Stvoření a podstata krásy: nejkrásnější čin v dějinách lidstva (7/7)

Krása svatosti

V rámci tohoto článku pomalu a jistě uzavřeme naši sérii o kráse, v rámci které jsme se pokusili vysvětlit, proč se krásou zabývat a také co vlastně krása jako taková je, jak vznikla a co nám říká o světě i o nás samých. Na závěr se tak pokusíme zaměřit na téma, se přímo dotýká samotného jádra křesťanství: je jím krása svatosti, a na první pohled možná podivuhodná krása ukřižování.

Připomeňme si krátce, co už bylo řečeno dříve: Krásu si obvykle spojujeme s fyzickým vzhledem. Písmo však spojuje krásu s charakterem. Pokora je krásná, věrnost je krásná, milosrdenství je krásné, spravedlnost je krásná, odpuštění je krásné, láska je krásná. Proto Nový zákon klade tak malý důraz na vnější přitažlivost ve srovnání s vnitřní proměnou. Petr povzbuzuje křesťanské ženy, aby se nezaměřovaly tolik na vnější ozdoby, ale na krásu duševní:

Apoštol Pavel opakovaně hovoří o tom, že máme oblékat Kristův charakter:

Bible v podstatě redefinuje pojem krásy. Krása již není pouhým objektem našeho pozorování. Stává se něčím, čím se stáváme my sami. Čím více život odráží Boží charakter, tím krásnější se stává. To také pomáhá vysvětlit, proč někteří z navenek nejobyčejnějších lidí disponují tak mimořádnou krásou. Všichni jsme potkali lidi, jejichž tváře jako by zářili laskavostí, pokorou nebo vnitřním klidem. Věk jejich krásu neoslabil. Naopak ji odhalil.

Také jsme se možná setkali s lidmi mimořádné fyzické přitažlivosti, jejichž sobectví, arogance nebo krutost je postupně učinili více a více ošklivými, jakmile jsme je začali hlouběji poznávat. Charakter přetváří vzhled, a nakonec prosvítá skrz tvář. Možná je to proto, že lidé nebyli stvořeni jen aby vypadali krásně. Byli jsme stvořeni proto, abychom tuto krásu v silném slova smyslu ztělesňovali, abychom se stali jejím živoucím důkazem.

Velký obrat: Krása ukřižování

O kráse jsme si toho řekli již mnoho. To vše nás připravilo na to, abychom se nyní zaměřily na jeden z největších zdánlivých paradoxů křesťanství. Jestliže krása zjevuje Boha a jestliže svatost a láska je krásná, proč tedy spása světa přišla skrze ukřižování? Proč přišla skrze na první pohled tak odpudivý a ukrutný čin, plný krve a utrpení? Izajáš, prorokujíc příchod Mesiáše, popisuje trpícího Ježíše slovy, která vystihují jak odpudivost, kterou člověk na první pohled cítí, tak krásu spásného aktu ukřižování.

Kříž se jeví jako naprostý protiklad krásy. Je to mučící nástroj. Je-li krása pouhou vnější přitažlivostí, je ukřižování nepopsatelně ošklivé. Je-li však krása dokonalou harmonií pravdy, dobra, spravedlnosti, milosrdenství, pokory a lásky… Pak je ukřižování nejkrásnější událostí v dějinách. Právě tam se bez rozporu spojují všechny Boží vlastnosti a bezmezná Boží láska i moc se projevuje skrze sebeobětování.

Zdánlivá ošklivost Kalvárie skrývá tu nejhlubší krásu, jakou vesmír kdy spatřil. Teprve nyní jsme připraveni pochopit, jaké ve skutečnosti pojetí křesťanské krásy. Nejvyšší krása nikdy nebyla nalezena v západu slunce, v katedrále ani v symfonii. Nachází se v obětavé lásce Boží. A nikde nebyla tato láska zjevena dokonaleji než v Ježíši Kristu.