Babylonská věž v člověku
Stejně jako po stvoření Bůh řekl lidem, aby plodili, množili se a naplnili celou zemi, tak tomu bylo i po potopě. Ale lidstvo po nějaké době zareagovalo jinak…
A tak si připomeňme následující: „Celá země byla jednotná v řeči i v činech (úmyslech). Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno (proslavíme se) a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. (1. Mojžíšova 11,1-9)
Bylo po potopě. Bůh prohlásil, že již nikdy nevyhubí zemi potopou a stvrdil svoje slova „znamením smlouvy“, což byla duha. Dodal, že kdykoliv se ukáže duha, „rozpomene se na svoji smlouvu mezi ním a člověkem“. Stejně jako po stvoření Bůh řekl lidem, aby plodili, množili se a naplnili celou zemi, tak tomu bylo i po potopě. Ale lidstvo po nějaké době zareagovalo jinak. Bůh sice řekl, ale oni si mysleli svoje. A ono „svoje“ také začali konat. Ne, my se nerozejdeme po celé zemi, my nebudeme důvěřovat slibu Boha, že už nikdy nevyhladí zemi potopou, máme svoje řešení, které způsobí, že už vlastně Boha nebudeme potřebovat. Začali stavět město a věž, která měla být jednak záchranou v případě další potopy, a jednak tím chtěli dát najevo, že budou na úrovni Boha, protože jejich věž bude sahat až k nebi. Archeologové vědí, že babylonské zikkuraty (věže) se čtvercovou základnou a schody po obvodu do svatyně, která byla na vrcholu, měly podobná jména jako jsou vzpomínána v Bibli. Například „Dům spojující nebe a zemi“. A lidé po potopě si také řekli, že postaví „věž až do nebe“. Budeme na úrovni Boha. Není možné ale přehlédnout jemnou ironii, která v uvedené biblické zprávě zaznívá. Lidé měli pocit, že postaví věž až do nebe, a že budou na úrovni Boha. Pravda ale byla taková, že Bůh musel (obrazně) sestoupit, aby se podíval, co tam lidé dělají. A tady se spíše ukázala lidská pýcha, přes jejich malost, a Boží velikost.
Podívejme se do zrcadla lidské povahy v době Babylonské věže a srovnejme ji s lidskou povahou v dnešní době. A zároveň si připomeňme stále platnou Boží nabídku pomoci.
Kolikrát malé dítě řekne rodičům „já sám“. Kolikrát jsme my lidé řekli Bohu „my sami“. Kolikrát si jednotlivec řekne „nepotřebuji Boží rady, zvládnu to sám“. Nechci nikoho odsuzovat, je to více méně v lidské povaze. Chci pouze připomenout, kolikrát v dějinách zkoušeli lidé vést svůj život bez Boha. Nebylo by na čase zkusit žít s Bohem? Je totiž úžasné, že Bůh na nikoho nezanevře pouze proto, že doposud svůj život vedl bez Něho. Vždy máme novou šanci se poučit z dějin, ale i ze svého osobního života, a vzít Boží rady vážně. Nebýt sami bez Boha, ale mít naopak v Bohu svoji oporu. V biblické pasáži následující po popisu potopy, můžeme číst, že Bůh slíbil muži jménem Abram svoji zvláštní přízeň, tedy svoje požehnání a to, že jej rozmnoží ve veliký národ. A tato jeho nabídka je adresována i nám, lidem dnešní doby. I nám chce Bůh projevit zvláštní přízeň.
Neřešme, zdali lidé opravdu stavěli takovou věž nebo nestavěli. Nezabývejme se tím, jak mohla být vysoká a kde stála. Podívejme se do zrcadla lidské povahy tehdy a srovnejme ji s lidskou povahou v dnešní době. A zároveň si připomeňme stále platnou Boží nabídku pomoci. Vím, není to moderní, někdy až společensky neúnosné, ale víra, to je osobní, vnitřní postoj toho kterého konkrétního člověka. A Bůh právě nám, konkrétním lidem, nabízí svoji ruku. Bylo by škoda, poučeni dějinami, ji nepřijmout.
Jan Dymáček
