Stvoření a podstata krásy: proč člověk touží po kráse? (2/7)
Pozoruhodnou vlastností krásy je, že nás nikdy zcela neuspokojí. I ten nejúchvatnější výhled nakonec zmizí za mraky. Poslední tón každé symfonie utichne. Nejšťastnější okamžiky se stávají vzpomínkami. I ta nejvelkolepější umělecká díla v nás nakonec zanechávají touhu po tom vidět víc. Proč? Protože krása nikdy neměla za cíl naši touhu zcela naplnit. C. S. Lewis vystihl tuto univerzální zkušenost s krásou, když napsal:
Krása v nás vzbuzuje touhu, která přesahuje pouhý obdiv. Probouzí v nás touhu po něčem, co se vždy zdá být těsně mimo náš dosah. C. S. Lewis si všiml toho, že knihy, hudba nebo krásná příroda, v nás často probouzejí touhu, kterou však samu o sobě nemohou naplnit, jelikož touha po krásnu nespočívá v krásných věcech jako ve svém posledním cíli:
Mylně se domníváme, že krása spočívá výhradně v těchto věcech, ale ve skutečnosti jsou krásné věci pouze prostředky, skrze které k nám proniká hlubší touha po naplnění. Krása v nás probouzí stesk po domově. Připomíná nám, že jsme byli stvořeni pro něco většího, než je stvořený svět. Každá krásná věc nás vybízí k otázce, odkud její krása pochází a tiše směřuje naši pozornost. Tragédií lidského života není to, když milujeme krásu příliš. Tragédií je spíše, když ji ignorujeme anebo když se zastavíme pouze u ukazatele a už se dále neptáme, kam ukazuje. Že se zastavíme u prostředku, u samotných krásných věcí, a už se dále neptáme, na co vlastně poukazuje. Obdivujeme krásné věci namísto krásy jako takové a zapomínáme na její původ.
Místo toho, abychom následovali krásu až k jejímu zdroji, snažíme se ji vlastnit. Uctíváme stvořenou krásu namísto Stvořitele. Hledáme konečné uspokojení v úspěchu, majetku nebo zážitcích, které nikdy neměly v našich životech nést takovou váhu posledního cíle. Jako cestovatelé, kteří si spletou dopravní značku s cílem cesty, lpíme na odrazech světla a přitom ignorujeme slunce, z něhož vychází každý paprsek krásy.
I toto selhání však odhaluje Boží milosrdenství. Stvořená krása nikdy zcela neuspokojí, protože nikdy neměla být konečným cílem a tím nahradit Boha. Jejím nejhlubším smyslem je probudit v nás touhu, kterou může naplnit pouze sám Stvořitel. Krása tedy není v Božím vesmíru pouhou ozdobou. Je to jedno z Jeho pozvání. Vyzývá nás, abychom zvedli oči nad dar k Dárci, nad stvoření ke Stvořiteli, nad každou konečnou krásu k nekonečné Kráse, z níž veškerá krása pramení.
