Byl první máj, byl lásky čas
Ano, láska je důležité slovo, ale mnohem důležitější je, co si pod tímto slovem představujeme a jak jej naplňujeme v našem životě a ve vztahu ke svému okolí.
Podle psychologů je láska primární lidskou potřebou. A není možné zůstat pouze u toho, že jedinou láskou je láska mezi dvěma partnery: „Láska zahrnuje nejen vztahy mezi dvěma lidmi, ale také vztahy mezi rodinami, přáteli a celou společností.“ (Maya Angelou, 1928–2014, americká spisovatelka, básnířka a scenáristka) Ona totiž existuje mateřská nebo otcovská láska, která je prioritní potřebou dítěte, existuje láska sourozenecká, a samozřejmě i láska k přírodě, vlasti, k nějakému „koníčku“ atd. Ale mluvíme-li o lásce mezi lidmi, potom Tomáš Halík (Oslovit Zachea, Praha: Lidové noviny, 2012) napsal: „[Láska je] schopnost překročit sebe sama, svůj sobecký životní rozvrh, opustit pole jen svých zájmů, cílů a prospěchu a otevřít se druhému. Někoho považovat pro sebe za cennějšího, než jsem sám sobě.“
Ano, láska je důležité slovo, ale mnohem důležitější je, co si pod tímto slovem představujeme, a jak jej naplňujeme v našem životě a ve vztahu ke svému okolí. Je dobře, že jsou zde lidé, a věřím, že je jich většina, kteří projevují pozitivní vztah ke svému okolí nejenom v únoru nebo v květnu, kdy společnost slaví svátek zamilovaných, ale po celý rok. Žel jsou zde ale i ti, kteří neprojevují kladný vztah ani v únoru, ani v květnu. Válčit se nepřestává v žádném z těchto měsíců, a to ať už jde o války mezi národy, politické potyčky, rozepře mezi náboženskými skupinami, či o „války“ v rodinách a v manželstvích. A to přesto, že víme, že láska je prioritní lidská potřeba, stejně jako pocit bezpečí, jistota přijetí, vzájemného respektu a důvěry.
A tak co se nechat vést příkladem Boha a začít „milovat svého bližního jako sebe sama“? Co přijmout tuto zásadu nejen v květnu, kdy je lásky čas, nebo v únoru, kdy se slaví Valentýn, ale po celý rok?
„Náboženství je opium lidstva.“ To je výrok, který se připisuje německému filosofovi Karlu Marxovi s tím, že přirovnává náboženství k droze, „která utišuje bolest utlačovaných lidí, ale zároveň jim brání v reálném boji za lepší podmínky tím, že nabízí iluzorní štěstí.“ A přitom v křesťanství je právě to prioritní, co člověk potřebuje. (viz výroky psychologů.) Tedy láska, která je základní charakteristikou vztahu mezi Bohem a člověkem a také mezi lidmi navzájem. „Přistoupil k němu jeden ze zákoníků… Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: …miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ (Marek 12,28–31) Nejde tedy o iluzorní štěstí, které nám víra přináší, ale o prioritní potřebu člověka. A prioritní potřeba znamená, že jde o něco, co má přednost před ostatním, něco, co je důležité, klíčové, vyžadující okamžitou pozornost.
Důležité je také připomenout, že Bůh není ten, který by pouze přikazoval: vy mějte lásku jeden k druhému. On je ten, který svoji lásku nabízí lidem jako první. Jako ten, který dává příklad, který nás motivuje. „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.“ (1. Jan 4,7–11)
A tak co se nechat vést příkladem Boha a začít „milovat svého bližního jako sebe sama“? Co přijmout tuto zásadu nejen v květnu, kdy je lásky čas, nebo v únoru, kdy se slaví Valentýn, ale po celý rok? Co umožnit, aby se ona priorita, tedy potřeba lásky, a to jak milenecké, manželské, rodičovské nebo rodinné, naplnila v nás samých, a abychom mohli pomoci naplnit ji také našim nejbližším i vzdálenějším? Co tak ukončit války mezinárodní, národní, příbuzenské i rodinné a tím naplnit nejdůležitější podstatu nejen náboženské víry, ale i nejdůležitější podstatu lidského bytí?
Jak moc bychom si toto všechno přáli. Jak je to složité v tomto světě naplnit, řekneme. A jak je to přitom jednoduché. Začít od svých nejbližších, od svých sousedů, pracovních kolektivů, začít tím, že budu více vděčný a méně pesimistický. A proč? Protože: „Láska není to, co si myslíme, že potřebujeme, ale co skutečně potřebujeme.“ (Joss Whedon, americký filmový a televizní režisér a scenárista) A tak dejme se „do toho“, protože „zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká.“ (Seneca, římský filosof)
Jan Dymáček
