Babylónská věž a jaderná fúze

Úvod – co mají společného dnešek a doba, kdy lidé stavěli Babylónskou věž?

Adventisté mají obvykle tendenci přirovnávat dnešní časy k době před potopou světa, kdy míra násilí a sexuální nevázanosti narostla do neúnosných rozměrů. Nechci zlehčovat toto srovnání ani jeho význam, ale násilí i bujará sexualita tu byly vždy. Vzpomeňme jen na hnutí hippies nebo různé dávné kulty a národy praktikující lidské oběti a sexuální otroctví. Srovnání dnešní doby s dobou, kdy byla stavěna Babylónská věž, je zcela odlišné. Pro tehdejší společnost byly charakteristické dva fenomény, které se pak už v celých lidských dějinách neopakovaly ani náznakem. Až do dnešních časů.

Tím prvním jevem byl samozřejmě společný jazyk. Celé lidstvo mluvilo jednotnou řečí. Od stvoření až do stavby Babylónské věže se každý dorozuměl s každým. Božím zásahem tato možnost náhle skončila a v dalších tisíciletích se po celé zemi mluvilo mnoha různými jazyky. Žádný společný už nebyl. Ani řecky nebo latinsky nemluvil každý, později ani německy nebo rusky. V dnešní době je však celosvětovým jazykem angličtina, a co víc, zažíváme rozmach umělé inteligence, neboli strojového učení, původně vytvářeného jako jazykový model. Brzy bude mít každý v ruce mobil, ze kterého uslyší ve své rodné řeči cokoli, co bude potřebovat přeložit. Nerozumíte na dovolené v Portugalsku místní prodavačce v obchodě? Žádný problém, chytrý mobil a umělá inteligence vám její slova hravě přeloží. A tak se opět každý bude schopen domluvit s každým.

Tím prvním jevem byl společný jazyk. Tím druhým klíčovým fenoménem byla stavba Babylónské věže. Neboli realizace projektu, na kterém se podílelo celé lidstvo, a který měl spásonosný charakter.

Tím druhým klíčovým fenoménem, který se tehdejší doby týkal, byla stavba Babylónské věže. Neboli realizace projektu, na kterém se podílelo celé lidstvo, a který měl spásonosný charakter. Veškerá společnost jednotně usilovala o stavbu věže sahající až do nebes, až k Bohu. Ani toto se v následujících lidských dějinách už nikdy neopakovalo. Pyramidy si stavěli jen Egypťané, chrámy si stavělo každé náboženství své vlastní a CERN je „pouze“ evropský. Projekt rozluštění lidského genomu nebo Mezinárodní vesmírná stanice jsou jistě ambiciózní, mezinárodní, a já nepochybuji, že užitečné, ale spásonosného je na nich pramálo. Existuje ovšem jeden projekt, který se naprosto vymyká. Řeč je o projektu ITER.

Hledání bezpečného, levného a spolehlivého zdroje energie

Zkratka ITER znamená International Termonuclear Experimental Reactor, neboli Mezinárodní termonukleární experimentální reaktor. Svět ho staví ve Francii a jeho cílem je prokázat, že jadernou fúzi lze využít jako zdroj energie.

Energie je tím, bez čeho nelze žít. Tak jako musíme dýchat nebo pít, potřebujeme energii. Konec konců, i samotné dýchání je zdroj energie pro naše těla. Dýcháme proto, abychom s pomocí kyslíku ze vzduchu vydobyli energii schovanou v jídle. Když chceme udělat krok, pohnout rukou, když chceme vypěstovat potraviny, umlít mouku, uvařit pokrm, vyrobit léky, používat přístroje v nemocnici, automobily, letadla, stavět domy nebo šít boty a oblečení, potřebujeme energii.

Energetický tok je základní podmínkou pro existenci života na každé planetě. A moderní civilizace potřebuje energie opravdu hodně. Pokud bychom vypnuli elektrárny, rázem bychom se propadli o dvě století zpět. V našich domovech by nebylo světlo, teplo, ani pitná voda. Nedokázali bychom vyprodukovat dost potravin, protože kombajn nahradil práci 5 000 lidí. Nedostali bychom se dál, než kam bychom zvládli dojít pěšky. A umírali bychom na všechny nemoci, kterých se dnes díky očkování a lékům nemusíme bát. Naštěstí elektrárny máme. A protože je máme, proč tak vyzdvihuji nově vyvíjenou technologii jaderné fúze?

Pokud tedy zkusíme uvolnit energii, která je vázaná v atomovém jádře silnou jadernou interakcí, získáme energie výrazně více. To už není žádná slaboučká chemie, to je pořádná jaderná fyzika.

Současná fyzika zná čtyři základní interakce, které vládnou ve vesmíru. Gravitační, elektromagnetickou, slabou jadernou a silnou jadernou. Elektromagnetická síla se neuplatňuje jenom tehdy, když chcete dát obrázek na lednici, zapojit elektrospotřebič do zásuvky nebo v Norsku pozorovat polární záři. Stojí i za veškerou chemií. Pokud spolu interagují elektrony sousedních atomů, vytváří molekulu. Atom je tvořen maličkým jádrem, ve kterém jsou namačkané těžké protony a neutrony, a rozsáhlým elektronovým obalem, ve kterém je spousta prázdného místa a lehoučké elektrony. Chemie není nic jiného než tanec elektronů mezi atomy, přesněji mezi elektronovými obaly sousedních atomů. Pokud tedy získáváme energii prostřednictvím chemie, například spalováním molekul cukrů a tuků v našich tělech, dřeva na ohništi, benzínu v autě, uhlí v tepelné elektrárně nebo explodováním chemických výbušnin jako je dynamit, trinitrotoluen či pardubický Semtex, uvolňujeme tím energii, která byla v chemických látkách, v elektronových obalech atomů, vázaná elektromagnetickou silou. A protože tato interakce není ten největší Herkules ve vesmíru, není to mnoho energie. Podstatně silnější je tzv. silná jaderná interakce. Ta drží pohromadě protony a neutrony v atomovém jádře. Pokud tedy zkusíme uvolnit energii, která je vázaná v atomovém jádře silnou jadernou interakcí, získáme energie výrazně více. To už není žádná slaboučká chemie, to je pořádná jaderná fyzika.

V principu jsou dvě cesty, jak získat energii z jádra. Buď štěpením těžkých jader, nebo slučováním jader lehkých. Je tomu tak proto, že nejstabilnější známý atom celé periodické tabulky je hmotnostně „kdesi uprostřed“. Většinou je jím označován izotop železa se 26 protony a 30 neutrony (někdy izotop niklu se 28 protony a 34 neutrony). Železo je tedy v rámci periodické tabulky prvků na 26. pořadovém místě. Protože je nejstabilnější, lze získávat energii tím, že se na něj snažíme ostatní prvky přeměnit. Těžší prvky musíme štěpit, lehčí prvky slučovat. Štěpení těžkých prvků za účelem zisku energie je notoricky známé a od roku 1954 ho lidstvo praktikuje v jaderných elektrárnách. Veškeré jaderné elektrárny světa byly a jsou založeny právě na štěpení prvků těžších než železo, většinou uranu. Druhou cestou vedoucí k uvolnění energie z jádra je slučování prvků, které jsou lehčí než železo. Slučování, neboli fúze.

Termonukleární fúze – naděje na definitivní energetickou svobodu?

Jaderná fúze je tou nejpřirozenější energií ve vesmíru. Každá hvězda, která hřeje a svítí, ve svém nitru slučuje lehké prvky a vytváří prvky těžší. Část hmoty u toho přemění na energii, jak popisuje nejslavnější fyzikální rovnice všech dob, Einsteinova téměř magická formule E = mc². V našem Slunci se čtyři jádra vodíku sloučí na jedno jádro atomu helia, které je ovšem o trochu lehčí, než je součet hmotností původních čtyř vodíkových jader. Hmotnost (m), která zmizela, se přeměnila na energii (E). A protože konstantou úměrnosti je rychlost světla (c) umocněná na druhou, tedy obrovské číslo, i z mála hmoty každá hvězda vytvoří spoustu energie.

Díky sluneční energii, tedy díky jaderné fúzi probíhající v nitru Slunce, není na Zemi teplota trvale hluboko pod bodem mrazu, ale mnohem přívětivější životu. Díky Slunci může na naší Zemi život vzkvétat a vytvářet dřevo, uhlí, ropu, cukry i tuky, prostě všechno, co tak rádi spalujeme. Slunce ohřívá atmosféru a je tak zdrojem větru, který otáčí lopatky větrných elektráren. Ohřívá i vodu, která se díky Slunci vypařuje z oceánů, aby později mohlo pršet na horách a voda tekla v potocích a řekách přes naše turbíny. Jaderná energie je tedy prazdrojem veškeré fyzikální i chemické energie na naší zemi, i v celém vesmíru. Jakákoli další energie už je pouze naředěná z té jaderné. Protože je jaderná fúze primárním zdrojem energie ve vesmíru, a protože jsou jádra atomů pohromadě držena tou nejsilnější známou silou, je jasné, že není efektivnější způsob, jak získávat energii, než právě jadernou fúzí.

Jaderná fúze je primárním zdrojem energie ve vesmíru a protože jsou jádra atomů pohromadě držena tou nejsilnější známou silou, je jasné, že není efektivnější způsob, jak získávat energii.

Spalováním uhlí se na jednu proběhlou chemickou reakci uvolní energie řádově jednotky elektronvoltů (1 eV jsou přibližně 2 desetimiliardtiny z jedné miliardtiny joulu – pozn. edit.), rozštěpením jednoho atomu uranu přes dvě stě milionů elektronvoltů. Slučování atomů lehkého vodíku je podřízeno pouze slabé jaderné interakci (ona ta naše hvězda zas tak moc energie neprodukuje, naštěstí), takže výzkum jaderné fúze se zaměřuje na reakce jiné, než které probíhají ve Slunci. Prim vede slučování těžkého a supertěžkého vodíku, tedy deuteria a tritia. V jedné takové reakci se uvolní energie necelých dvacet milionů elektronvoltů. Jednotky elektronvoltů v chemických reakcích versus desítky a stovky milionů elektronvoltů v reakcích jaderných – je patrné, že jaderné reakce poskytují nesrovnatelně více energie, než reakce chemické. Zároveň vám asi připadá, že jaderná fúze je desetkrát slabší než jaderné štěpení, ale správně bychom měli přepočítat uvolněnou energii na počet částic v jádře, resp. na hmotnosti reaktantů, které se na reakci podílí, a pak už by se fúze ukázala jako nejefektivnější.

Jaderná fúze nevyžaduje obrovské teploty a tlaky, které panují v nitrech hvězd. Lze ji spustit i za pokojové teploty u vás doma. Je k tomu potřeba pouze dostatečně velká místnost a přibližně jeden milion dolarů. Přístroj, který provádí jadernou fúzi, si lze na pár kliknutí koupit na e-shopu firmy vyrábějící laboratorní vybavení. Problém je ale v tom, že tento přístroj nebude energii vyrábět, nýbrž spotřebovávat. Funguje na bázi urychlovače a slouží například k nedestruktivnímu testování svarů. Aby v něm fúze běžela, nesmíte ho vytáhnout ze zásuvky. Má-li jaderná fúze energii produkovat, tedy sloužit jako zdroj energie, je potřeba dosáhnout podmínek, které nikde na Zemi nejsou. Musíme vytvořit prostředí hvězdných teplot a tlaků. Právě když fúze probíhá za vysoké teploty, přidává se do jejího názvu předpona termo, a konečně můžeme mluvit o termojaderné fúzi – jediné známé cestě, jak slučováním prvků získat energii.

Má-li jaderná fúze energii produkovat, tedy sloužit jako zdroj energie, je potřeba dosáhnout podmínek, které nikde na Zemi nejsou. Musíme vytvořit prostředí hvězdných teplot a tlaků.

Získávat energii slučováním prvků se daří jenom hvězdám. Důvod, proč je to tak obtížné, a proč to vyžaduje tak extrémní podmínky, spočívá v tom, že jádra prvků jsou kladně nabitá. A částice se stejným nábojem se odpuzují. Přiblížit k sobě jádra atomů tak, aby se sloučila, vyžaduje značné úsilí. Jakmile se to podaří, uvolní se energie. Nejprve je však potřeba energii jádrům dodat. Je to stejné jako s ohněm. Proč stromy v lese automaticky nehoří, když se tím uvolňuje energie? Protože aby dřevo začalo hořet, je třeba mu prvně určité množství energie dodat. Zahájit jadernou fúzi je energeticky velmi náročné. Mnohem náročnější než zapálit dřevo. Jak to udělat, aby fúze začala a pokračovala, to je úkol vědců a inženýrů, kteří se podílí na výstavbě a výzkumu ITERu, Mezinárodního termonukleárního experimentálního reaktoru.

Slunce uvolňuje energii termojadernou fúzí díky své obrovské hmotnosti, kdy se kladně nabitá atomová jádra vodíku gravitací stlačí v nitru hvězdy blízko k sobě (a také díky kvantovému tunelování). Napodobit takovou gravitaci na maličké planetě Zemi samozřejmě není technicky možné. Vědci vynalézají jiné způsoby, jak překonat vzájemné odpuzování atomových jader a jak je dostat k sobě tak blízko, aby se sloučila. Celosvětově nejrozšířenějším a nejperspektivnějším vynálezem je tzv. tokamak, ve kterém je toho dosahováno pomocí silného magnetického pole. Jedná se o sovětský vynález. Slovo tokamak je zkratka z ruského názvu toroidalnaja kamera s magnitnymi katushkami, neboli toroidální komora s magnetickými cívkami. Toroid je prstenec, tedy ještě více česky bychom to mohli přeložit jako prstencová komora s magnetickými cívkami. První výzkumný tokamak stál v Sovětském svazu roku 1955 a od té doby bylo po celém světě postaveno více než 200 dalších. Výzkum jaderné fúze na tokamacích probíhá i v Praze, na Ústavu fyziky plazmatu AV ČR. Ani ITER není nic jiného než obrovský, třiceti metrový tokamak.

První mezinárodní fúzní reaktor ITER

Samotná myšlenka ITERu se zrodila roku 1985, kdy se na ní v Ženevě dohodli představitelé dvou znepřátelených stran studené války, Gorbačov a Reagan, aby si u obyvatel svých zemí vyžehlili průšvih s jaderným přezbrojením a nabyté poznatky jaderné fyziky využili i na něco pozitivního. Politikům následně trvalo dlouhých 22 let, než se vyjednalo vše potřebné, a smlouva o stavbě ITERu byla podepsána v říjnu 2007. Nejen Ruskem a Spojenými státy americkými, ale i Evropskou unií, Japonskem, Čínou, Jižní Koreou a Indií. Do projektu ITER se tak přímo zapojilo sedm partnerů. Počet států se mění podle toho, kolik členů má zrovna Evropská unie, a Amerika z projektu střídavě odchází a zase se do něj vrací, nicméně při uvažování těchto sedmi partnerů je dobré si uvědomit, že se jedná o více než 30 samostatných států, které představují polovinu lidské populace. Zároveň mají tyto státy nejvyspělejší ekonomiky. Dohromady tvoří přes 70 % světového HDP. Na projektu ITER se tak podílí výrazná většina bohatství celého lidského druhu. Navíc svým výzkumem i výrobou pro ITER přispívají také Kanada, Austrálie a Švýcarsko, ačkoli nepatří mezi zakladatelské partnery vázané původní smlouvou. Podíl ze světového HDP států zainteresovaných do projektu ITER se tak šplhá nad 75 %. Aby toho nebylo málo, do projektu se nepřímo zapojují i jiné státy, které testují fúzi na svých tokamacích, protože vedení ITERu pravidelně svolává komise odborníků na jadernou fúzi z celého světa, kde experti konzultují své názory a výsledky, které jsou pak do projektu ITER zahrnuty. Téměř 40 států to platí a buduje, ale množství ostatních to alespoň pomáhá vymyslet. Dozajista se jedná o ohromný globální projekt.

A teď – proč je to tak skvělé? Co bude na ovládnutí termojaderné fúze „spásonosného“? Potřeba elektrické energie pro celou moderní civilizaci je neoddiskutovatelná. Už bylo vysvětleno, jaký je rozdíl mezi chemickými a jadernými reakcemi i co je podstatou fúze. Jaderné reakce jsou sto milionkrát koncentrovanějším ohněm. Taková efektivita je dechberoucí. Ovšem kromě toho skrývá jaderná fúze ještě mnohá další překvapení.

Výhody termojaderné fúze

1) Palivem pro jadernou fúzi v tokamacích je těžký a supertěžký vodík, deuterium a tritium. Tritium se nikde na Zemi přirozeně nevyskytuje, bude se vyrábět přímo ve fúzním reaktoru jadernou reakcí. Jediným palivem, které se tedy bude do reaktoru dodávat, je deuterium. A deuterium je přítomno ve veškeré vodě na naší Zemi. Těžká voda je součástí běžné vody. Jsou známy technologie filtrování a separace deuteria z vody. Pokud se podaří ovládnout jadernou fúzi k získávání energie ve fúzních elektrárnách, bude moci skončit těžba fosilních paliv i uranu.

Už žádné rozkopané hory, žádné nebezpečné doly a horníci pohřbení v závalech, žádná zničená příroda, žádný nákup a drahý transport fosilních paliv ze států s nedemokratickým režimem, žádné emise oxidu uhličitého při jejich spalování. Vodu má každý stát svou vlastní. S fúzními elektrárnami mají státy šanci být energeticky nezávislé a samy si vytvářet „oheň z vody“. Navíc deuteria je ve vodě na Zemi tolik, že by lidstvu jako palivo pro fúzní reaktory vydrželo na několik miliard let. Z lidského pohledu se jedná o zcela nevyčerpatelný zdroj paliva. S technologií fúzních elektráren tak každý stát dostane možnost sám se zásobovat levným palivem bez jakékoli těžby na neomezeně dlouhou dobu.

2) V jaderných elektrárnách se štěpnými reaktory probíhá štěpná řetězová reakce. Ta probíhá v celém objemu paliva. Všechen uran musí být v reaktoru přítomen na několik let dopředu a jsou ho tam desítky tun. Naproti tomu jaderná fúze funguje podobně jako již zmíněné hoření. Fúzní reaktor je v podstatě hořák, do kterého je přiváděno palivo, podobně jako plyn do plynového sporáku. V každou chvíli je v reaktoru jenom několik gramů paliva. Tedy deset milionkrát méně než ve štěpném reaktoru. I kdyby na reaktor spadlo letadlo nebo se rozerval při zemětřesení, k žádnému významnému úniku radiace a jaderné havárii nedojde. Nejsou to tuny uranu, je to pár gramů těžkého vodíku. Ten je lehký, uteče do atmosféry a tím nehoda skončí.

Na tomto místě si dovolím dokončit vysvětlení, jakým mechanismem budeme mít díky termojaderné fúzi elektřinu v zásuvce. Tokamaky jsou mohutné ocelové prstence, ve kterých je troška paliva o teplotě sto šedesát milionů stupňů. Tedy o teplotě desetkrát převyšující teplotu nitra Slunce. Za takové teploty je každý prvek silně ionizován, v plazmatickém skupenství, a tudíž elektricky vodivý (právě proto může být ovládán magnetismem, tedy elektromagnetickou interakcí, a nemusíme se trápit nízkou gravitací Země). Do budoucna je samozřejmě sen vědců odebírat elektrickou energii přímo z plazmatu, ale zatím se držíme při zemi a inženýři realizují řešení známé i z tepelných či jaderných elektráren. Tokamak je prostě kotel. Je to jen horký hrnec, ze kterého lze čerpat teplo. Sto šedesát milionů stupňů se zdá sice na ohřev vody poněkud předimenzované, ale nezapomeňte, že v celém obrovském tokamaku bude v každý okamžik jen pár gramů paliva. Hustota plazmatu v tokamacích je přibližně sto tisíckrát nižší, než jaká je hustota vzduchu. Výzkumníci na tokamacích jsou de facto experti na „horké vakuum“. Neutrony produkované horkou fúzní reakcí budou svoji energii předávat vnitřní stěně tokamaku, a tím ji ohřívat. Toto teplo bude prostupovat dál až k vnější části stěny, ale protože se původních sto šedesát milionů stupňů náležejících asi pěti gramům paliva bude přenášet do ohromného třiceti metrového prstencového kotle tvořeného tunami a tunami oceli, bude mít vnější stěna tokamaku řádově jenom několik set stupňů Celsia. Akorát tak na ohřev vody, která se změní v páru a roztočí turbínu. Nic nového pod sluncem.

3) Neexistuje žádná možnost, aby došlo k jadernému výbuchu. Zatímco štěpení na naší planetě přirozeně může probíhat, jak bylo prokázáno v přírodním reaktoru v africkém Gabonu, jaderná fúze na naší planetě sama od sebe nikde probíhat nemůže. Zatímco u štěpných reaktorů se musíme snažit, aby nedošlo k nekontrolovatelné řetězové reakci a následnému jadernému výbuchu, u fúzních reaktorů je naopak potřeba vyvíjet obrovské úsilí, aby reakce vůbec probíhala.

Nejsme Slunce! Tady fúze fungovat nechce. Když přerušíme přívod paliva, fúze skončí. Když zrušíme libovolnou část magnetického pole, fúze skončí. Když zastavíme generování elektrického proudu, fúze skončí. Když cokoli uděláme špatně, fúze v milisekundě skončí. Není to řetězová reakce, je to hořák. Doběhne právě ta jedna reakce, která se rozběhla ještě před naší chybou a další reakce už nezačne. Ve fúzních reaktorech neexistuje žádný scénář, který by mohl vést k jadernému výbuchu. Nejsme Slunce a není to vodíková bomba. Použít jadernou fúzi k výbuchu se armádě samozřejmě podařilo, už v 50. letech minulého století, ale k vyvinutí potřebného tlaku byly použity jaderné bomby. Aby došlo k nekontrolovatelné jaderné fúzi vedoucí k explozi, musely tomu předcházet jaderné výbuchy štěpných bomb. Pokud nemáme hmotnost hvězdy nebo dobře naplánované jaderné výbuchy v bezprostřední blízkosti fúzního reaktoru, není cesta, kterou by k výbuchu mohlo dojít v něm. Jaderná fúze je absolutně bezpečná.

Pokud nemáme hmotnost hvězdy nebo dobře naplánované jaderné výbuchy v bezprostřední blízkosti fúzního reaktoru, není cesta, kterou by k výbuchu mohlo dojít v něm. Jaderná fúze je absolutně bezpečná.

4) Po Černobylu a po Fukušimě se zvyšovala bezpečnostní opatření v jaderných elektrárnách. Jak ale káže zákon klesajících mezních výnosů, nejjednodušší opatření, která se udělala zpočátku, přinášela největší efekt. Každé další opatření bylo méně a méně efektivní, a přitom bylo dražší a dražší. V současné době už nedává smysl zvyšovat bezpečnost jaderných elektráren, protože by se jaderná energie vůbec nevyplatila. U fúzních reaktorů tento problém odpadá, protože jsou zcela bezpečné. Postavit první elektrárnu bude stát hodně peněz, i samotný ITER je velmi drahý. Jeho cena bude přinejmenším 25 miliard euro. Není to málo, ale tato částka přibližně odpovídá ceně cigaret, které se na světě vykouří za 5 dní, a takové mistrovství světa ve fotbale v Kataru roku 2022 bylo několikanásobně dražší. Mohu-li opět připomenout vodíkovou bombu, tedy neřízenou fúzní reakci, tak jenom USA na její vývoj věnovaly mnohonásobně více, než celé lidstvo věnuje na ITER. Nicméně 25 miliard euro je na nevojenský vědecký projekt hodně peněz. Dražší je už pouze ISS, Mezinárodní vesmírná stanice. ITER je tedy nejdražší pozemský projekt vědy a výzkumu, a celkově druhý nejdražší. Odsunul tak CERN na hezké třetí místo. Postavit tedy ITER i následné první fúzní elektrárny bude finančně velmi nákladné, nicméně díky naprosté principiální bezpečnosti nebude nutné v dalších letech draze zvyšovat bezpečnostní opatření, jako je tomu u současných jaderných elektráren využívajících jaderné štěpení. Naopak, s objevováním a vynalézáním nových technologií – silnějších magnetů, supravodivosti za pokojové teploty, odolnějších materiálů na konstrukci reaktoru, ještě výhodnějších jaderných reakcí – bude cena fúzních elektráren i elektřiny v nich vyrobené pravděpodobně klesat.

5) Stavba elektrárny a výroba jejích komponent samozřejmě nějakou tu těžbu vyžaduje. Nemůže být bezemisní. Ale provoz samotné elektrárny je stejně jako v případě klasických štěpných jaderných elektráren zcela bezemisní. A v případě reakce deuteria s tritiem navíc i bezodpadový. Zatímco po štěpení uranu zbývají radioaktivní produkty, které musíme bezpečně skladovat deseti tisíce let, jediným odpadním produktem jaderné reakce deuteria a tritia je helium. Neradioaktivní, vzácný, drahý a v průmyslu velmi užitečný plyn. Pro tento „odpad“ se okamžitě najde využití.

Stavba elektrárny a výroba jejích komponent samozřejmě nějakou tu těžbu vyžaduje. Nemůže být bezemisní. Ale provoz samotné elektrárny je stejně jako v případě klasických štěpných jaderných elektráren bezemisní zcela.

6) Dovolil bych si ještě jeden návrat k efektivitě jaderných reakcí a jejich srovnání s tzv. obnovitelnými zdroji energie. Je poctivé si přiznat, že i ty mají své stinné stránky. Lopatky větrných elektráren zabíjí ptáky a také netopýry. Ti sice mají echolokaci, takže se mezi lopatky hravě trefí, jenže tím se v okamžiku ocitnou v prostředí, kde je výrazně nižší tlak vzduchu. Vzápětí vlétnou za prostor lopatek, kde je opět tlak vzduchu běžný. Tyto skokové změny tlaku vzduchu netopýrům v plicích potrhají cévy, a netopýři se tak utopí ve své vlastní krvi. Jde-li o trable solárních panelů, je notoricky známé, že pro jejich výrobu je potřeba pestrá paleta vzácných kovů, které nejsou v přírodě rozděleny nijak spravedlivě. Přibližně 80 % světových zásob těchto prvků má v rukou Čína buď na svém území nebo v Africe, kde ovládá jejich ložiska. Bylo by velmi naivní věřit tomu, že těžba v těchto lokalitách probíhá zeleně a humánně.

Solární i větrné elektrárny mají stejně jako jaderné elektrárny bezemisní provoz, ale zcela určitě nejsou bezemisně stavěny. A ty větrné ani za provozu nejsou šetrné vůči přírodě. Jde-li o efektivitu jednotlivých typů elektráren, můžeme srovnat, kolik místa elektrárny potřebují k instalaci stejného výkonu. Na 1 instalovaný terawatt výkonu potřebují jaderné a uhelné elektrárny jednotky kilometrů čtverečních, zatímco solární elektrárny přibližně 100 – 200 kilometrů čtverečních a větrné elektrárny dokonce 700 kilometrů čtverečních. Zemská plocha není neomezená. Není možné vypnout jaderné a tepelné elektrárny a zastavět několika set násobně větší území elektrárnami větrnými a solárními.

První ani poslední slovo nemá nikdy člověk, ale Bůh

Fúzní elektrárny vyřeší mnoho problémů. Mají svá úskalí, především to, že tuto technologii ještě neovládáme, ale celý svět usilovně pracuje na tom, aby ji lidstvo na ITERu zvládlo. Je příhodné, že v latině slovo iter znamená „cesta“.

Společná řeč všech lidí ani stavba věže nebyla Bohu po vůli a veškeré lidské snažení ještě před dosažením cíle rozmetal a obrátil v prach. Nezbylo z nich vůbec nic.

Jaderná fúze, fyzika plazmatu, princip elektráren i další odborné poznámky předešlých odstavců by si zasloužily výrazně podrobnější vysvětlení, ale prodlužující se délka textu velí ho ukončit. Pro zájemce alespoň uvádím určité, snadno přístupné, odkazy k nejzajímavějším bodům článku. (viz.: Přehled odkazovaných informačních zdrojů) Na běžné učebnicové informace si dovoluji odkazy neuvádět.

Je nepochybné, že ITER je ohromný globální projekt celého lidstva se spásonosným charakterem, zrovna tak jako kdysi dávno stavba Babylónské věže. Domnívám se, že k něčemu tak velkolepému a kolosálnímu došlo za celou éru lidstva pouze dvakrát. Tehdy a teď. V závěru si dovolím pouze připomenout, že společná řeč všech lidí ani stavba věže až do nebes nebyla Bohu po vůli a veškeré lidské snažení ještě před dosažením cíle rozmetal a obrátil v prach. Nezbylo z nich vůbec nic.

Petr Jelínek