Harold G. Coffin: Důkazy pro nedávné stvoření Země

Útesy a jezera

Útesy Echo Cliffs v Arizoně mají na svém úpatí velmi málo suti. Kdyby uplynuly stovky tisíc či miliony let, útesy by se rozpadly a nahromadilo by se zde velké množství suti. Přírodní procesy útesy časem zničí. Skály a sutě, které se od útesů odlamují v důsledku eroze, mrazu a tání, zemětřesení atd., se hromadí na dně. Bez pokračujícího tektonického zdvihu by po milionech let zůstal pouze mírný svah nebo zaoblený kopec.

Zmizí také jezera. Rostliny, které rostou podél břehů, se postupně tlačí směrem do středu. Na dně se hromadí kostry drobných organismů žijících ve vodě. Stromy, listí a další materiály, které spadnou nebo jsou zaváté do vody, přispívají k jejímu zaplnění. V Nové Anglii první osadníci pádlovali na svých člunech po jezerech, kde se dnes nacházejí louky. Skutečnost, že jezera stále existují po celém povrchu Země, je dobrým znamením jejího mladého věku. Jezera jižně od oblastí, které byly dříve pokryty ledovci, by se zaplnila a proměnila v bažiny nebo louky, kdyby od jejich vzniku uplynuly stovky tisíc či miliony let.

Při současné rychlosti usazování sedimentů v oceánech a následného zvyšování hladiny moře v důsledku jejich zaplňování by se kontinenty snížily na úroveň moře během 12 až 15 milionů let. Období 150 milionů let, během něhož se podle geologů kontinenty od sebe vzdalují, by poskytlo dostatek času k tomu, aby se pevnina erozí snížila na úroveň moře desetkrát až dvanáctkrát.

Usazeniny

Řeka Pád se vlévá do Jaderského moře na východní straně italské „boty“. Růst její delty můžeme sledovat na základě historických a archeologických záznamů.

Místa, která se kdysi nacházela přímo na pobřeží, leží dnes několik kilometrů ve vnitrozemí. Současná delta, která vybíhá do moře, se rozšiřovala převážně od roku 1000 př. n. l. Přestože řeka Pád ukládala část sedimentů také mimo dnešní deltu, a to podél severního okraje Jaderského moře, neexistuje způsob, jak posunout stáří Pádu a jeho činnosti při vytváření delty o více než několik tisíc let do minulosti. Takové údaje neodpovídají představám uniformistické geologie, podle níž by delty světových řek měly být mnohem větší a mnohem starší, než ve skutečnosti jsou.

Sedimenty, které se v současnosti hromadí v oceánských pánvích, pocházejí z rozpuštěných látek a pevného materiálu, který je odnášen odtokem vody z kontinentů a ostrovů; ze zbytků organismů, které žily a uhynuly v samotných oceánech; ze sedimentů přenášených ledovci a ledovými krami; z prachu unášeného větrem; z eroze mořského pobřeží; ze sopečných erupcí a z kosmického prachu pocházejícího z meteorů. V současnosti tyto zdroje představují více než 16 miliard tun materiálu ročně. Pokud by byl k dispozici dostatek času, oceány by se nakonec zaplnily. Protože však pokrývají přibližně 70 % zemského povrchu a jejich průměrná hloubka je téměř pětkrát větší než průměrná výška pevniny nad hladinou moře, pevnina by se erozí snížila na úroveň moře dávno předtím, než by se oceánské pánve zaplnily.

Při současné rychlosti usazování sedimentů v oceánech a následného zvyšování hladiny moře v důsledku jejich zaplňování by se kontinenty snížily na úroveň moře během 12 až 15 milionů let. Období 150 milionů let, během něhož se podle geologů kontinenty od sebe vzdalují, by poskytlo dostatek času k tomu, aby se pevnina erozí snížila na úroveň moře desetkrát až dvanáctkrát. Vypočítaná rychlost vzdalování západní polokoule od Evropy a Afriky od jury je natolik pomalá, že odtok vody z kontinentů by bez problémů udržoval vznikající Atlantský oceán zaplněný, dokud by se kontinenty erozí nesnížily na úroveň moře.
Současná rychlost odtoku vody z pevniny by mohla za šest milionů let zaplnit sedimenty celý Mexický záliv. Samotná řeka Mississippi by mohla celý záliv zaplnit za deset milionů let. Mexický záliv, který je stále z velké části otevřený, svědčí proti představě dlouhých geologických období.

Skutečnost, že kontinenty stále vystupují vysoko nad hladinu moře a velké oceánské pánve zůstávají z velké části nezaplněné usazeninami, zpochybňuje představu, že kontinenty a oceány existují stovky milionů let, stejně jako teorii, že se kontinenty postupně vzdalují již posledních 100 milionů let.

Nápadným rysem geologického záznamu je absence rozsáhlé eroze. Pokud mezi vznikem jednotlivých vrstev uplynula dlouhá časová období, zvětrávání a eroze by měly spodní vrstvy narušit. Takové nepravidelnosti však nejsou běžné, a pokud se objeví, bývají často jen nepatrné. Miliony let, které se podle geologů odehrávaly v průběhu geologické historie Země, proto nemusí být tak jisté, jak by se mohlo zdát z odborné geologické literatury.

Lidské dějiny

Samotné lidstvo může poskytovat důkazy ve prospěch názoru, že povrch Země v podobě, v jaké jej známe, je poměrně mladý. Na základě známé rychlosti růstu lidské populace se nezdá možné, aby lidé obývali Zemi již několik milionů let. Historie jazyka a zemědělství sahá jen několik tisíc let do minulosti.

Jedním ze základních předpokladů historické geologie je, že pokud v sedimentech určitého předpokládaného geologického stáří chybějí fosilie určité skupiny organismů, znamená to, že tato skupina tehdy neexistovala. Skutečnost, že některé organismy dnes stále žijí, přestože ve fosilním záznamu údajně chybějí po dlouhá geologická období, tento předpoklad oslabuje.

Pokud by byla všeobecně rozšířená teorie evoluce správná, primitivní neboli necivilizované národy světa by mohly představovat méně vyvinuté skupiny lidí, které se ještě v evoluci neposunuly tak daleko. Zjevně tomu tak však není, protože zjišťujeme, že tyto skupiny mají podobné intelektové schopnosti jako ostatní lidské skupiny. Jejich jazyky jsou navíc často velmi složité, mnohem složitější, než by bylo nutné pro pouhé přežití. Proč se tedy jejich populace nerozšířili dříve? Vývoj těchto skupin svědčí spíše o degeneraci než o evoluci.

Živé fosilie

Jedním ze základních předpokladů historické geologie je, že pokud v sedimentech určitého předpokládaného geologického stáří chybějí fosilie určité skupiny organismů, znamená to, že tato skupina tehdy neexistovala. Skutečnost, že některé organismy dnes stále žijí, přestože ve fosilním záznamu údajně chybějí po dlouhá geologická období, tento předpoklad oslabuje. Organismus přílipkovce čapkového se vyskytuje jako fosilie ve horninách, jejichž stáří se odhaduje na 280 milionů let. Je zřejmé, že jeho nepřítomnost ve vrstvách z mezilehlých období nemůžeme považovat za důkaz, že tehdy neexistoval. Jestliže nepřítomnost fosilií přílikpovce nic nedokazuje, nemůžeme využívat nepřítomnost fosilií žádné jiné skupiny organismů v určitém období geologické historie jako důkaz geologického stáří nebo evolučního vývoje.

Dvěma příklady žijících rostlinných fosilií jsou jinan dvoulaločný (Ginkgo) a metasekvoje (Metasequoia). Botanici objevili metasekvoji jako živý strom v Číně na přelomu 20. století. Oba rody jsou ve fosilním záznamu hojně zastoupeny. Pro lidi, kteří uvažují v časových měřítkách mnoha milionů let, jsou obzvláště těžko uvěřitelné zprávy o živých fosilních bakteriích, které se nacházejí v solných ložiscích a jejichž stáří se řadí do druhohor, prvohor, a dokonce i prekambria. Vědcům se podařilo vypěstovat fosilní bakterie jak v Severní Americe, tak v Evropě.

Většina vědců má podezření, že jde o kontaminaci současnými bakteriemi. Po objevu velkého množství živých bakterií v hlubokých sedimentech se rozšířil názor, že živé bakterie úspěšně fosilie kontaminovaly a pronikly do mnoha sedimentárních vrstev. Proti kontaminaci nebo nedávnému proniknutí bakterií v některých případech však svědčí několik skutečností, a to i přes mimořádně pečlivý postup při odběru vzorků. Tyto organismy nejsou typickými kontaminanty, pokusy zachytit je v kulturách záměrně vystavených kontaminaci nebyly úspěšné a jejich metabolické a biochemické schopnosti jsou větší než u jejich současných živých protějšků.

Pokud se tyto bakterie nedostaly do hlubokých sedimentů v nedávné době, jednalo by se podle běžného geologického datování o živé fosilie staré 100 až více než 500 milionů let, v závislosti na místě jejich nálezu. Nedávný výzkum kamenné soli považované za permskou, tedy starou přibližně 250 milionů let, znovu potvrdil, že některé z těchto bakterií nejsou výsledkem kontaminace.

Je pochopitelné, že uniformističtí geologové považují takovou dlouhověkost za neuvěřitelnou. Překvapuje to dokonce i kreacionisty, z nichž mnozí uvažují o době pouhých několika tisíc let od potopy popsané v knize Genesis. Je však jistě mnohem pravděpodobnější, že bakterie přežily 5 000 let, než že by žily stovky milionů let.

Zdá se tedy, že hojně zastoupené živé bakterie nacházející se v hlubokých sedimentech mohou pocházet ze dvou zdrojů: z nedávné kontaminace z povrchu a z pohřbení během potopy popsané v knize Genesis, k němuž mělo dojít před pouhými několika tisíci lety.

Rychlý vznik pláží a útesů na ostrově Surtsey a rychlé vyhloubení kaňonů během sopečných erupcí sopky Mount Katmai a Mount St. Helens překvapily geology. Zákalové proudy a jimi vzniklé zákalové sedimenty vedly k zásadní změně toho jak si vědci sedimenty vykládají: místo pomalého a postupného ukládání se začaly některé z nich interpretovat jako výsledek náhlého, téměř okamžitého usazení.

Rychlá geologická činnost

Ve městě Thermopolis ve státě Wyoming vyvěrá ze země velký horký pramen a jeho voda odtéká do nedaleké řeky Bighorn. Místní obyvatelé začali v roce 1905 přivádět část této vody potrubím do městského parku. Z minerálů obsažených ve vodě, která vytékala z horní části potrubí, se kolem něj vytvořila kupole připomínající stan. Dnes dosahuje výšky i šířky přibližně šesti metrů. V této kupoli se dokonce nachází několik malých jeskyní se stalaktity.

Je zřejmé, že za správných podmínek mohou stalaktity, stalagmity a další jeskynní útvary vznikat rychle.
Pod velkými sloupy v jeskyni New Cave poblíž Carlsbad Caverns v Novém Mexiku našli pracovníci parku indiánské hroty střel. Když voda odkapává ze stropu jeskyně, mohou na stropě vznikat stalaktity, pokud se část vody odpaří ještě předtím, než kapka spadne. Na podlaze může ze zbytků minerálů obsažených v kapající vodě růst stalagmit. Časem se mohou oba útvary spojit a vytvořit sloup.

Tyto sloupy v jeskyni New Cave měly průměr přibližně 60 až 90 centimetrů a výšku asi 4,5 metru. Indiánské artefakty podle autora jednoznačně omezují dobu, během níž mohly tyto mohutné sloupy vzniknout. Stalaktity se vytvořily také pod vápencovými mosty, v suterénu Washingtonova monumentu a v dalších stavbách vytvořených člověkem.

Rychlost tvorby stalaktitů ovlivňuje rozpustnost a mocnost vápence, množství, teplota a kyselost vody i proudění vzduchu v jeskyni. Časové údaje uváděné pro rychlost vzniku stalaktitů mohou správně popisovat některé současné procesy, nemusí se však vztahovat na výrazně odlišné podmínky, které existovaly v minulosti.

Skutečnost, že stromy mohou ve vodě plavat ve vzpřímené poloze a následně klesnout ke dnu, aniž by změnily svou polohu, zpochybňuje podle autora oprávněnost automatického předpokladu, že každý zkamenělý strom zachovaný ve vzpřímené poloze musel původně růst právě na místě svého nálezu. Erupce sopky Mount St. Helens a vznik rozsáhlého plovoucího voru z kmenů stromů na jezeře Spirit Lake ukázaly mechanismus, který by byl široce dostupný v době potopy popsané v knize Genesis a vysvětloval existenci zkamenělin.

Rychlý vznik pláží a útesů na ostrově Surtsey a rychlé vyhloubení kaňonů během sopečných erupcí sopky Mount Katmai a Mount St. Helens překvapily geology. Zákalové proudy a jimi vzniklé zákalové sedimenty vedly k zásadní změně toho jak si vědci sedimenty vykládají: místo pomalého a postupného ukládání se začaly některé z nich interpretovat jako výsledek náhlého, téměř okamžitého usazení.

Také rozpoznání přílivových cyklů v určitých sedimentech mění předpokládanou dobu jejich ukládání ze stovek tisíců či milionů let na pouhé měsíce, týdny, nebo dokonce dny. Dobré zachování zbytků živočichů, někdy včetně šupin, masa, peří a dalších měkkých částí, stejně jako zachování neporušených koster, vyžaduje rychlé pohřbení a jen malé narušení po něm. Pokud by opakovaně docházelo ke zdvihání pevniny a erozi, většina fosilií by se rozpadla na úlomky. Nedávný objev měkkých, nezkamenělých tkání, včetně červených krvinek, v kostech dinosaurů vážně zpochybňuje geologické stáří, které se těmto kostem obvykle přisuzuje. Když zvážíme všechny tyto skutečnosti, získáme silné podezření, že s konvenční geologickou časovou stupnicí není něco v pořádku a že od vzniku současného povrchu Země ve skutečnosti uplynulo pouze několik tisíc let.