O duchovních darech
„Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás. …dar prorockého slova, dar služby, dar učit, povzbuzovat, rozdávat, stát v čele, starat se o trpící.“ (Římanům 12,6-8)
Pokud pominu ty osoby, které „přece nic nedostávají zadarmo a všechno si musí vydobýt vlastníma rukama“, potom se domnívám, že jako lidé jsme vděčni za mnohé. Za zdraví, dobré mezilidské vztahy, za mír v zemi, za dostatek prostředků k životu atd. Vždyť mnohokrát mnozí vysloví: „díky Bohu za to a za to“. Ale součástí již uvedeného biblického textu je i další sdělení: „On vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání…“ (1. Korintským 1, 5) Obohacení? To je příjemné zjištění a krásné zaslíbení. A Bible v tomto tématu pokračuje v listu k Římanům 12,6-8: „Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás. …dar prorockého slova, dar služby, dar učit, povzbuzovat, rozdávat, stát v čele, starat se o trpící.“ Je ale možné, že někdo právě toto zmiňované jako dar nevnímá. Dar je přece k našemu dobrému, něco nám příjemného, něco, co od nás nic nevyžaduje. Naopak nás to obohacuje. Ale toto je spíše úkol. Přesto, Bible říká, že jde o „dary milosti“. (1. Petrova 4,10) Proč bychom to měli takto vnímat? „Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere,'“ (Skutkové apoštolů 20,35) „Jsme přece v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.” (Efezským 2,10) Spolupráce s Bohem působí radost. Tak jako dítěti působí radost „spolupráce“ s maminkou nebo s tatínkem. Spolupracovat s někým váženým, s někým, kdo je autoritou, a Bůh je největší autoritou, je čest. To se neodmítá. A ještě nad to: být užiteční. To je velmi povzbuzující. Protože jaký pocit má člověk, kterého už nikdo nepotřebuje a tím se necítí být nijak užitečný?
„To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.” (1. Korintským 12,11)
Bůh chce tuto radost, čest s ním spolupracovat a být užitečný dopřát každému. Proto: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.” (1. Korintským 12,7) Radost ze spolupráce s Bohem, radost z naší užitečnosti, radost z radosti, kterou druhým naší službou způsobujeme. To je to, co nám Bůh dopřává. Dary nedostáváme pro potvrzení kvality naší duchovnosti, nedostáváme proto, abychom se jimi pyšnili, byli oslavováni, eventuálně jimi prosazovali svoje zájmy. Duchovní dary jsou dány ke službě druhým. Dar byl dán pro náš prospěch. Pouze zvláštním způsobem. Byl dán v náš prospěch přes prospěch někoho jiného.
Může ale přijít jiný problém. Nejde o odmítání takového daru, ale naopak o touhu mít jich víc. Eventuálně moci si vybrat dar, který nás bude, podle našeho mínění, obohacovat. Bible ale říká, že: „To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.” (1. Korintským 12,11) Množství, ani zaměření darů není naše věc. Každý dostává dar, ale jaký, to je na Bohu. Dar není nároková záležitost. Nemůžeme si říct „já chci tento dar“, nebo „on nemá právě tento dar, a proto není dostatečně duchovní“, jak uvažují některá církevní hnutí. Dary nejsou mírou duchovnosti. Dary nám Bůh dal proto, abychom jim mohli sloužit jiným a být touto službou sami obohaceni. Není velký a malý dar. Je pouze dar jedné důležitosti, jedné užitečnosti, způsobující jednu radost. A to tomu, kdo s darem pracuje i tomu, pro koho pracuje. „Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal, tak budete dobrými správci Boží milosti.“ (1 Petrova 4,10)
Jan Dymáček
