Platón a první kosmologický důkaz boží existence

Mýtické náboženství

Již v dávných antických dobách si lidé kladly řadu význačných otázek o existenci světa i o místě člověka v něm. Co je svět? Tázaly se na to, jaké jsou průběhy přírodních jevů a jaké příčiny za nimi stojí? Co, nebo kdo je stvořil? Uvažovali o neměnnosti nebeských sfér a neustálém koloběhu života. O tom, jak má člověk jednat a orientovat se ve světě, aby nenarušil křehký vztah sil, přírodních i duchovních, uprostřed kterých pomalu vyrůstaly první civilizace. První odpovědí na tyto otázky byl mýtus.

Například řecká mytologie je plná vyprávění o osudech bohů a lidí, o jejich společných vztazích i nevraživosti, jejíž vrcholem bylo to, že Bohové si sobecky uschovaly nesmrtelnost jen pro sebe. Byli to bozi, kteří zastupovali přírodní síly a zároveň principy, které člověk v přírodě nacházel, jako například boj a pokoj a z něj vyrůstající válka a mír, či vzrůst a úbytek, rození a umírání. Těmto bohům zároveň nescházelo i něco z lidské povahy. Samy podléhaly emocím a lidským charakteristikám, a to jak těm vznešeným, tak ješitným. Byli to Bohové samolibí, libující si v darech a obětích, milující hody a hry, žijící takřka v neustálé soutěži a konfliktu mezi sebou navzájem. Aby nezničili svět v přímém konfliktu božské války, rozpoutávaly konflikt jako na divadelním jevišti prostřednictvím lidí, stávajících se tak jejich podívanou a kratochvílí. To je úvodním námětem slavné Homerovi Iliady. Máloco je tak vlastní Řeckému světu jako hra a soutěž, které tak nacházejí své objektivní vyjádření i ve světě Bohů. Ti, pozorujíce lidské jednání, nacházejí zálibu ve statečných a hrdinských činech, a naopak pohrdají strachem a slabostí, chovají své favority blízko srdci a náležitě je obměňují. Řada starořeckých mýtů má svůj půvab i dnes. Snad je to právě kvůli jejich velikému citu pro to, co je skutečně lidské a vepsání oněch vlastností, emocí a charakterů do samotného základu světa prostřednictvím antropomorfizovaných bohů. Především však proto, s jakou silou vyjadřují lidskou touhu a vzepětí k nesmrtelnosti, které je však vždy odsouzena k nezdaru. Polobozi, lidé bohům nejbližší, usilují o nesmrtelnost prostřednictvím slavných děl a činů překonávajících zub času, avšak jejich zpupnost je vždy již kořenem jejich vlastního ztroskotání.

Mytologie však nejsou podávány jen prostřednictvím příběhů. Nalezneme uvnitř nich i první pokusy o výklad uspořádání světa. Takzvané theogonie využívají Božstev a „příběhu“ o jejich postupném rození a následném rozřaděním jednotlivých sil a částí světa pod jejich nadvládu k tomu, aby popsali totalitu dění světa. Ustavují jakoby proto-logický řád světa, pevně stojící v pozadí veškerého dění. Uchopení světa na způsob Božského řádu, je tak zároveň určitou proto-interpretací. Avšak řeč mýtu je stále blíže řeči básnické než řeči rozumu. Veškerá jeho moudrost je tak podobná moudrosti, kterou dnes nalézáme v umění, zato však mnohem více totalizující. Pro člověka žijícího v mytickém světě neexistuje nic ze sféry lidského života, co by stálo mimo mytický výklad. Mýtus tak pro antického člověka není pouze vyprávěním, ani uměleckým výrazem. Představuje svět, ve kterém se odehrává jeho život.
Nenechme se tedy zmýlit k představě volných interpretací uvnitř mytických rámců. Pro mýtus je typická jeho uzavřenost. To znamená, že člověku, který žije uvnitř mýtu jsou již předem dány všechny odpovědi na otázky, bez toho, aniž by je musel svébytně klást. Mýtus vytváří pevný rámec světa, která propůjčuje člověku hodnotovou orientaci v mezilidském světě, společnou identitu a stejně tak osvětluje původ a fungování světa a přírody. Propůjčuje člověku jistotu, udává mu vyměřené místo a s tím i jeho domov. Na oplátku žádá bezmeznou oddanost a důvěru.

Vznik filosofie a Platón

V mýtu není prostor pro nové položení kritických otázek Z opozice vůči mýtu vyrůstá na přelomu 5. století př.Kr. antická filosofie. Vůči mýtu vystupují kriticky Hérakleitos,¹ či Parmenides², které lze považovat za výrazný předěl v rámci vzniku samotné filosofie, ale i jiní takzvaně předsokratičtí filosofové. Mytický rámec je napadán za účelem vytvoření nového prostoru, umožňujícího opět si položit otázky po skladbě světa a po místu člověka v něm. Nekritické přijetí mytického výkladu má nahradit logos, rozumový výklad založený na kritickém tázání, který se neodvolává na tradici, božskou autoritu či inspiraci, kdežto na logickou argumentaci. Pravdivost této argumentace čerpá sama ze sebe, (z koherence, z bezrozpornosti a z uměřenosti svého výměru) a nabízí se každému k rozumovému přezkoumání a k nahlédnutí.

Vznik filosofie je tak identický s novým položením základních otázek. Po složení světa, po místě člověka v něm, po tom, co činí život dobrý, ale také po tom, co znamená, když se řekne, že je něco božské, či zda je způsob, jakým mýtus popisuje životy bohů a jejich charakter, přijatelný. Platón, nejvýznamnější antický filosof vedle Sokrata a Aristotela, vystupoval velmi kriticky vůči mýtům v podání tehdejšího básnictví.³ Vadilo mu, že básníci a umělci působili pouze na smyslovou stránku lidské bytosti a tvořily pouze nápodobu proměnlivého smyslového světa, místo toho, aby se pokusili prostřednictvím rozumu proniknout k jádru věcí a nalézt to, co je utváří a co je věčné a neproměnlivé. Máme spoustu instancí krásných věcí, ale krása jako taková je jen jedna. Podílí se na kráse jednotlivých věcí, ale je na nich nezávislá – když zanikne krásná věc, krása stále existuje. Stejně tak přistupoval Platón k číslům i geometrickým tvarům, zanikne-li jedna věc, číslo 1 stále existuje. Klíčem tak má být snaha o poznání těchto společných základů, které Platón nazývá idejemi a které jsou příčinnou bytí jednotlivých instancí. Dále však kritizoval také tehdejší básnické vykreslování bohů jako ješitných bytostí. Bozi, jakožto věční, by měli být daleko blíže dokonalosti než lidé. Ctnost je podle Platóna vždy dokonalejší než nectnost. Bohy, jakožto nejvyšší bytosti, v rozporu s mýty vykresloval jako nanejvíc pravdivé, ctnostné a krásné.

Kosmologický důkaz Boží existence

Velmi pozoruhodná je však Platónova úvaha o původech pohybů, v rámci, které dospívá k nutnosti první příčiny pohybu, která zároveň musí být příčinou pohybu i sama sobě. Být svou vlastní příčinou, tedy takzvaná subsistence, je jeden z atributů křesťanského Boha.

Každý pohyb má nějakou příčinu. Podle Platóna však musí být nějaká poslední příčina pohybu, který není způsoben od sebe jinou pohybující se věcí, protože ta má vždy příčinu svého pohybu zase v jiné pohybující se věci a tak dále, až do nekonečna. Toto se nazývá nekonečným regresem, který od pradávna představuje ve filosofii problém. Přítomnost nekonečného regresu v rámci argumentu, je považována za důkaz jeho logické neplatnosti. Kdyby byla příčinou konkrétního, konečného pohybu nekonečná řada příčin, nemůžeme v posledku jeho příčinu vyjádřit, jelikož nekonečno naší myslí nikdy neprojdeme, a tak propadáme skepsi. To Platón odmítá a postuluje počáteční příčinu všech pohybů, která má příčinu svého pohybu v sobě samém. Podobným způsobem postupuje i v hledání první příčiny. V tomto případě se již nejedná o hledání první příčiny pohybu, ale o hledání příčiny všeho jsoucího.

Je zajímavé, že Platón, jeden z pohanských filosofů žijící v polyteistickém Antickém Řecku, dospívá ve svých úvahách o pohybu a kauzální povaze smyslové zkušenosti, k nutnosti první příčiny, kterou dokonce popisuje jako stvořitele, který udělil světu bytí a řád. Tento argument je prvním takzvaným kosmologickým argumentem, který byl široce používán k dokazování Boží existence až do pozdního novověku, a i v dnešních dnech budí zájem mnohých filosofů logiků a teologů. Jistě, je zřejmé, že ten, koho Platón popisuje jako stvořitele, nazývaného Demiurg (to znamená umělec, nebo řemeslník), není křesťanský zjevený Bůh. Ten nepoužívá ke svému stvoření žádného vzoru (leda při stvoření člověka, kterému byl za vzor sám, jelikož jej stvořil k obrazu svému.) Přesto však je tento argument velice podstatný a různé variace tohoto argumentu, nalezneme napříč díly významných náboženských myslitelů, například u Tomáše Akvinského. Jádro kosmologického argumentu bychom mohli vyjádřit následovně:

Vše, co má svůj počátek, má i příčinu. Svět se skládá z věcí, které vznikají a zanikají a má tedy také počátek. Svět tedy musí mít i příčinu.

To, co zde Platón tvrdí nevychází z náboženského přesvědčení, avšak je důsledkem jeho filosofického úsilí o poznání. Toto tvrzení je v úzkém souladu s Platónovým filosofickým systémem, který se zakládá na takzvaných idejích. A tak je například velmi pozoruhodné jeho tvrzení o tom, že stvořitel musel být zcela dobrý a bez žádné zášti. Ze své dobroty tak stvořil nejkrásnější a nejlepší možný svět. Dobro, v Platónském systému zaobírá podstatné místo. Z mnoho pasáži se dokonce zdá, že je dokonce ideou nejvyšší, která se podílí a dává vzniknout všemu. Z tohoto pohledu by byl stvořitel vlastně s dobrem identický. Sám by byl dobro, tedy můžeme zde spatřovat náznaky dalšího Božího atributu. Jak již bylo řečeno, dobro se podle Platóna podílí takřka na všem. Jak je to možné?

Tak například každý ze své přirozenosti ve svém jednání usiluje o to, o čem se domnívá že je pro něj dobré a prosívá mu. Jenže co to je? Abychom mohli správně jednat, musíme mít poznání toho, co dobré jednání obnáší a zakládá. Mám-li poznání dobra, pak rozumím tomu, co v té či oné konkrétní situaci obnáší dobře jednat. Člověk není schopný jednat proti tomu co považuje za dobré (ať už se jedná o poznání toho, co je skutečně dobré, či o pouhé mínění). Zlo je tak podle Platóna vlastně výsledkem absence poznání, kdy člověk považuje za dobrou věc něco, co mu ve skutečnosti škodí a nevědomky se stává příčinou svého vlastního soužení. Dobro je tak vlastně záležitostí každého jednání. Ve špatném jednání jde o to, že jsme dobro mylně identifikovala s něčím, co ve skutečnosti dobré není. Můžeme zde vidět, jak u Platóna etické otázky úzce souvisí s otázkami po poznání. To je klíč k pochopení Platónova tvrzení o tom, že dobro se zásadním způsobem podílí na bytí skutečnosti. Platón dále tvrdí, že dobro je základem pro veškeré poznání. Tak například když usilujeme o poznání těch nejvyšších idejích, toho, co je spravedlnost, krása, pravda či užitečnost, zjišťujeme, že dobro se svým způsobem podílí na všech. (A stejně tak krása se podílí na přírodě, květinách a stvořeních. Užitečnost se podílí třeba na lidských nástrojích.) Platónský systém si tak můžeme představit jako pyramidu, jdoucí od těch nejpřízemnějších a nejkonkrétnějších až k těm nejvýznamnějším nejobecnějším idejím, na jejichž vrcholu stojí dobro samo.

Této význačnosti dobra se nadále chopili novoplatonici, kteří ji ještě více zdůrazňovaly. Můžeme také snadno vidět, proč se platónských myšlenek s takovou oblibou chápaly velicí myslitelé raného křesťanství (Například Augustin, či Boethius), kteří se pokoušeli uvést tuto filosofii v soulad s křesťanskou zjevenou pravdou. Platónskou ideu dobra tak mohli částečně číst jako Dobro s velkým D, tedy jako Boha Stvořitele, jehož odrazem je veškeré dobro, které spatřujeme ve světě. Jehož přikázání a láska, stává-li se mírou lidského jednání, činí jej dobrým. Z platonismu tak křesťanští myslitelé postupně převzaly ty elementy, o kterých věřili že jsou v souladu s křesťanskou morálkou a také to, o čem věřili že jim nadále umožní se ve rámci poznání přiblížit charakteru Boha (U Augustina například poznání boží Trojice.) A také toho, co je v božích očích pravdivé a správné.