Co je smyslem lidského života? — pozoruhodné nové souvislosti – 1. díl

Včasné pokládání si důležitých otázek zachraňuje život(y)

Každý člověk si dříve či později v životě začne pokládat otázky po smyslu a významu svého života i života jako takového. Někdo si tuto otázku se vší vážností položí poprvé až na smrtelné posteli, někdo si ji naopak pokládá už od dětství. V každém případě platí, že čím dříve si takové otázky začneme pokládat, tím dříve na ně začneme hledat kvalitní odpovědi a tím dříve dojdeme k nezbytné korekci naší životní cesty. Ale kde takovou odpověď nalézt? Již při letmém porozhlédnutí se po obvyklých informačních zdrojích snadno zjistíme, že kvalitní a poctivé odpovědi na tento typ otázek jsou těžko k nalezení – buď zůstávají ležet kdesi na okraji společenského zájmu nehledány a neoplakávány nebo jsou rovnou zlehčovány nebo zesměšňovány jako něco, nad čím se zamýšlejí maximálně tak klienti v hospicích nebo dědečkové a babičky v domovech důchodců a pečovatelských domech.

Pravda je ovšem taková, že je to především mladý člověk, kdo by si měl tyto klást otázky! A pak je důkladně promýšlet a prodiskutovávat s lidmi znalejšími a zkušenějšími a nespoléhat se jen na názory svých spolužáků nebo starších sourozenců či virtuálních „přátel“ na sociálních sítích. Zvláště mladí lidé totiž mají silnou tendenci izolovat se do názorově uzavřených skupin (názorových ghett), ve kterých se cítí dobře, protože mají všichni více-méně stejný názor. To ale není dobré, protože v těchto uzavřených skupinách chybí korekční mechanismus, který by dokázal zabránit kolektivnímu omylu. Proto je nesmírně důležité, aby mladí lidé co nejvíce navazovali vztahy s podstatně staršími lidmi, jejichž názory sice nemusejí být vždy nutně moudřejší, nicméně představují významnou názorovou korekci a jiný úhel pohledu, který mladým lidem kvůli jejich nižšímu věku chybí.

První „neoklamatelná“ generace lidí je tady!

Je tedy nanejvýš moudré a rozumné, aby se mladí lidé přestali cítit jako první „nepodveditelná“ (neoklamatelná) generace lidí v historii této planety, ale naopak jako někdo, kdo je – ať už vědomě či nevědomě – součástí obludného globálního podvodu (který odhaluje právě Bible).

Každá generace lidí je nějakým způsobem podvedena a vyžaduje to od ní vždy znovu a znovu veškeré duchovní a intelektuální úsilí, kterým disponuje, aby se z těch podvodů správným způsobem vymanila. I já jsem si kdysi myslel – za svých gymnaziálních let – že mě jen tak někdo neoklame … zakládali jsme si na tom tehdy všichni a byli jsme na to náležitě hrdí! Pravda byla ovšem taková, že jsme byli podvedeni ještě více, než předchozí generace na úrovni našich otců a matek. Těžko se to přijímá, ale je to tak.

Dotýkáme se zde velmi komplexního a zamlčovaného problému, o kterém se zkrátka nikde nemluví a který prokoukne jen málokdo. Jedná se o to, že s příchodem lepších a výkonnějších technologií s každou další generací lidí přichází zároveň i větší a výkonnější možnosti, jak doslova pohltit život nastupujících generací. Jinými slovy, můj otec, kterému by dnes bylo skoro 90 let, neznal ve svém mládí ani televizi ani mobilní telefon … byl ale fyzicky i psychicky zdravější a silnější, daleko lépe se vyznal v divoké přírodě, věděl, co kdy v přírodě zraje, jak je potřeba se starat o půdu, co které zvíře či rostlina potřebuje ke svému životu atd. Měl také daleko větší prostor ke ztišení, přestože musel mnohem více fyzicky pracovat, než my dnes a na nějaké koníčky také nezbýval prostor. Moje generace (45+) už zažila nástup televize, od černobílé přes barevnou, od elektronkových přes plazmové po LCD, LED, OLED atd. Zažili jsme také rozmach v telekomunikacích počínaje pevnými telefony doma v předsíni po obří vysílačky s krátkým dosahem až po tlačítkové mobily bez displeje, s malým černobílým displejem a postupně až po nejmodernější dotykové mobily s OLED či RETINA displeji. Naše děti (18+) však už nepoznaly nic jiného, než to posledně jmenované, jejich dětství bylo vyplněno dotykovými mobilními telefony, počítačovými hrami, velkoplošnými televizory, pornografií a agresivitou, genderismem, globalismem a evolucionismem. Není žádný pochyb o tom, že dnešní děti většinou nikdy nezažily východ slunce na vlastníma rukama pokosené louce, krmení hospodářských zvířat a pozorování jejich úžasných projevů a schopností, stejně tak nikdy nezažily jaké to je, když si člověk vypěstuje vlastní brambory, ovoce či zeleninu, obilí nebo luštěniny … nebo co obnáší třeba péče o umírající babičku či dědečka. Jsme příliš světoví, přetechnizovaní a uspěchaní, topíme se v informacích a věcech, ale v základních potřebách a otázkách života jsme mírně řečeno nezorientovaní.

Jen málo je však těch, kteří by si nad těmito skutečnostmi zoufali, protože všechno je překryto intenzivním a uměle přiživovaným pocitem zářivého pokroku, který nás konečně zbavil té nekonečné dřiny a chudoby našich předků. Jenže moje babička nikdy v životě nebrala žádná antidepresiva, moje rodiče ještě také ne, ale dnešní starší a střední generace už antidepresiva užívá běžně … a věková hranice stále klesá. Že by skutečně byli naši předkové tak pozadu? Není to jen další z mnoha iluzí, kterým jsme dnes vystavováni?

Kupředu do minulosti!

Když se na celý problém podíváme z jiného úhlu, zjistíme, že pokud se člověk odcizí přírodě, rostlinám i zvířatům a druhé lidi začne vnímat především jako své životní konkurenty, které je potřeba předběhnout a přeprat, často za každou cenu, co nám potom zbyde? Zbyde nám společnost sice technicky výkonná, ale naprosto zvlčelá a anonymní, nešťastná a prázdná. Přesně tímto směrem se ubírá celá západní civilizace již desítky let, a přitom stačí relativně málo. Zastavit se a vrátit pokorně k tomu, k čemu jsme byli Bohem stvořeni a povoláni — abychom se učili navazovat důvěrné a vznešené vztahy nejen s druhými lidmi, ale také s celou přírodou. Přestaňme tedy na chvíli jezdit prsty zběsile po displejích a honit stále divočejší zážitky v domnění, že právě proto se máme lépe, než naši rodičové a prarodičové. Opak je pravdou. Umět se zastavit, ztišit, učit se dívat stále novýma a čerstvýma očima na staré věci, učit se nalézat úžas a radost v zdánlivě obyčejných, každodenních věcech a činnostech, učit se vděčnosti za druhé lidi a nebát se navazovat vztahy, které nám budou zdravým způsobem bránit v nezdravé seberealizaci … to je to, co dnešní mladá generace zapomněla a v čem potřebuje pomocnou ruku.

Nejen z tohoto důvodu se smysl lidského života stal v dnešní postmoderní sekularizované společnosti otázkou čistě subjektivní a prý je na každém z nás, jaký smysl svému životu dáme. Pokud má někdo rád jídlo, udělá z jídla smysl svého života, má-li raději sex, udělá smyslem svého života sex, má-li někdo naopak touhu po penězích a majetku, učiní z ní smysl svého života … nebo se dá na vrcholový sport či kariéru v politice nebo na akademii věd nebo vše zavrhne a stane se bezdomovcem a tulákem. Hlavní problém této postmoderní relativistické životní filozofie tkví v tom, že nic z toho nemůže být v principu smyslem lidského života, protože nic z toho nedokáže naplnit, utišit ani uzdravit lidské srdce, lidskou duši ani mezilidské vztahy. Také je potřeba říci, že všechny výše uvedené věci nějak patří k lidskému životu, když se z nich však udělá středobod vesmíru, začnou všechny bez výjimky škodit, ničit a ubližovat. Na našem portálu Genesis Era klademe primární důraz na poselství 1. biblické knihy zvané Genesis, kde se dozvídáme o počátcích všeho, co existuje a o původních příčinách i správných řešeních prakticky všech klíčových problémů lidské existence.

Mgr. Libor Votoček
lektor portálu Genesis Era

použité informační zdroje:

1. Bible – 1. kniha Mojžíšova zvaná Genesis, 1. a 2. kapitola, Český studijní překlad a překlad Slovo na cestu
2. Dokumentární film a kniha Programming of Life – programmingoflife.com
3. Dr. Ing. Werner Gitt, DrSc., Použil Bůh evoluce?, vydavatelství Tandem 1993, ISBN: 3-89397-724-4

Následující článek: