Proč je dnešní vyspělá věda v krizi?
Edmund Husserl – Krize věd jako výraz radikální životní krize evropského lidství
Husserl datuje počátky této krize do období renesance. Tehdy se vědění postupně odpoutávalo od středověkých křesťanských vlivů a dogmat. Znovuobjevení Platonismu přineslo vizi jednotné filosofie, která měla objasňovat pravdu o existenci jako takové. V době novověku se tato vize transformovala do ideálu jednotné vědy, jejímž cílem bylo poskytnout odpovědi na všechny myslitelné otázky a zároveň se zakládat na přísné metodice a postupném racionálním pokroku. Husserl tuto změnu popisuje slovy:
„V odvážném, ba nadneseném vystupňování smyslu univerzality, které začíná již Descartem, neusiluje nová filosofie o nic menšího, než aby jednotným teoretickým systémem obsáhla veškeré smysluplné otázky, a to s přísnou vědeckostí, s apodikticky evidentní metodikou, a s nekonečným, ale racionálně uspořádaným pokrokem bádání. Jediná, od generace ke generaci až do nekonečna stále narůstající stavba definitivních, teoreticky spjatých pravd měla tedy dát odpověď na veškeré myslitelné problémy týkající se faktů i rozumu, časnosti i věčnosti.“ (Husserl, Krize Evropských věd a Transcendentální Fenomenologie, 1996, str. 30.)
Tento rozštěpený svět je podle Husserla základem krize moderního poznání a zpochybnění samotného rozumu a individuální zkušenosti, jež je v posledku zdrojem veškerého poznání.
Tato nová teleologie nahradila křesťanský model a proměnila filosofii ve vědu, inspirovanou metodikou přírodních věd, s vírou v její obecnost. Fenomenologové poukazují na to, že postupná matematizace a idealizace přírody vedla k odtržení vědy od každodenní reality, což vytvořilo dvojí svět – abstraktně exaktní a názorně přirozený svět. Tento rozštěpený svět je podle Husserla základem krize moderního poznání a zpochybnění samotného rozumu a individuální zkušenosti, jež je v posledku zdrojem veškerého poznání.
Petříček upozorňuje, že fenomenologie vzniká právě jako reakce na tuto dualitu: „Fenomenologie vzniká jako reakce na vznikající dualitu světa způsobenou odtržením světa přírodních věd od světa reálného, který denně nazíráme. Pozitivisticky pojatá věda navíc nepřináší odpovědi na konečné otázky smyslu existence a různé etické otázky.“ (Petříček, Úvod do současné filosofie, 1997, str. 39)
Podstatou fenomenologického přístupu je „návrat k věcem samým“ – odhlédnutí od abstraktního poznání a teorií a snaha nalézt základ tohoto poznání přímo ve zkušenosti s žitým světem.
Lidské vnímání je podle Husserla intencionální, což znamená, že se vždy vztahuje k nějakému předmětu, nikdy však není zcela objektivní, jelikož je samo ze své podstaty vždy perspektivní. Člověk vnímá svět jako komplex prožitků, který tvoří všeobjímající horizont a utvářejí tak jeho svět. – „Svět je horizontem všech horizontů.“ (Petříček, Úvod do současné filosofie, 1997, str. 41) Naše zkušenosti jsou vždy situovány v rámci našeho těla a bezprostředního okolí, což ukazuje, že věda by měla reflektovat nejen měřitelné jevy, ale také lidský prožitek a subjektivní zkušenost se světem.
V moderní přírodovědě „příroda“ nemá nic společného s našimi smysly, tak jako „stát“ moderní politické vědy (Machiavelli) nemá nic společného s bližním, s kterým sdílíme svět, s naším svědomím a citem: přirozený svět je degradován na úroveň zdání…“
Husserl kritizuje moderní vědecký objektivismus, který ignoruje tyto souvislosti, a navrhuje návrat k původnímu pojetí vědy, jaké existovalo v antickém Řecku. Inspiraci nachází u Sokrata, jenž zdůrazňoval kritickou reflexi a odpovědnost vůči pravdě: „Proto imperativ: žít v odpovědnosti na základě evidentních nahlédnutí. A tímto příkazem se také odlišuje věda a s ní spjatá filosofie od postoje naivního, který nezkoumá.“ (Petříček, Úvod do současné filosofie, 1997, str. 41). Tato odpovědnost je úzce propojena s evropskou kulturní tradicí péče o duši a smysluplného poznání. Problém odtrženosti vědy od reality se však neomezuje jen na přírodní vědy. Petříček uvádí příklad Václava Bělohradského, který kritizuje „odosobnění“ politologie, redukované jen na techniku moci:
„V odtrženosti státu od svědomí a osobní odpovědnosti je třeba hledat skutečný důvod moderního totalitarismu; tento státnický objektivismus, který paralyzuje každý pokus o mravní hodnocení politiky, obsahuje v sobě základní nebezpečí moderní doby. Matematizace přírody a zestátnění společnosti jsou tedy produkty nové disciplíny vědění, která proniká každodenní život a mobilizuje veškeré lidské schopnosti k růstu moci; dějiny se odpoutávají od paměti a náboženského vědomí a stávají se především dějinami států. Paměť může dospět nanejvýš k důstojnosti kroniky, lokální události bez dějinného významu. V moderní přírodovědě „příroda“ nemá nic společného s našimi smysly, tak jako „stát“ moderní politické vědy (Machiavelli) nemá nic společného s bližním, s kterým sdílíme svět, s naším svědomím a citem: přirozený svět je degradován na úroveň zdání.“ (Petříček, Úvod do současné filosofie, 1997, str. 42)
Tento paradox – degradace přirozeného světa a subjektivní zkušenosti – je podle Husserla ústředním tématem fenomenologie. Apodiktická evidence a osobní reflexe umožňují člověku znovu propojit vědu s každodenní zkušeností, etickými hodnotami a smyslem lidské existence. Fenomenologie tak přináší radikální obrat od objektivity k subjektivitě, od abstrakce k názornému poznání a připomíná, že věda musí být vždy propojena s lidskou zkušeností a odpovědností.
Husserlova diagnóza krize evropského lidství proto není jen kritikou moderní vědy, ale také výzvou k hlubší reflexi rozumu, subjektivity a smyslu lidské existence – k objevování jednoty vědění a života ve světě, který je zároveň fyzický i duchovní. Fenomenologie tak ukazuje cestu, jak překonat fragmentaci poznání a obnovit lidské porozumění světu a sobě samému.
