14 zastavení na křížové cestě: první zastavení

Úvod

Zastavení křížové cesty představují 14 výjevů, zobrazujících závěrečné události Ježíšova pozemského života, od jeho odsouzení Pilátem až k jeho umístění do hrobu. Zobrazení křížové cesty můžeme dnes najít v mnoha kostelech především ve formě obrazů. Často však bývají i na hřbitovech, či kopcích. Občas se také můžeme setkat s vyobrazením křížové cesty prostřednictvím soch, reliéfů, či křížů. Tradice křížové cesty pochází od prvních poutníků, kteří se vydávali do Jeruzaléma a následně zde procházeli cestou, o které se domnívali, že ji v den svého ukřižování procházel i sám Ježíš. Tato cesta vede od domnělého Pilátova domu, až na Kalvárii. Postupem času se tak na této cestě vytvořila řada zastavení, v rámci kterých poutníci prostřednictvím modliteb uctívají Ježíšovu oběť. V samotném Jeruzalémě bylo těchto zastavení však původně mnohem méně než 14.

V 16. století se křížové cesty začali stavět v Evropě. Základním kamenem tradice 14 zastavení se patrně stala křížová cesta v Belgické Lovani, která byla postaven v roce 1505.

Tradice dokonce věří, že původcem těchto zastavení byla sama Marie, která za účelem modlitby vyznačila prostřednictvím kamenů Ježíšovu strastiplnou pouť v okolí svého domu. V 16. století se křížové cesty začali stavět v Evropě. Základním kamenem tradice 14 zastavení se patrně stala křížová cesta v Belgické Lovani, která byla postaven v roce 1505 a stala se velice známou. O popularizaci a stavbu řady křížových cest se zasloužili především Františkáni. V 18. století byl po vzoru již značně uznávané tradice 14 zastavení upravena i samotná křížová cesta v Jeruzalémě. K té také později přibyla i takzvaná Via Lucis (Cesta Světla), v rámci které se na jednotlivých zastavení věřící obracejí ve svých modlitbách k Ježíšovu zmrtvýchvstání.

Modlitební rozjímání skrze křížové cesty, ať už ve skupinách či individuálně, se často praktikuje během velikonočního půstu a na Velký Pátek. Tato tradice je velmi podstatná především pro Katolickou, Anglikánskou a Luterskou tradici a i na našem území můžeme nalézt celou řadu Křížových cest a to uvnitř kostelů, měst i ve venkovské krajině. Každá z modliteb většinou vyjadřuje určitým způsobem adoraci Kristovi oběti na kříži. Modliteb ke křížové cestě existuje celá řada, velmi známé jsou například modlitby, které vytvořil František z Assisi.

Rozjímání nad křížovou cestou je ve velikonočním čase nasnadě a může nám pomoci si opět zpřítomnit podstatu a váhu Ježíšovi oběti na kříži.

Samotné písmo však o pěti z daných zastaveních nehovoří, zmiňuje se ale ostatních z nich, například o přinucení Šimona z Kyrény k tomu, aby pomohl Kristu nést jeho kříž. Zastavení, která nemají oporu v písmu v rámci následujícího textu zdůrazníme. Je však zajímavé, že v roce 1991 bylo papežem Janem Pavlem II. zavedeno nových 14 zastavení, kde těchto pět bylo nahrazeno novými, které jsou v souladu s písmem. Papež Benedikt XVI v roce 2007 toto upravení tradice potvrdil. Avšak člověk se mnohem snáze a častěji setká s jeho tradiční podobou, se kterou tak budeme pracovat i dnes.

Je třeba zdůraznit, že Písmo po věřících nevyžaduje, aby dané cesty vykonávaly. Kritice Problematického původu této tradice jsme se věnovali již v jednom z minulých článků.¹

V tomto článku se však pokusíme podívat na její možný pozitivní přínos, tím že se pokusíme zpřítomnit možnou praxi rozjímání nad jednotlivými zastaveními. Rozjímání, které je ve velikonočním čase nasnadě, a může nám pomoci si opět zpřítomnit podstatu a váhu Ježíšovi oběti na kříži.
 

1. zastavení: Ježíš je odsouzen

Pilát právě přečetl rozsudek smrti. Ježíš před ním stojí sám, nikdo se za něj nepostaví. On, který celý svůj život věnoval pomoci druhým, naslouchal nejslabším, staral se a pečoval o ty, které všichni ostatní jen opomíjeli a přehlíželi. A přesto, když se blíží jeho smrt, nikdo nezůstává na jeho straně.

Ježíš má zemřít na kříži. Měl by se proti tomuto rozsudku vzbouřit? Pilát není Ježíšův nepřítel, je poslem Božího záměru a hlasem promlouvajícím o lidském osudu. Ježíš čelí smrti ze svého vlastního rozhodnutí. Ježíš je vydán stráži a ta ho vydává Pilátovi. Avšak především je to On sám, kdo se vydává za nás všechny, za naše hříchy.

Pilát mu řekl, kdy a jak zemře. My možná nikdy nebudeme mít tu možnost vědět, kdy a jak přijde náš konec. Nikdo nám neoznámí místo ani čas naší smrti. A přesto, stejně jako Ježíš, jsme odsouzeni k smrti. Naše dny jsou sečteny v od okamžiku, kdy přijdeme na svět. To je součástí toho, co znamená být člověkem.

Myslíme na to často? Kdybychom více přemýšleli o naší smrti, možná bychom viděli věci jinak. Některé věci, které teď považujeme za důležité, by najednou ztratily svou váhu. Peníze, oblečení, auta, kariéra – všechny tyto věci jsou pomíjivé. Nedávají nám skutečnou hodnotu. Nezachrání nás, až přijde náš čas.

Ježíš nám připomíná naši smrtelnost ne proto, že by v nás chtěl vyvolat strach. On nás učí o smrti, aby nás vedl k životu. Chce, abychom žili plně a svobodně, bez strachu ze smrti. Abychom žili jako jeho bratři a sestry, jako synové a dcery Boží. Skrze jeho smrt a vzkříšení nám dodává sílu a naději.

Někdy se i my cítíme osamocení, tak jako byl u soudu Ježíš. Často cítíme, že nás nikdo nechrání, když máme strach. Cítíme, že se s námi zachází nespravedlivě, i když jsme si to nezasloužili, že jsme falešně obviňováni. Cítíme se opuštěně a vystrašeně. Občas máme pocit, že nám lidé nerozumí. Krutá slova našich bližních drásají naše srdce jako ostrý nůž a zanechávají za sebou bolavé rány.