3 kořeny evropské kultury – římská kultura (2/3)

Římský politický systém

Dějiny římského impéria jsou jedním z nejvýznamnějších úseků evropských dějin a utvářejí politické, umělecké a kulturní základy, které značně poznamenají chod celé evropské budoucnosti. Mezi lety 510-270 př.n.l. Řím, podle legendy založený dvojčaty Romulem a Remem, odkojenými vlčicí, dobyl celou Itálii. Římská společnost se dělila na dvě vrstvy, na urozené Aristokraty, a neurozené plebeje. V čele Říma původně stáli dva konzulové, kteří byli zároveň vrchními generály. Nejvyšším orgánem byl senát, který měl původně 300 členů, později i více. Členové senátu byli voleni z řad bývalých úředníků. Existoval zde také takzvaný tribun lidu, mající právo vetovat senátní rozhodnutí.

Punské války

První velkou zkouškou Říma, se staly dvě Punské války, vedené proti námořnickému národu Féničanů, s hlavním městem Kartágem (později nazývaní Punové). První mezi lety (264-241 př.n.l.) vyústila v poměrně jednoznačnou výhru. Druhá válka mezi lety (218-201 př.n.l.) byla mnohem více dramatická. Slavný vojevůdce Hannibal, přešel se stotisíci muži a třiceti sedmy slony Alpy, aby přenesl válku na Římské území. Přestože Řím skoro zničil, byl nakonec poražen v úskočné partizánské válce. V roce 200 př.n.l. připojil Řím ke své říši Alexandrova Řecká území. Tím se stal Řím světovou mocností, které kromě území Řecka, Makedonie a Itálie náležela území Kartága, Španělska a Malé Asie.

Přechod od republiky k císařství

Kvůli velkým přínosům z kolonizovaných oblastí, rostlo bohatství úzké elity lidí a tím se v Římské společnosti, kvůli monopolu elity na politické úřady, vyostřovali sociální rozpory. Mezi zástupcem lidu Mariem a zástupcem senátu Sullou, mající pod kontrolou koloniální armádu, vypukla otevřená občanská válka, jejíž vítězem se stal Sulla. Ke krizi přispívá i velké vzbouření otroků pod vedením Spartaka. Do popředí Římské republiky se dostává dvojice konzulů; Pompeius a Crassus, a aby posílili své postavení vůči senátu, uzavřou dohodu s Gaiem Juliem Caesarem, velícím armádě bojující na západě s Germány. Tím vznikl první triumvirát. Po smrti Crassuse vrcholí spory mezi Caesarem a Pompeiem, které vyúsťují v druhou občanskou války. Z té vyjde Caesar jako vítěz a Řím se tak následkem této války mění za vlády Caesara z republiky na císařství. Po vražedném spiknutí vůči Caesarovi, vzniká druhý triumvirát, v jehož čele stojí Lepidus, Antonius a Caesarův adoptivní syn Octavianus. Spory mezi členy triumvirátu nakonec opět vyústí v otevřený spor, jehož vítězem se stává Octavianus. Caesar se však na dlouhé příští časy stal symbolem imperátorství.

Octavianus si vzal poučení z Caesarovo samolibé vlády a snažil se alespoň na oko, zachovávat pravomoci senátu, přestože měl prakticky neomezenou kontrolu nad armádou a další značné pravomoci. Římské impérium žilo a zemřelo s institucí císařství, které trvalo od roku 31 př.n.l. do roku 475 n.l. Některé císařské osudy byly vskutku podivuhodné. Nejznámějším takovým osudem se stal příběh megalomanského šílence Nerona, který dokonce zapálil Řím, aby uvolnil místo pro své šílené pracovní projekty.

Úpadek občanství a počátky christianizace

Císařství bylo po roce 180 střídavě pod kontrolu armády a pretoriánů. Ve 3.st.n.l. došlo k rozsáhlým společenským změnám, které vyústily ve ztrátu občanských svobod, a přiblížení se k formě despotické společnosti. Císař Diocletianus (284-305 n.l.) přesunul vládu z Říma za účelem zbavení se vlivu na Římském senátu a dále posiloval centralizaci a náboženské charisma, po vzoru východních despocií. V důsledku této činnosti pronásledoval křesťanské věřící.

Tutu cestu završil jeho nástupce Konstantinus (vládl 325-337 n.l.), který však uchopil křesťanství jako nástroj politiky impéria. Na koncilu v Nikaii v roce 325 n.l. se tak stalo křesťanství v Římské říši legitimním náboženstvím. Učinil hlavním městem Konstantinopol. Tento čin vedl ke vzniku papežství, jelikož takto získal Římský biskup značnou autonomii.¹