Pravá láska je závazek

v knize Malý princ říká: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“
Antoin de Saint-Exupérvy

Jsem si vědom toho, že slovo závazek vyvolává dojem povinnosti, možná nesvobody až nějakého břemene, které musí člověk nést. A přece láska je i o něčem jiném. O radosti, kráse, svobodě atd. Jenomže aby tomu tak bylo, je nezbytné ukotvit lásku vědomím, že jde i o závazek. Důvodem je to, že láska je mnohem víc, než pouze pocit a emocionální vzrušení. Láska je sice hluboký lidský cit, který se projevuje jako silná citová a emocionální vazba k druhé osobě, ale milovat někoho, znamená také, že jsem mu oddaný. A to nemůže být něco, co závisí na mé momentální náladě, nebo hnutí mysli. Pokud chci s někým budovat budoucnost, potom musím pochopit, že emoce a momentální rozpoložení mysli na to nestačí. Láska není jen pocit, který přichází a odchází podle nálady.

Z psychologického pohledu je láska primární lidskou potřebou. My ji hledáme, toužíme po ní, chceme ji dostávat, ale také dávat. Kolik lidí investuje svoje city například do domácího mazlíčka. Toužíme po hluboké a opravdové lásce. Ale co když najednou přijde pocit, že z naší lásky se stal pouze zvyk? První zamilovanost pomine, ony emocionální výlevy, nebo také prvotní jistota, že se budeme milovat navždy, budeme spolu šťastni až do smrti, najednou vyprchají. A my máme dojem, že musíme hledat to, po čem toužíme, jinde. Jenže my jsme spolu již něco prožili, eventuálně máme spolu děti a tady by měl nastoupit na svoje místo závazek. Závazek, který říká, že budeme při sobě stát bez ohledu na jakýkoliv vnější faktor. Tak jsme to nakonec slibovali při svatebním slibu. Závazek v lásce totiž neznamená svázání, omezení a nesvobodu, ale ukotvení, jistotu a odpovědnost vůči tomu, koho jsme k sobě citově „přivázali“. Antoin de Saint-Exupérvy v knize Malý princ říká: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ V souvislosti s láskou bychom citát mohli parafrázovat: „pokud si k sobě někoho připoutáme (láskou, vztahem), vzniká tím odpovědnost a povinnost se o něj starat.“ Co všechno je člověk ochoten obětovat. Dřeme v práci, bojujeme o kariéru, potíme se v posilovnách, a když dojde na vztahy? A přitom: „Rozpad vztahu ať už sezdaného, nebo nesezdaného páru, sebou nese větší trauma než prodělaná rakovina. Po rozchodech jsme spíše zmrzačenější než zkušenější.“ (psycholog, Jeroným Klimeš) „Milovat člověka znamená svolit k tomu, že s ním zestárnu.“ (Albert Camus, francouzský filozof, spisovatel a publicista).

„Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.“
(Píseň písní 8,7)

A tak chceme-li prožívat opravdovou, nás, ale i druhého, naplňující lásku, potom je třeba přijmout i závazek, který k lásce neodmyslitelně patří. Ne nechat unášet svůj vztah okolnostmi, náladami a touhou po něčem, někom lepším. Přijmout závazek, který zahrnuje rozhodnutí podstoupit a podniknout všechno pro to, aby vztah a láska přetrvala. Psychologové takový závazek vysvětlují jako záměr zůstat ve vztahu, podporovat emocionální spojení, tedy nejen lásku, ale také například důvěru, a uvažovat o vztahu v dlouhodobé perspektivě, tedy „dokud nás smrt nerozdělí“.

Když se podíváme do Bible na rady toho, kdo nás stvořil, tedy největšího odborníka na lidské potřeby a jak je naplnit, potom čteme. „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ (1. Korintským 13, 4-7) „Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.“ (Píseň písní 8,7)
A tak berme vážně i toto pravidlo, tento pilíř podpírající lásku, která je opravdová, nefalšovaná, obohacující, pravá a trvalá.

Jan Dymáček