Desatero – 9. přikázání
Jsme u předposledního přikázání desatera. U předposledního bodu návodu, který byl Bohem dán ne proto, aby člověka omezoval, ale naopak, aby dal člověku svobodu a plný život. Jak se cítí člověk, vůči kterému je používána lež, nepravdivé svědectví, pomluvy atd.? Jak se může takový člověk bránit, když dnes, žel, platí, že „na každém šprochu je pravdy trochu“? Nakonec i zákony naší republiky pamatují na ty, kteří připravují jiné o čest pomluvami a nepravdivým nařčením.
Kolik lží, třeba jen zdánlivě malých, je i v rodinách, v pracovních kolektivech atd. Kolik to všechno způsobuje zklamání, smutku a bolesti.
A právě deváté přikázání chrání čest člověka a vede k vyjadřování pravdy. Jan Hus řekl: „Věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, prav pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti.“ Pravda je totiž základní fenomén lidství a předpoklad korektních vztahů. Karel Čapek vzpomíná na slova T. G. Masaryka, který mu vyprávěl osobní příhodu, při niž použil slova: „nechtěl jsem lhát, a to ani v ohrožení života“. Mohli bychom vzpomínat na Jana Palacha, který svým činem chtěl upozornit společnost na to, co je pravda, a co je lež. Ano, toto přikázání je důležitým přikázáním stejně jako všechna ostatní.
V první řadě jde o soudní praxi, tedy o svědeckou výpověď a jakékoliv zmanipulování práva. Jde o respekt před důstojností druhého: „Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě.“ (3. Mojžíšova 19,15) Stejně tak ale může jít i o společenský soud, kdy například tisk postaví na „pranýř“ někoho, kdo se „jako by provinil“, ale řádný soud jej nakonec osvobodí. Tisk, aby neztratil tvář, zpochybňuje i ono soudní rozhodnutí větami jako: „nedokázali mu/ji vinu, ale to neznamená, že je nevinný/nevinná.“
Jde samozřejmě i o mezilidské vztahy, tedy o pravdu vůči bližním. Nejde pouze o zjistitelná fakta, ale také o způsob chování k jiným. I naše běžné mluvení by mělo být postaveno pod normu 9. přikázání. Žel, dnes si lidé neberou servítky s tím, že každá nepravda, která nám pomůže je dobrá. Lží je nejenom vyjádřené nepravdivé slovo, ale například i výmluvné pokrčení ramen, které si posluchač „přeloží“ po svém. Dokonce i mlčení může být prostředníkem křivého obvinění, nebo lživého osočení. V současné době mluvíme často o konspiračních teoriích. Jde o kulantní vyjádření tohoto fenoménu, ale ve skutečnosti jde o lež. Jsme svědky toho, jak se lidé v popředí společnosti vyjadřují tak, že se časem ukáže naprostá nepravda jejich slov. Zkreslujeme dějiny podle toho, jak se nám to hodí. Reklama na výrobky mnohdy velmi silně nadsazuje pozitiva výrobku, ale to je také lež. Zpěvák Petr Spálený zpívá v jedné ze svých písní slova o politicích před volbami: „…ti vždycky znovu slíbí, jenom to, co se ti líbí“. A nakonec z jejich slibů mnoho nezbude. Kolik lží, třeba jen zdánlivě malých, je i v rodinách, v pracovních kolektivech atd. Kolik to všechno způsobuje zklamání, smutku, bolesti, a přitom právě toto má na mysli deváté přikázání.
Raději neřekněme nic, než abychom lhali. „Máte krásně zařízený byt…“, abychom po odchodu onen byt komentovali jako hrozný. To přece nemusíme říkat.
Pozor však také na bezohlednou pravdivost. Pravda a láska musí jít spolu, protože pravda bez lásky zabíjí. Je třeba se tedy distancovat od „fanatismu pravdivosti“. Bůh vždy spojoval pravdu s milostí a láskou. Ano, buďme pravdiví, ale s láskou. Ne s touhou pravdou ublížit, pravdou ubít druhého, být neomaleným.
Není možné nevzpomenout na takzvanou společenskou lež, nebo milosrdnou lež. Společenskou lež nemusíme používat. Raději neřekněme nic, než abychom lhali. „Máte krásně zařízený byt…“, abychom po odchodu onen byt komentovali jako hrozný. To přece nemusíme říkat. A milosrdná lež? To je vždy na zvážení, co je v danou chvíli nejlepší pro toho, koho se to týká. Nebuďme v té souvislosti unáhlení, ale velmi moudří.
Ještě vzpomenu jednu záležitost. Může se stát, že v zájmu života musíme dát přednost lži. Vzpomínám na ženu, která vyprávěla, že bydleli na horách, kde se za války pohybovali partyzáni. Jednou přinesli raněného kolegu, aby jej majitelé domu schovali na půdě domu. Těžko mohli majitelé toto odmítnout. Po nějaké době přišli němečtí vojáci pátrající po partyzánech a ptali se, zdali nějakého neviděli. Domácí jim odpověděli, že ne. Lhali. Ale bylo jasné, že když řeknou pravdu, přijde o život nejen uschovaný partyzán, ale také celá jejich rodina. Ovšem to je případ naprosto výjimečný.
A tak tedy v závěru: „Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního“. (3. Mojžíšova 19,11) „Nebudeš šířit falešnou pověst…“ (2. Mojžíšova 23,1) „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.“ (Matouš 15,19)
Ano, deváté přikázání je stejně závažné jako všechna ostatní přikázání.
Jan Dymáček
