Aristoteles a ukotvení kosmologického důkazu Boží existence v křesťanské filosofii

Úvod

Po pádu Římské říše v 9. století po Kristu se v Evropě takřka vytrácí veškeré ponětí o Aristotelismu na dlouhá století. Zlomem se stala až renesance 12. století, která byla v mnohém poměrně významnější než daleko všeobecně známější renesance století 15., která se zasloužila o oživení Platonismu a je známá především pro svůj velmi poutavý rozvoj výtvarných umění, slavnými umělci jako Da Vinci, Raffael Santi nebo Michelangelo. Ve 12. století dochází v západní Evropě i v Byzantské říši k učeneckému vzmachu, který se projevoval především ve velkém počtu vznikajících překladů do latiny. Důležitou součást mezi nimi tvořily texty Aristotelovi. Od této doby utváří Aristotelismus kánon evropského filosofického i náboženského myšlení a svou hegemonii si udržel až do 17.století.

Arisotelova filosofie a první hybatel

Pojďme se na Aristotelův kosmologický argument podívat blíže a společně jej rozklíčovat. Ve světě kolem nás existuje spousta materiálních věcí. Materiál, ze kterého se věci skládají, je podle Aristotela látkou. Kolem sebe můžeme spatřovat neustálou změnu, věci neustále vznikají, proměňují se a zase zanikají. Na jaře na stromech vyraší listy, aby v zimě zase opadaly, zetlely a proměnily se v prach. Strom rok, co rok roste, aby jednoho dne také uhynul. Látka je podle Aristotela tím, co je nositelem změny, tedy tím, na čem se změna neustále projevuje. Dále nám říká, že změna se odehrává mezi protiklady, tedy například bytí stromu je postupným přechodem od života směrem ke smrti. Avšak klíčová otázka je, jak onen pohyb, který pro Aristotela znamená změnu v tom nejširším slova smyslu, vzniká? Jaká je jeho příčina? Vznik pohybu máme hledat zaprvé v takzvané formě. Co je forma? Vraťme se k příkladu stromu. Inu forma je vším tím, k čemu strom jako takový od počátku svého života směřuje: mít statný rostlý kmen, listy, kořeny a plody. Možnost této finální podoby stromu je v něm neustále obsažena, a to už doby, kdy je malou sazeničkou, a strom jako takový neustále spěje k naplnění této finální podoby, a pokud mu budou podmínky přát, tak k ní i doroste. Reálný fyzický strom totiž není jen svou formou, ale je sjednocením formy a látky (Aristoteles říká smíšená substance). Tedy k formě stromu, která je jednou z příčin jeho růstu, musí přibýt i příčina látková, tedy živiny z půdy, dobré místo, kde se může sazenice usadit, a tak dále.

Skrze logickou úvahu tak Aristoteles přichází k myšlence neměnného a věčného prvního hybatele, který je nejvyšší „formou všech forem,“ ke které každý vývoj směřuje. Zároveň také píše, že první hybatel způsobuje pohyb ve všem stvořeném tím, že stvoření po něm touží a také touží jej poznat.

Všimněme si jedné důležité věci. Zatímco materiální, látková příčina je vždy v minulosti: musí zde již být dobrá a výživná hlína, druhý strom, který zplodil semeno, příčina formální se nachází v budoucnosti. Je to finální podoba, ke které strom spěje. Možná vám to zní zvláštně, ale není na tom nic divného ani složitého. Tak například naše jednání má také vždy již svou účelovou příčinu v budoucnosti: Právě kupuji dárek, abych udělal radost příteli, co má zítra narozeniny. A stejně tak se to má i s akty myšlení, či se zmiňovanou touhou. Snad se nám povedlo učinit Aristotelovu řeč o něco jasnější, přejděme však k tomu, co je pro naše téma nejpodstatnější. Pro Aristotela není možné nekonečný regres, to znamená že by každá příčina vyžadovala další příčinu a tak dál do nekonečna. Pokud tedy každá věc má příčinu, musí být nějaká první příčina, která je sama jako taková neměnná, a která má příčinu pouze sama v sobě. Skrze logickou úvahu tak Aristoteles přichází k myšlence neměnného a věčného prvního hybatele, který je nejvyšší „formou všech forem,“ ke které každý vývoj směřuje. Zároveň také píše, že první hybatel způsobuje pohyb ve všem stvořeném tím, že stvoření po něm touží a také touží jej poznat. To působí na první pohled velmi podobně Augustinově nauce o neklidu: ta říká, že veškeré stvoření je poznamenáno nicotou, ze které bylo stvořeno. Jako takové je konečné a vždy neúplné, proto touží po Stvořiteli a po spočinutí v něm, jelikož on jediný dokáže stvoření dovršit a zacelit. Nyní se však podívejme na další pasáž z jiného Aristotelova díla.

Podobný přístup zaujímá Aristoteles i k otázce původu veškerého pohybu. Pohyb a změna, které ve světě všude kolem sebe vidíme, musí mít nějaký původ, nemohou vznikat z ničeho, musí mít svou příčinu. Každé pohybující těleso má jen omezenou možnost pohyb předávat, pohyb se postupně vytrácí, a tak by se zřejmě za chvíli ze světa všechen pohyb vytratil. Svět tedy potřebuje podle Aristotela trvalého hybatele, který zaručuje neustálý cyklický pohyb světa, odehrávající se na základě věčných principů.

První hybatel a křesťanství

I z našeho letmého náhledu na Aristotelovi úvahy o nutnosti první příčiny, můžeme rychle pochopit, proč byl Aristotelův filozofický systém vhodným základem pro křesťanské vzdělance, kteří hledali způsob, jak zužitkovat staré antické vědění a zároveň však zůstat věrní křesťanské víře a světonázoru. Aristotelský filosofický program však měl ještě jednu podstatnou vlastnost, která křesťanské vzdělance přitahovala. Aristoteles uznával různé druhy poznání, od poznání přírody, přes poznání toho, jak se má člověk ve světě chovat. Nejvyšší poznávací hodnotu však mělo poznání takzvaných „prvních příčin.“ Tak například vysvětlení příčiny veškerého pohybu v přírodě, má vyšší hodnotu než vysvětlení pohybu konkrétního jevu, třeba padající šišku. Navíc vysvětlení veškerého pohybu v přírodě zároveň svým způsobem zahrnuje i vysvětlení padající šišky, jedná se tedy o vyšší příčinu, mající hlubší vztah k realitě. Avšak jak již byla řeč, Aristoteles uznává jednu nejvyšší příčinu, prvního hybatele, kterou kdybychom dokázali poznat, dokážeme poznat tu nejvyšší z prvních příčin: příčinu všeho.

Je však stále důležité si uvědomit, že navzdory mnoha podobnostem je první hybatel silně intelektuálním konceptem, lišícím se od osobního pojetí Boha Stvořitele, a především od jeho druhé osoby: Syna, Boha vtěleného, kterého známe z Písma.

Křesťanští myslitelé ve své interpretaci částečně ztotožnili Aristotelovo prvního hybatele s Bohem, a jeho nabádání k poznání prvních příčin s poznáním Božího charakteru a přirozenosti. Je však stále důležité si uvědomit, že navzdory mnoha podobnostem je první hybatel silně intelektuálním konceptem, lišícím se od osobního pojetí Boha Stvořitele, a především od jeho druhé osoby: Syna, Boha vtěleného, kterého známe z Písma. I tak se Aristotelismus stal, společně s důkladnými výklady Písma, základem důležitých středověkých křesťanských nauk jako je například přirozená teologie. Zároveň však svým charakterem zasel i semínka sporu, které zas a znovu klíčili v průběhu dějin křesťanského myšlení; tyto spory se zakládaly především na tom, zda se dá skutečně dospět k intelektuálnímu poznání Boha, či zda má Bůh část přirozenosti která je přístupná pouze skrze zázrak, mystické zjevení, nebo dokonce je část jeho podstaty člověku zcela nepřístupná. Na závěr přidávám text od Tomáše Akvinského, významného křesťanského scholastického filosofa, který je v otázkách křesťanské teologie dodnes velmi relevantní a který v otázce první příčiny svým způsobem následuje argumentační postup Aristotelův.