Úvod Články Věda a filozofie Stvoření a podstata krásy: krása jako touhu vzbuzující pozvání (6/7)

Stvoření a podstata krásy: krása jako touhu vzbuzující pozvání (6/7)

V minulém článku jsme se zabývali tím, jak je možné že krása dokáže být ohromující až děsivá. A také tím, proč je i tato stránka krásy velmi důležitá pro pochopení její pravé podstaty. A to proto, že v ohromení se zrcadlí velkolepost Stvořitele. Strach však nikdy není Božím posledním slovem.

Závislost krásy na svém zdroji

Téměř každé biblické zjevení anděla začíná příkazem: „Neboj se.“ Účelem božské krásy a jejího zjevení není lidstvo děsit, ale přivést jej zpět k sobě. Krása je přitažlivá, protože Bůh je přitažlivý. Svatost je ohromující, protože Bůh je svatý. Vše krásné ve stvoření nás zve k Tomu, v němž má veškerá krása svůj zdroj. Tragédií není to, že milujeme krásné věci. Tragédií je, že zaměňujeme odrazy pravé krásy za realitu. Zdržujeme se před obrazem a zapomínáme na Umělce. Obdivujeme sluneční světlo, ale nikdy nezvedneme oči k slunci. Krása nikdy neměla za cíl upoutat naši pozornost pouze na sebe samu. Byla stvořena, aby probudila víru. Čím hlouběji kráse rozumíme, tím méně nás fascinují pouhé krásné věci a tím více nás uchvacuje krásný Bůh, který tyto věci stvořil.

Jestliže byla krása stvořena, aby nás vedla k Bohu, proč nás často může vést pryč od Boha? Proč se něco velmi krásného může nakonec ukázat zkažené a nebezpečné? Odpověď najdeme v příběhu o prvním lidském hříchu a následném pádu. Když Adam a Eva zhřešili, nechali se přesvědčit hadem, aby jednali proti Hospodinovu přikázání a pojedli ovoce ze stromu poznání, začalo jejich rozpoznávání krásného propadat zmatení.

Neztratili sice schopnost rozpoznávat krásu uvnitř stvoření. Naopak, toužili po ní stejně hluboce jako předtím. Změnil se však směr této touhy. Před hříchem krása přirozeně upírala lidské oči k jejich Stvořiteli. Po hříchu se lidstvo začalo pozastavovat hlavně u samotných stvořených věcí, začalo je považovat za samotný zdroj jejich krásy a začali hledat a vytvářet krásu ve stvoření podle vrtkavých tužeb svých srdcí.

„Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli.“ (Římanům 1,22-25)

Pavel vysvětluje, že ačkoli lidé mohli skrze stvoření vnímat Boží slávu, „vyměnili slávu nesmrtelného Boha“ za stvořené věci. Místo aby uctívali Stvořitele, uctívali to, co On stvořil. Problémem nikdy nebyla krása jako taková. Problémem byla nesprávně nasměrovaná láska. Krása byla odtržena od svého zdroje.

Pomíjivost stvoření

Představte si, že stojíte pod nádherným vitrážovým oknem. Barvy vás uchvátí, ale nikdy si neuvědomíte, že vše, co obdivujete, závisí výhradně na slunečním světle, které jím prosvítá. Kdyby světlo zmizelo, okno by se proměnilo v tmavé sklo. Dokonce bychom mohli říct, že bez světla bychom ani žádné okno neviděli. Stvoření je jako toto okno. Jeho krása je skutečná, ale je vypůjčená od světla. Každá krásná věc získává svou krásu od Boha.

Hledáme jednu krásnou věc za druhou v naději, že jedna z nich nakonec utiší neklid našich srdcí. Ale nikdy se tak nestane. Ne proto, že by nás zklamaly. Ale proto, že nikdy neměly nést tíhu naší nejhlubší touhy. Jak poznamenal C. S. Lewis, každá stvořená krása nás nakonec „zradí“ – ne proto, že by nás klamala, ale proto, že od ní požadujeme, aby se stala něčím, čím nikdy být nemůže. Očekáváme, že konečné věci nám poskytnou nekonečné uspokojení.

Výsledkem je frustrace. Květina vadne. Hudba končí. Obraz bledne. Mládí mizí. Ani to nejšťastnější manželství nedokáže odstranit veškerou vnitřní osamělost. Každá pozemská krása nám dříve či později připomíná, že není nekonečná. Je ironií, že právě toto zklamání je jedním z největších projevů Božího milosrdenství. Kdyby nás stvořená krása zcela uspokojila, nikdy bychom nehledali Stvořitele. Místo toho každá krásná věc zanechává tichou bolest. Ta bolest není důkazem toho, že krása selhala. Je důkazem toho, že krása uspěla. Probudila v nás touhu po Bohu.

Falešná Krása

Příběh o pádu nám dává důležitou lekci: ne všechno, co se jeví jako krásné, je skutečně krásné. Písmo nás opakovaně varuje, že zlo se často maskuje do přitažlivých podob. Had v Edenu nesvedl Evu něčím odpudivým, naopak. Ovoce vypadalo jako dobré k jídlu, příjemné na pohled a žádoucí. Jeho krása však skrývala zkázu. V celém Písmu se pokušení málokdy prezentuje jako zcela zjevné zlo, který by se dalo snadno rozpoznat na základě odpudivosti a ošklivosti. Naopak vystupuje jako něco žádoucího. To pomáhá vysvětlit, proč se krása sama o sobě nemůže stát naším nejvyšším cílem. Protože krása oddělená od pravdy, od dobra, od svého zdroje se stává klamem a manipulací. Tyto tři transcendentální skutečnosti: pravdu, dobro a krásu, nelze oddělit. Když zůstávají sjednocené, zjevují Boha. Krása oddělená od svatosti se nakonec promění v ošklivost, ať už se zpočátku jeví jakkoli přitažlivá. Když jsou tyto tři atributy rozděleny, stává se krása jedním z nejpřesvědčivějších převleků hříchu.

Ponaučení se objevuje i v Ezechielově popisu Lucifera. Před svou vzpourou je popsán jako anděl plný moudrosti a dokonalý ve své kráse. Pýcha však tuto krásu zkazila zevnitř. Bible proto odmítá definovat krásu pouze podle vzhledu. Skutečná krása vždy zahrnuje pravdu a dobro. Skutečná krása odráží krásu svatosti Boha.

Související články

Genesis Era
Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.