Desatero – 10. přikázání
Jsme v desátém bodě návodu pro život, který Bůh člověku dal. Dovolím si pouze poznámku: jde o desáté přikázání, které katolická a luterská tradice rozdělila na dvě, protože při vynechání druhého přikázání bylo nezbytné desítku přikázání doplnit. A to se stalo právě rozdělením desátého přikázání. Ona tradice totiž verše (2. Mojžíšova 20, 4-6) za samostatné přikázání (tedy druhé přikázání) nepovažuje. Všeobecně se však uznává, že jde o umělé rozdělení desátého přikázání.
Desáté přikázání nevede člověka k asketismu, k emocionálnímu vyhasnutí, ale varuje před uváženým, promyšleným a uměle živeným pudem.
V desátém přikázání jde o varování před závistí a žádostivostí, a tím vlastně neupravuje pouze mezilidské vztahy, ale upravuje i náš vztah k sobě samému. Nerespektování tohoto přikázání, kdy nejde pouze o emotivní pohnutky v dané chvíli, ale o dlouhodobý vědomý postoj, způsobuje totiž nejen rozklad mezilidských vztahů, ale ohrožuje i kvalitu života toho, kdo takové žárlivosti podléhá. Toto přikázání neupravuje pouze jednání člověka, ale i pohnutky jeho vlastního srdce. A tak je možné říct, že chrání nás samotné od nespokojenosti, neštěstí a nemoci. „Mírné srdce je tělu k životu, kdežto žárlivost je jako kostižer.“ (Přísloví 14,30). Chrání nás od pokušení a tím i hříchu. „Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. (Jakub 1,15) A tak desáté přikázání je jedním z preventivních opatření, jak nepadnout do hříchu. Na druhé straně nelze zůstat u toho, že jde pouze o pohnutky člověka, ale jde i o vnitřní rozhodnutí, vnitřní pnutí, které může následně vést k činu. Buď ke krádeži, to již řeší i osmé přikázání, ale například i k vraždě, poškození majetku, rozbití mezilidských vztahů, pomluvám atd. A tak nám i toto přikázání jasně ukazuje na propojení vnitřních pohnutek s vlastními vnějšími činy.
Může se stát, že se bude desáté přikázání někomu jevit jako velmi archaické. Otrok, otrokyně, domácí zvířectvo, dokonce jakoby se do majetku počítala i manželka. Nenechme se mýlit. Tady nejde o to, CO člověk někomu jinému závidí, PO ČEM dychtí, ale tady jde o tu samotnou vnitřní pohnutku. Dnes můžeme závidět dům, auto a další majetek, stejně jako úspěšnost v profesním životě, a samozřejmě v neposlední řadě i nezdravě obdivovat krásu manželky někoho jiného. Proto je zde použito slovo „nebudeš dychtit“. Desáté přikázání nevede člověka k asketismu, k emocionálnímu vyhasnutí, ale varuje před uváženým, promyšleným a uměle živeným pudem.
Jako by nám 10. přikázání chtělo naznačit, že si nemáme hlídat pouze naše vnější projevy, ale i vnitřní pohnutky svého vlastního srdce.
Je také zajímavé, že toto přikázání lze nerespektovat, nebrat vážně, aniž by to někdo druhý postřehl. Ale to neznamená, že onoho člověka to nestravuje vnitřně, a to až tak daleko, že ona vnitřní pohnutka nabere vnější podobu, která je pak obecně lidmi odmítána. A tak desáté přikázání odhaluje, a snaží se předejít příčině mnoha dalších pochybení. Jde vlastně o prevenci. A v tom se možná poněkud liší od ostatních částí desatera. Jako by nám chtělo naznačit, že si nemáme hlídat pouze naše vnější projevy, ale i vnitřní pohnutky. Pohnutky svého vlastního srdce.
Ještě jedna věc, která k desátému přikázání patří, a je třeba se o ní zmínit. Tam je totiž napsáno, aby člověk nedychtil po ničem, co je buď v majetku jeho bližního, nebo je poutem lásky připoutáno k bližnímu. On z toho může někdo mylně usoudit, že pokud se nejedná o bližního, potom se toto přikázání na něho nevztahuje. A problém je v tom, kde si onu pomyslnou hranici, kdo je a kdo není bližní, postavíme. V Lukášově evangeliu (10,25-37) čteme o jednom ze znalců Starého zákona, který chtěl pokoušet Ježíše a ptal se ho: „kdo je můj bližní?“ A to je tedy otázka, kterou je třeba také odpovědět. Ježíš to v uvedeném místě Lukášova evangelia již odpověděl. Nějaký člověk byl na cestě mezi Jeruzalém a Jerichem oloupen a zraněn. Prošli kolem něho dva, v tehdejší společnosti vážení lidé, ale ani jeden mu nepomohl. A potom šel kolem Samaritán, který byl Židovskými obyvateli považován za méněcenného. A právě on zraněnému pomohl. A Ježíš se ptal: kdo byl pro toho zraněného bližní? Nedalo se jinak odpovědět, než že jim byl Samaritán. A poslední věta Ježíše byla: „tak jdi a čiň totéž.“ A tady si dovolím použít slova reformátora Jana Kalvína: „čím těsněji jsme s nějakým člověkem spjati, tím větší je i náš závazek stát při něm jako jeho přátelé. A přesto říkám, že tato naše láska musí zahrnovat všechny lidi bez výjimky. Ať je člověk jakýkoli, máme ho milovat, protože milujeme Boha“. (Instituce II., 55)
Nebylo by dobré z důvodu uchování dobrých mezilidských (ale i mezinárodních) vztahů, z důvodu prevence před nesprávným jednání, ale i z důvodu uchování kvality našich vlastních životů, vzít toto přikázání vážně?
Jan Dymáček
