Jak se vyrovnat s nedokonalostí?
Nedostatky a nedokonalosti se jistě vyskytují a my se s nimi setkáváme. Samozřejmě se projevují i u lidí, kdy člověk naráží na svoje možnosti, svoji omylnost, na limity znalostí, zkušenosti, odbornosti, ale i na nedokonalost svého temperamentu či emocionální výbavy. A pokud se takto, tedy s chybami a nedokonalostmi, vnímáme i my, potom může přijít zklamání nad sebou samým. A s tím přichází podceňování se a někdy i snaha udělat všechno proto, abych se vešel do společností proklamovaného perfekcionismu. Jindy uklidňujeme sebe i jiné tím, že přece nikdo není dokonalý a že teprve nedokonalost dělá z člověka toho, který je originál. A když ani taková slova neuklidní, potom vedeme lidi k tomu, aby se s nikým nesrovnávali, aby spíše nacházeli ve svých nedostatcích kladnou stránku, a aby pochopili, že hodnota člověka nezávisí na tom, jak zapadá, či nezapadá do obrazu „dokonalé“ společnosti.
Jinou otázkou ale je, co to je dokonalost. Co si pod tímto slovem představit? Kdo určuje, koho považujeme v určité době za dokonalého a jaké vlastnosti musí onen člověk mít?
Ale podívejme se na tuto záležitost ještě z jiných stran. Malé dítě nastoupí do první třídy, a když na konci školního roku donese vysvědčení s velkou jedničkou, potom je chváleno rodiči i prarodiči, jak je šikovné a dokonalé. Je opravdu dokonalé? Určitě ne. Ještě mu k dokonalosti hodně chybí. Ale vzhledem ke svému věku je dokonalé. Středoškolák může být dokonalý přiměřeně svému vzdělání, člověk v letech může být dokonalý vzhledem ke svému věku i vzdělání, stejně jako vzhledem k jeho životním zkušenostem. Tedy ona dokonalost je velice proměnlivá hodnota.
Jinou otázkou ale je, co to je dokonalost. Co si pod tímto slovem představit? Kdo určuje, koho považujeme v určité době za dokonalého a jaké vlastnosti musí onen člověk mít? Říkáme, že demokracie je nejlepší společenský řád, který mohl člověk vymyslet. Netvrdím, že ne. Ale je dokonalý? Pořád je to pouze diktatura většiny. V současné době existuje „módní policie“. Kdo jim dal právo hodnotit, co je a co není dobré a moderní? A tak je to i s dokonalostí. Je to nejen proměnlivá, ale i subjektivně vnímaná hodnota. Jedno švédské přísloví říká, že žádný muž není tak dokonalý, aby jej jeho žena nemohla učinit ještě dokonalejším. Ale někomu na tom druhém vyhovuje právě to, co by jiný partner nebyl ochoten akceptovat. Ano, existují určité hranice, ale mezi nimi jde pouze o subjektivní vidění věci. Jaká je hranice mezi nerozhodností a rozvážností? Mezi trpělivostí a flegmatičností? Každý ji může vidět někde jinde. I dokonalost podléhá úhlu pohledu a tomu, co druhému vyhovuje, či nevyhovuje. Definice dokonalosti neexistuje. A tak život není o nalezení dokonalosti. Je o přijetí skutečnosti. Doba, kdy budeme dokonalí a nebudeme chybovat, totiž nikdy nenastane. Nikdy se nestane, že lidé, společnost a svět se změní na svět bez nedostatků, bez slabých stránek a negativ. Co se ale může změnit, je náš postoj. Naše pojetí života, naše pojetí sebe samotných. Ne nadarmo řekl už Albert Einstein, že „žít v přátelském nebo nepřátelském vesmíru, je jen věcí osobní volby“.
„…Jenže Bůh stvořil svět a dal mu dokonalý řád – a kdo zavedl do světa neřád, byl člověk – obdarovaný svobodnou vůlí.“
-Radovan Lukavský
Ještě jinou otázkou může být podivení se nad tím, že když Bůh stvořil svět a vše, co je na něm, komentoval to slovy, že „vše bylo velmi dobré“. (Genesis 1,25) Pokud tomu tak bylo, jak je možné, že jsme nedokonalí? A tady si dovolím použít citát, který vyslovil Radovan Lukavský (1919–2008), dabér, herec a vysokoškolský pedagog: „Slyšel jsem, jak maminka vysvětluje chlapci, že v Boha nevěří, protože s takovým Bohem, který může dopustit válku, nechce nic mít. Je to časté tvrzení a dá se libovolně rozšířit: jak mohl Bůh dopustit atomovou bombu, Černobyl nebo díry v ozónu?! To vše by náš boží poradce jistě hravě direktivní cestou zvládl. Jenže Bůh stvořil svět a dal mu dokonalý řád – a kdo zavedl do světa neřád, byl člověk – obdarovaný svobodnou vůlí.“ Bůh nám dal příklad v Ježíši Kristu, stejně jako rady, které ale „podléhají“ našemu svobodnému rozhodnutí. „Nesuďte a nebudete souzeni, nezavrhujte a nebudete zavrženi, odpouštějte a bude vám odpuštěno.“ (Lukáš 6,37) „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ (Lukáš 6,31) „Blahoslavený ten, kdo působí pokoj.“ (Matouš 5,9) A bylo by možné pokračovat dál. To, že člověk odložil svoji dokonalost danou Bohem, to není problém dárce.
A pokud se jedná o chyby, které mnohdy uděláme? Říká se, že chybovat je lidské. Vnímejme ale chyby jako zdroj zkušeností, jako něco, z čeho se můžeme učit. I naše chyby a omyly může přetvořit Bůh v užitečnou věc. O Tomáši Edisonovi se hovoří jako o géniovi. On ale o sobě prohlásil, že jeho cesta k úspěchu byla dlážděna neúspěchy. Ne zbavení se chyb, ale nový postoj k nim je způsob, jak být v životě trvale spokojený a šťastný.
To nejúžasnější ale na závěr: Bůh nás miluje i s naší nedokonalostí. Uvědomme si, že: „Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh, držím Tě za pravici a říkám Ti: neboj se, já jsem Tvá pomoc. Neboj se, vždyť já jsem s tebou. Nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh, dodám ti odvahu a pomocí ti budu, budu ti podpírat pravicí své spravedlnosti“. (Izajáš 41,13.10)
Jan Dymáček
