, ale vztah ne. Lze si vyzkoušet rozchod, ale nelze vyzkoušet překonávání krizí. Krize se totiž v takovém vztahu na zkoušku řeší rozchodem. Tedy manželství na zkoušku naopak zvyšuje pravděpodobnost rozchodu při obtížích. (Podle jedné studie většina švédských manželství absolvovala soužití na zkoušku, ale k jejich větší stabilitě to nepřispělo.) Vedle toho se ještě zvyšuje samozřejmost postoje, že nic není natrvalo. Ani manželství. Neexistuje žádný relevantní důvod pro takové soužití až na jeden, a tím „jsou otevřená zadní vrátka“. Prostě mít možnost odejít ze vztahu bez větších komplikací. Možná ještě jeden a tím jsou peníze – konkrétně obavy ze ztráty (například) vdovského důchodu.
Pojďme ale opět do vztahu muže a ženy v manželství. Uspokojivý vztah potřebuje láskou motivovaný vzájemný respekt, pokoru a schopnost se radovat i z maličkostí. Je třeba více věřit ve smysluplnost vztahů v manželství, více spolu komunikovat a více konat než mluvit. Úplná rodina je darem, nikoliv problémem. A tak co je třeba pochopit, co si uvědomit? Nejprve osoby a obsazení v manželství a jejich postavení ve vztahu.
Bůh stvořil muže a ženu (1. Mojžíšova 27), tedy základní jednotka je 1+1, muž a žena. Mezi mužem a ženou jsou ty nejužší vztahy, tam je srdce rodiny. Samozřejmě do rodiny patří i děti. Ale kolik let jsme v manželství s dětmi a kolik bez dětí. Děti nemohou být klínem mezi manželi. Partner, partnerka musí být vždy první, a to i před dětmi. Pokud tomu tak není, po odchodu dětí z domova přichází syndrom „prázdného hnízda“, a ten přináší problémy do manželství rodičů, ale také dětí. Jistě děti milujeme, pečujeme o ně, věnujeme jim čas, ale to neznamená, že partner, či partnerka „se ocitnou na vedlejší koleji“.
Jejich postavení v manželství? (1. Mojžíšova 2,18) „Učiním pomoc jemu rovnou.“ Pomoc rovnocenná a při tom jiná. Pomoc, která doplňuje, dotváří celistvost. Člověk potřebuje pomoc, nehledě k tomu, že je bytostí společenskou. Nejde o „služebníčka“, ale rovnocennou pomoc. Rovný a přesto odlišný, jde o doplnění. Pomoc, má-li být pomocí, musí být jiná.
Nikdo jiný do manželství nepatří. (1. Mojžíšova 2,24) „Opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“. Bylo samozřejmé, že žena opustila rodiče a připojila se k rodině manžela. Bible ale říká, že ne pouze žena opustí svoje rodiče, ale i muž musí opustit svoje rodiče. Ale abychom Bibli nepodsouvali něco, co „nemá na mysli“, nejde o opuštění ve smyslu, že se o rodiče již nezajímáme a nestaráme, pokud to potřebují. Bible jasně hovoří o potřebě starat se o rodiče a udržovat s nimi dobré vztahy. Opustit ne rodiče, ale závislost na nich. Jakáže může být závislost na rodičích?
Závislost citová, která se může projevovat například tím, že je třeba si každý den telefonovat, o všem se radit s tím, že nakonec zaváží to, co řeknou rodiče, nikoliv partner.
S tím souvisí závislost v rozhodování, protože není důležité co jsme si domluvili s partnerem, partnerkou, ale co řeknou rodiče, kteří mají poslední slovo. To je takovéto „no dobře, ale maminka říkala, že…“. Co to udělá se vztahem je jasné.
Jinou závislostí může být závislost finanční, kdy vdané a ženaté děti čekají na den, kdy přijde důchod. Kdy se spoléhají na dary a půjčky od rodičů. No a je jasné, že kdo platí, ten má také rozhodující slovo. „Vy chcete na dovolenou? Ale před nedávnem jsme vám dali na ledničku, pračku… To přece nejde tak hospodařit“.
Pokud jsou mladí lidé v souvislosti s jakoukoliv domácí prací (připevnění poličky, položení podlahové krytiny, složení koupené skříně) závislí na rodičích, zřejmě také není něco v pořádku.
A podobně je to i v závislosti na rodičích, co se bydlení týká. Vím, mnohdy to jinak nejde, ale raději velmi skromně, ale sami. Když přednáším toto téma, potom nejvíce reakcí je právě na společné bydlení v jednom bytě, nebo i v jednom domě. A to jak ze strany rodičů, tak ze strany provdaných dětí. Pokud nejde přímo o problémy, potom jde alespoň o nekomfortní stav.
Mladí zakládají novou jednotku, rodiče přestávají být nejbližšími, nejbližší sobě jsou oni dva. Rodiče jsou u dětí na návštěvě. A není dobré z nich snímat úkoly a odpovědnost. Nejsou-li mladí schopni „opustit“, nejsou zralí pro manželství. Na druhé straně, rodiče jsou povinni propustit děti do manželství.
Jan Dymáček
