Stvoření a podstata krásy: krása jako zjevení hlubší skutečnosti (4/7)

Apoštol Pavel píše:

Často čteme tato slova, jako by Pavel hovořil pouze o důkazu existence Boha. Stvoření dokazuje, že musí existovat Stvořitel. Ačkoli je to jistě pravda, Pavel však říká i něco víc. Stvoření nezjevuje pouze to, že Bůh existuje, ale zjevuje také něco o tom, jaký Bůh je, říká nám že Bůh je ve svém stvoření rozpoznatelný a krása je právě jedním ze způsobů, jakými se Bůh dává poznat. Bouřka vypovídá o Jeho majestátu. Obrovský rozsah vesmíru naznačuje Jeho velikost. Jemná struktura květu odhaluje mimořádnou moudrost Stvořitele. Rytmus ročních období, rovnováha ekosystémů a úžasný řád, který lze nalézt dokonce i uvnitř atomů, svědčí o Stvořiteli, který má radost spíše z harmonie než z chaosu. Krása tedy není náhodná. Je to jazyk, prostřednictvím kterého skrze stvoření promlouvá jeho Stvořitel.

Krása jako vztah

Jonathan Edwards, americký evangelikální teolog a filozof, žijící v 18. století, provedl rozlišení, které nám pomáhá jevu krásy lépe porozumět. Hovořil o sekundární kráse a primární kráse. Sekundární krása je ta, kterou bezprostředně vnímáme ve stvořeném světě. Nacházíme ji v krajině, hudbě, architektuře, matematice, květinách, lidském těle nebo v krásně ztvárněném uměleckém díle. Tato krása vychází z harmonie, proporcí, řádu, symetrie, rytmu a jednoty. Jednotlivé části k sobě tak dokonale patří, že vytvářejí celek, který je více než jen suma jednotlivých částí.

Dobře tuto skutečnost ilustruje hudba. Jedna nota může znít na poslech hezky, ale nikdo by ji jistě nevyměnil za celou symfonii. Krása se objevuje, když velký počet not vstoupí navzájem do harmonického vztahu. Čím dokonalejší je harmonie mezi jednotlivými prvky, tím více se stává celek krásným. Sbor zpívající v dokonalé čtyřhlasé harmonii nás dojímá mnohem hlouběji, než jediný hlas zpívající sám, a to ne proto, že by jednotlivé hlasy ztratily svůj vlastní půvab a vlastní identitu, ale proto, že se odlišné hlasy spojí a vytvoří nový celek, aniž by tak přestaly být různými hlasy.

Stejný princip se objevuje v celém stvoření. Květina je krásná, protože každý okvětní lístek patří k celku. Tvář je krásná, protože její rysy jsou v rovnováze. Noční obloha je krásná, protože nespočetné hvězdy společně tvoří uspořádaný vesmír, nikoli náhodný chaos.

Krása se znovu a znovu objevuje všude tam, kde jsou vztahy správně uspořádány. Edwards však tvrdí, že tato viditelná krása ukazuje na něco ještě většího. Sekundární krása je pouze obrazem. Za každou krásnou krajinou, každou melodií, každým západem slunce, každým uměleckým dílem stojí hlubší realita, kterou tyto věci pouze odrážejí. Tuto krásu nazývá Edwards krásou sekundární, která má na primární formu krásy pouze poukazuje. Jak jsme se již pokusili ukázat, podstata krásy neleží pouze ve smyslově líbivé podobě věcí, ale je spíše formou vztahu:

Primární krása se tedy nenachází ve věcech, ale ve vztahu Boha ke stvoření. A také se nachází v lidech, a v jejich vztahu ke svým bližním, ke světu kolem nich a k Bohu. Je to krása lásky, krása upřímného vztahu, morálně čistých činů, je to krása toho, když se jedna bytost raduje z druhé. To vysvětluje, proč instinktivně popisujeme například odpuštění jako krásné, proč nás dojímá pokora a čin sebeobětování se za druhé nás zbavuje řeči a proč nás činy odvahy, soucitu a věrnosti často zasahují hlouběji než krásné věci a velkolepé scenérie. Jsou krásné, protože odrážejí nejhlubší krásu ve vesmíru, krásu formujícího láskyplného vztahu.