Stvoření a podstata krásy: proč dokáže být krása i děsivá? (5/7)
Moderní kultura často ztotožňuje krásu s přitažlivostí nebo příjemností. Od krásy se očekává, že bude uklidňující, utěšující nebo sentimentální. Tento stereotyp o kráse vyvrací například významný osvícenský filosof Immanuel Kant. Ten nachází krásu v přírodě nejen na základě symetrie či harmonie, ale také na základě toho, že nás ohromuje velkolepost přírodních jevů. Vezměme si například tornádo, bouřné moře, nebo výbuch vulkánu. Jedná se o jevy, které jsou velmi nebezpečné, a kdybychom se octil v jejich bezprostřední blízkosti, jistě bychom zažívali strach, spíše než pocit krásy. V momentě však kdy nás tyto jevy neohrožují, a kdy k nim zaujmeme určitý odstup, jsme schopni docenit poutavou krásu, která se v takto velkolepých jevech naskýtá. Bezprostřední kontakt s velkolepostí a krásou, tak může ohromovat až děsit.
Bible nám předkládá řadu obrazů, ve kterých se lidé setkají s nebeskou slávou. Jejich první reakcí téměř nikdy není radost. Je to strach. Když Izajáš vidí Pána sedícího na svém trůnu, reaguje na toto zjevení zvoláním:
Reaguje tak, jako by jeho povaha hříšného smrtelníka nemohla být schopna stanout tváří v tvář čistému dobru. Je naprosto ohromen, a z jeho šoku jej vysvobodí až andělské očištění. Stejně tak když apoštol Jan vidí vzkříšeného Krista, padá mu ohromen k nohám:
Téměř každý z andělů, když se zjevuje některému ze smrtelných lidí, začíná svůj rozhovor stejnými slovy: „Neboj se.“ (Daniel 10,12;19, Lukáš 1,13, Matouš 28,5)
Pravá velkolepá krása odhaluje jinou úroveň existence. Krása odhaluje jak Boží velikost, tak malost lidstva. Odhaluje svatost tak čistou, že hříšní lidé instinktivně rozpoznávají svou vlastní poskvrněnost.
V příbězích C. S. Lewise je krása je vždy spojena s úctou i s děsem. V jeho příběhu o Narnii, magickém světě za skříní, je vůdcem sil dobra lev Aslan, který je oslnivě krásný. Avšak krásou disponuje i Bílá čarodějnice, vedoucí zla. Její děsivost pak pramení hlavně z toho, že krása jejího zjevu je v příkrém rozporu se zkažeností jejího charakteru. Samotná krása vzhledu tak může být napodobená, je-li však odtržena od dobra jako svého zdroje, pak se jeví jako nepřirozená a v rozporu s ošklivostí charakteru. V knize C. S. Lewise: Dokud nemáme tvář je zjevení božské krásy popsáno jako úžasné i děsivé zároveň. Lewis dokonce vytvořil pro popis této skutečnosti výraz „Terreauty,“ který vznikl spojení anglických slov: Terror and beauty, což lze volně přeložit jako směs krásy a děsu.
Když hledíme na noční oblohu, její krása, která nás přitahuje, je zároveň neoddělitelně spjata s její neuchopitelnou rozlehlostí a děsivostí prázdna i kosmických jevů. Čím více je něco velkolepější, tím více v nás probouzí úžas a radost, ale i strach a pokoru. Totéž platí, a to v nekonečně větší míře, když se konečné stvoření setká s nekonečným Bohem. Božská krása nás nejprve přivádí k pokoře a teprve poté k radosti. Možná právě proto Písmo tak často spojuje Boží slávu se světlem. Světlo nám odhaluje skutečnost, ale zároveň nás obnažuje. Světlo nás přitahuje k sobě, avšak zároveň nám dává uvědomit si nedokonalou povahu konečné bytosti. Krása Boží tak působí stejně jako světlo. Probouzí v nás radost, protože jsme byli stvořeni pro Něho. Probouzí v nás svatou bázeň a strach, protože jsme na Něho zapomněli.
