Jan Amos Komenský poněkud jinak
V době před rokem 1989, tedy za minulého politického směrování, jsme byli seznamováni s Komenským jako s pedagogem, revolucionářem a vlastně i takovým prvním komunistou, protože mu šlo o sociální spravedlnost. Následně se pohled na něho poněkud poopravil a je představován jako pedagog, reformátor školství, politik evropského významu, diplomat, spisovatel a kazatel. A tím vším Komenský opravdu byl. Vždyť jeho metody vyučování jsou platné dodnes a jeho díla se také čtou až do současnosti. Je zde ale ještě další důležitý pohled na tohoto vzdělaného, pracovitého a mimořádného muže. Vedle toho, že pozitivně hodnotíme výsledky jeho práce a činnosti, podívejme se také do jeho života.
Vyhlášení Vestfálského míru v roce 1648 se stalo koncem všech nadějí na náboženskou svobodu a na návrat exulantů zpět do vlasti.
Komenský žil s rodiči v Uherském Brodě, kde také začal chodit do bratrské školy. Žel ve dvanácti letech osiřel a zemřely i jeho dvě mladší sestry. Ujala se ho Zuzana Nohálová, jeho teta, která žila ve Strážnici. Tam znovu chodil do bratrské školy. Ale znovu žel, do města vtrhla Uherská vojska, vypálila ho, jeho náhradní rodiče přišli o veškerý majetek a Jan střídal svůj pobyt u poručníků v Nivnici a u svých starších sester v Uherském Brodě. Později studoval v Přerově, následně v zahraničí, a ještě později nějakou dobu učil v Přerově na bratrské škole. To do doby, než se stal kazatelem bratrského sboru ve Fulneku a v Suchdole nad Odrou. A opět žel. Přichází rok 1620 a s ním bitva na Bílé hoře. Náboženská svoboda vzala za své, jeho spisy byly veřejně páleny na fulneckém náměstí a on se musel skrývat. Aby toho nebylo málo, zemřela jeho manželka Magdalena, kterou nazval „po Bohu klenotem nejdražším“, i jejich dva synové. V době, kdy se skrýval v Brandýse nad Orlicí na panství Žerotínů, se oženil s Dorotou Cyrillovou. Pobyt v Čechách, stejně jako na Moravě byl již pro pronásledování neudržitelný, a tak se musel s rodinou vystěhovat ze země, kterou tolik miloval. A přišly další dvě rány. Vyhlášení Vestfálského míru v roce 1648 se stalo koncem všech nadějí na náboženskou svobodu a na návrat exulantů zpět do vlasti. Druhou ranou bylo to, že v tom samém roce zemřela jeho druhá žena Dorota, která byla matkou jejich pěti dětí. Ale ani to ještě neměl být konec jeho těžkostí v životě. V roce 1656 bylo Lešno, město, kde našel útočiště, vypáleno nepřátelským vojskem a Komenský se dostal (již pokolikáté v životě) do značných problémů. Přijal útulek u rodiny de Geer v Amsterdamu. A tam začal znovu usilovně pracovat. Avšak rány, které na něho dopadaly celý život neměly přestat. V roce 1670 zemřel jeho zeť Petr Figulus Jablonský a jemu připadla starost o ovdovělou dceru s pěti dětmi. V roce 1668 onemocněl a nemoc už jej neopouštěla. V roce 1670 prodělal mozkovou mrtvici a 22. listopadu toho roku zemřel.
Znovu – jak to všechno zvládl, ne pouze přetrpěl? Nacházel útočiště a útěchu v Bibli, kterou obrazně předával národu Českému jako klenot.
Jak mohl Komenský přežít všechny tyto rány, a přitom stále pracovat, psát knihy a posilovat ostatní? Odpověď? Byl hluboce zbožný člověk, který vyznával, že „vědění má sloužit tomu, aby člověka a s ním všechny věci přivádělo k Bohu“. (Přemysl Pitter, Duchovní revoluce v srdci Evropy, 1995). Byl to muž víry a naděje. A byla to právě víra, která silně ovlivňovala jeho život a formovala jeho názory. Jeho naděje, která jej neopouštěla, byla založena v „očekávání brzkého příchodu Kristova“. (R. Říčan, Dějiny Jednoty bratrské). A to mu dávalo sílu k tomu, že mohl potěšovat i druhé. Například v roce 1622, tedy v roce skrývání a pronásledování, po úmrtí jeho první manželky a synů, napsal spisek „Hrad nedobytelný je jméno Hospodinovo“. Jeho vlast byla zdeptána. Jeho církev, Jednota bratrská, které byl biskupem, byla odsouzena k vyhnanství. Jako chlapec ztratil rodiče, dvě sestry, později dvě manželky a dva syny. Jeho dílo bylo zničeno nejprve ve Fulneku, po bitvě na Bílé hoře, a podruhé v Lešně, když město vyhořelo a s ním všechny jeho spisy, tiskárna a další jeho majetek. Byl pronásledován, vyhnán z vlasti, prožil zklamání z toho, že nikdo nepomohl národu Českému k náboženské svobodě. Prožil nemoci, a nakonec byl pochován v prostém kostelíku Valonské církve v Naardenu. Znovu – jak to všechno zvládl, ne pouze přetrpěl? Nacházel útočiště a útěchu v Bibli, kterou obrazně předával národu Českému jako klenot. A nacházel svoji jedinou a pevnou oporu a jistotu v Bohu.
Jan Dymáček
