DO HLUBIN HISTORIE 2/15
MGR. LIBOR VOTOČEK
2. část filmu — O čem vypovídají horniny?
Hlavní řečník: Dr. Steve Austin – sedimentární geolog
Místo natáčení: Grand Canyon a blízké okolí
Úvod – proč zrovna Grand Canyon?
V první části filmu nás doc. Dr. Del Tackett seznámil s jednou z největších katastrof v celé
novodobé historii – explozí sopky Mt. St. Helens na severozápadě USA, k níž došlo v květnu 1980. Jak jsme mohli vidět, během několika dnů způsobila nepředstavitelné škody na rozloze několika stovek kilometrů čtverečných a zanechala po sobě doslova měsíční krajinu. Jediná sopka dokázala vytvořit během několika dnů rozsáhlé nánosy suti, popela a bahna, které dosahovaly místy tloušťky až 180 metrů. O několik let později sopka znovu ožila a mohutné proudy bahna a kamení v těchto již částečně ztvrdlých sedimentech vyřezaly během několika dnů desítky metrů vysoký kaňon, na jehož dně dodnes teče malý potok – podobně jako teče řeka Colorado na dně Grand Canyonu. Bahnotoky se dokonce prořezaly i tvrdým čedičovým podložím, a to během několika hodin!! Výsledek byl šokující, vzniklý kaňon na úpatí sopky vypadá téměř na chlup stejně
jako Grand Canyon, s tím rozdílem, že je přibližně 10x nižší. Není tedy divu, že tento mini Grand Canyon upoutal pozornost mnoha geologů a mezi nimi i Dr. Stevena Austina. Pokud se totiž mohou sedimenty ukládat takhle rychle v tak obrovských vrstvách, potom to minimálně znamená, že dlouhé věky (milióny a miliardy let) nejsou potřebné k vytvoření toho, co dnes vidíme na celém zemském povrchu!
Z logiky věci jsme proto ve 2. části filmu navštívili spolu s Dr. Stevenem Austinem útvar vypadající podobně jako kaňon na úpatí sopky Mt. St. Helens — jednalo se o slavný Grand Canyon – a řešili jsme otázku, zda i on nemá – podobně jako kaňon na úpatí Mt. St. Helens – katastrofický původ!
Sedimentární geolog a specialista na fosílie Nautiloidů ve vápencových vrstvách Grand Canyonu Dr. Austin, nás provedl tímto monumentální místem a představil některé nezpochybnitelné důkazy svědčící právě o jeho velmi rychlém a nedávném vzniku. Pojďme se na ně teď podívat. Nejprve si však ujasněme pár důležitých faktů a souvislostí mezi vědou, historií a Biblí.
Vztah mezi geologií, moderními katastrofami a Biblí
Exploze sopky Mt. St. Helens v květnu 1980 nám ukázala, že náhlá katastrofa – a tou nemusí být jen exploze sopky, ale např. Tsunami, rozsáhlá povodeň, zemětřesení či masivní sesuvy půdy – dokáže během několika dnů změnit nebývale velkou část krajiny k nepoznání. Z nedávné doby jmenujme např. Sopku Didicas u severního pobřeží ostrova Luzon na Filipínách, jejíž několikanásobné erupce počínaje r. 1856 a konče r. 1978 způsobily vznik zcela nového ostrova s průměrnou nadmořskou výškou 228 metrů. Nebo soustava 10 nově vzniklých vulkanických
ostrovů v Rudém moři nazvaných Zubair Group či Al Zubair Group, jejichž průměrná nadmořská výška je 191 metrů – souostroví v současné době patří k Jemenu. Z hlediska ničivé síly bychom mohli jmenovat také nedávné Tsunami z března 2011 na tichomořském pobřeží Japonska vyvolané zemětřesením o síle 9 stupňů Richterovy stupnice. Výsledná Tsunami tehdy vymazala celá města z povrchu Země. Podle oficiálních zdrojů bylo zcela zničeno přes 100 000 budov, stovky hlavních komunikací a mostů a desítky tisíc lidí přišlo o život. Ničivost tsunami se však neprojevuje jen při jejím příchodu, ale rovněž i při jejím odlivu zpět do moře, kdy s sebou zpětně bere trosky zničených budov, vyplavenou kanalizaci a nesčetné množství mrtvých lidí a zvířat … Jen těžko si dokážeme v našich zeměpisných šířkách představit podobnou katastrofu. Ani nejničivější povodeň v ČR v celé naší novodobé historii, ke které došlo v srpnu 2002 a která tehdy srovnala se zemi několik vesnic a zatopila na mnoho dní celá města a dokonce i pražské metro, nebyla ani zdaleka tak ničivá jako japonské tsunami v březnu 2011.
Katastrofy tedy nejsou ani v novodobých dějinách ničím neznámým a prakticky ve 100% případů došlo jejich následkem k dramatickým a náhlým změnám prakticky celé zasažené krajiny, kde mizela města, silnice, mosty, měnily se toky řek, mizely kopce nebo vznikaly zcela nové atd.
Nabízí se tedy zcela legitimní a prostá otázka: „Mohly v minulosti probíhat katastrofy mnohem větší intenzity a rozsahu, než ty, které známe z novodobé historie?“
Celosvětová potopa – nejničivější biologická a geologická katastrofa v dějinách
Když se podíváme do Bible, zjistíme, že největší katastrofou – myšleno hlavně biologicky, geologicky a geograficky – v celých dějinách lidstva byla celosvětová potopa za dnů Noemových. Pokud k této události skutečně došlo, a sice tak, jak popisuje 1. kniha Mojžíšova zvaná Genesis, potom by po ní měly zbýt dodnes rozlišitelné stopy, které by nikdy nemohly vzniknout jiným způsobem! Globální potopa totiž mimo jiné znamená, že celá Zem byla pokryta vodou a že tedy nikde nebyl ani metr čtverečný suché země, na které by mohlo spočinout cokoliv živého.
Dr. Austin jakožto sedimentární geolog specializující se na analýzu sedimentárních nánosů, jež
jsou dílem proudící vody, svými výzkumy potvrdil, že celokontinentální sedimentární vrstvy jsou v globálním měřítku jasným produktem vody proudící po zemském povrchu v kolosálním měřítku. Právě on nám během natáčení vysvětlil, jak významně se od sebe odlišují sedimentární vrstvy nanesené rychle proudící vodou a sedimentární vrstvy usazované velmi pomalu ve stojaté vodě, např. v rybníce. Právě v Grand Canyon jsou vidět celokontinentální sedimentární vrstvy odkryté rychlou erozí proudící vodou z protržených popotopních jezer, a to do hloubky téměř 3 kilometry pod povrchem – podobně, jako bychom zakrojili do pomyslného dortu z palačinek, kdy každá jednotlivá palačinka představuje jednu obrovskou sedimentární multivrstvu – např. pískovce či vápence, s tím, že mezi nimi nikde nejsou známky eroze ani tzv. brázdění (exarace), které je typické pro povrchy, po kterých byly smýkány kameny, suť, písek, hlína atd. – např. vlivem ustupujícího ledovce. Hloubící účinek se pak projevuje rýhováním, broušením a hlazením horninového povrchu, jehož výsledkem je právě zmíněné brázdění – to je v celokontinentálních sedimentačních multivrstvách prakticky nulové.
Dr. Austin nám ukázal, že mezi vrstvami v Grand Canyonu nikde nenalezl jedinou stopu eroze povrchu, tzn. že žádná z vrstev nebyla nikdy odkryta na vzduchu, kde by se střídal sluneční svit s deštěm, horkým vzduchem, sněhem atd. a nenašel tam ani jedinou stopu již zmíněného brázdění. Všechny vrstvy jsou naneseny jako téměř rovné desky jedna na druhou a ve všech jsou patrné
stopy rychle proudící vody po zemském povrchu v masivním celokontinentálním měřítku. Co je šokující, je to, že většina sedimentárních vrstev v Grand Canyonu se táhne napříč celým severoamerickým kontinentem jako jedna souvislá, rovná sedimentární vrstva, přesněji souvrství. Z toho vyplývá, že tyto vrstvy zaujímající rozlohu celého kontinentu musely být naneseny naráz – mají totiž stejné složení i geometrii, stejnou nadmořskou výšku, tzn. že se jedná o jednolité sedimentární vrstvy, které musely vzniknout na těchto extrémních rozlohách naráz. Něco takového ovšem není možné nanést nějakou lokální povodní, ale pouze proudící hlubokou vodou v celokontinentálním rozsahu … Žhavým kandidátem na možnou příčinu takového rozsahu je biblická Noemova potopa.
Evoluční vysvětlení Grand Canyonu?
Je spousta geologů a ještě více laiků z řad široké veřejnosti, kteří jsou přesvědčeni o tom, že Grand Canyon vznikal dlouho a pomalu v časovém rozmezí až 2 miliardy let. Pravda, na toto evoluční vysvětlení jsme už nějak zvyklí, protože se s ním setkáme dnes prakticky všude, počínaje učebnicemi a konče dokumentárními filmy či encyklopediemi. Málokdo si všimne, že evoluční vysvětlení není jedno jediné, ale že je těch evolučních scénářů hned několik.
Dr. Austin nám prozradil, že mezi geology se hovoří o desítkách různých evolučních scénářů, které se liší v pořadí i časování údajných evolučních procesů, které měly pomalu a dlouho vytvářet GC.
Podle jednoho často uváděného evolučního schématu se měl GC tvořit v průběhu 17 samostatných invazí a ústupů oceánu na severoamerickém kontinentě v průběhu stovek miliónů let. Jak by takový proces ale vypadal konkrétněji? U dna kaňonu, kde je tzv. Hranice Velké nespojitosti, kde nalézáme první sedimentární vrstvu spočívající na čedičových podložních skalách, byla první vrstva nanášena pomalým usazováním sedimentů v klidných vodách pravěkého oceánu v průběhu mnoha miliónů let, poté došlo k vyzdvižení části dna a k ústupu vod, usazený sediment ztvrdnul na vzduchu a po nějaké době (miliónech let) zemský povrch opět klesnul pod hladinu oceánu, byl zatopen a celý proces se opakoval … tedy pomalé, postupné usazování sedimentů v klidných vodách pravěkého oceánu, po mnoho miliónů let, opět následovalo vyzdvižení dna a k ústupu vod, vyschnutí druhé vrstvy … a takto se měl celý proces
opakovat do chvíle, než vznikla poslední svrchní vrstva sedimentů. Poté své erozivní dílo měla nastoupit řeka Colorado, která dle evolučního scénáře v dávných dobách měla téci opačným směrem … kilogram za kilogramem, centimetr za centimetrem, vyřezávala tato řeka do sedimentů GC … S takovým evolučním scénářem se však pojí celá řada nepřekonatelných problémů. Jmenujme alespoň některé:
1) pomalé usazování sedimentů v klidných vodách vytváří odlišně strukturované sedimenty postrádající rovnoběžnost a mikrolamelování, které vidíme v Grand Canyonu a které vzniká usazováním v proudící vodě
2) Několikanásobné zvedání a klesání kontinentu (či jeho částí – např. Kaibabské plošiny) by způsobilo rozpraskání, rozlámání či obecně značné porušení rovnoběžnosti sedimentárních vrstev – je vyloučeno, abychom tímto procesem dostali dokonale rovnoběžné multivrstvy bez jakéhokoliv porušení, které v GC nalézáme. V případě velmi pomalého milióny let trvajícího zvedání kontinentu bychom měli zase problém s gigantickou erozí jednotlivých povrchů mezi vrstvami – ve skutečnosti nikde žádnou erozi nenalézáme – viz další bod.
3) V každé ze 17 evolučních fází usazování by na vzduchu odkrytá vrstva změnila své chemické a fyzikální vlastnosti – oxidace, rozpraskání, zachycení nečistot ze vzduchu (kontaminace) apod. – nic z toho se ve vrstvách Grand Canyonu nepozoruje
4) V každé ze 17 evolučních fází usazování by muselo docházet k fosilizace často týchž druhů živočichů a rostlin do různých vrstev sedimentů. Při pomalém usazování sedimentů je fosilizace prakticky zcela vyloučena, jelikož vše uhynulé je okamžitě sežráno nebo se během pár dnů až týdnů zcela rozloží působením mikroorganismů a samotné vody. Tímto pomalým evolučním procesem by tedy nemohly ve vrstvách vznikat fosilie, kterých ale v každé sedimentární vrstvě GC nalézáme bezpočet a ve velmi dobře zachovalém stavu.
5) Je chemicky i fyzikální vyloučeno, aby Grand Canyon zůstal neporušený desítky miliónů let. Nezastavitelná eroze sedimentárních vrstev by v časovém horizontu miliónů let způsobila rozpad a zhroucení stěn kaňonu a jeho zánik včetně odplavení většiny sedimentů ze zemského povrchu.
Jak řekl Dr. Steve Austin: „Nebylo to málo vody a hodně času, ale naopak hodně vody a málo času.“ Jinými slovy, čím více času by takový proces trval, tím více parazitních a destruktivních vlivů by se na něm podepsalo a byly by dodnes dobře čitelné – pokud by vůbec dovolily, aby se GC dochoval. Nic takového ale dnes v GC nenalézáme. Všechny vrstvy jsou naneseny čistě, není mezi nimi žádná eroze, žádné brázdění, vše je dokonale vodorovné, uhlazené, čistě nanesené a plné neuvěřitelně dobře zachovalých fosilií, které jen dále svědčí o tom, že vznik kaňonu musel být velmi rychlý, katastrofický a na jeden zátah … a samozřejmě docela nedávno, jinak by se už dávno rozpadl a zanikl i s okolními sedimenty.
Jak tedy vznikl Grand Canyon dle stvořitelského-katastrofického modelu?
Grand Canyon se rozkládá podél toku řeky Colorado, jejíž délka je 466 km (290 mil), pokud se započítá i 97 km Mramorového kaňonu (Marble Canyon). Jeho hloubka se pohybuje od přibližně 900 m do 1 800 m (průměrná hloubka GC je 1 610 m). Šířka kaňonu od okraje k okraji se pohybuje mezi 6,4 a 29 km (4-18 mil) a celkové množství horniny odnesené erozí z kaňonu činí 3
300-4 100 km3 (800-980 mil3).
Podle nálezů Dr. Austina či doc. Dr. Snellinga, což jsou přední světoví kreacionističtí geologové, o kterých jsme už mluvili, je Grand Canyon výsledkem rychlého nanesení kilometrových vrstev sedimentů vodami Potopy a následného náhlého „vyřezání“ kaňonu splavením ještě měkkých sedimentů rychle proudící vodou z protržených popotopních jezer, která vznikala na souši krátce po Potopě jako uvězněné „kaluže“ vody přehrazené dočasně měkkým bahnem. Tyto měkké metastabilní hráze se po relativně velice krátké době po opadnutí povodňových vod působením uvězněné vody postupně narušovaly až praskly a zachycená voda – konkrétně v popotopním jezeře na místě zvaném Hopi Butes (dnes je zde poušť), kde bylo ve své době přes 2000 kilometrů krychlových vody, ale nejen tam, ale i v daleko větších popotopních jezerech – se převalila přes v krajině usazené kilometrové vrstvy sedimentů a vyřezala do nich (doslova zakrojila do nich jako do měkkého dortu z palačinek) velký kaňon. Nakonec po rychlém vyřezání Grand Canyonu vzniklo na dně malé koryto, ve kterém dodnes teče – ve srovnání s GC – malá říčka, která měla podle evolučních geologů vytvořit celý kaňon za desítky miliónů let. Problém je ale v tom, že výškový profil GC je dnes takový, že by v oblasti zvýšeného terénu Kaibabské plošiny na severním okraji GC musela řeka Colorado téci do kopce, k čemuž ani při největší fantazii nemohlo nikdy dojít. Jak řekl doc. Dr. Andrew Snelling: „Grand Canyon vytvořil řeku Coloradu a nikoliv řeka Colorado Grand Canyon.“
S touto kreační teorií jsou nicméně drobné potíže v tom smyslu, že velké postranní kaňony vykazují fraktální strukturu, kterou by relativně úzký vodní proud z protrženého popotopního jezera nedokázal vytvořit. Dr. Michael Oard, další kreační geolog proto přišel s úpravou navrhovaného scénáře, že se nejspíš nejednalo o úzký vodní proud z protržených popotopních jezer, ale rovnou o vody Potopy, které při opadávání v závěrečné fázi Potopy vytvořily komplexní kroucenou strukturu Grand Canyonu s mohutnými bočními kaňony. Voda vyřezávající GC do sedimentů tedy odtékala v celé ploše severoamerického kontinentů do čerstvě vznikajících oceánských kotlin, a při tomto odtékání vyřezala komplikovanou fraktální strukturu kaňonu. Tato úprava původního scénáře není velkou, zásadní úpravou, jelikož voda, která vyřezala v krajině GC mohla pocházet z dočasného popotopního jezera v ploše přesahující oblast GC, nicméně menší, než celý severoamerický kontinent. Mechanismus odtoku byl stejný a i tak se mohlo jednat o odtok z lokálního, byť gigantického, popotopního jezera v oblasti GC. Přesné detaily toho, jaký scénář se přesně realizoval v historii, jsou předmětem dalších výzkumů, nicméně už teď je jasné, že původ GC je katastrofický a nikoliv uniformitaristický-evoluční v horizontu údajně téměř 2 miliard let.
Historie představená v knize Genesis
Když se podíváme do knihy Genesis, můžeme nabýt dojmu, že historie Země je v ní představena velmi primitivním způsobem … v 1. a 2. kapitole je zde Ráj, vše je dokonalé a skvělé, a pak v dalších kapitolách se objevují postupně informace o světě, kde začíná působit smrt, degenerace, zlo, nemoci, námaha, nenávist atd. … a postupně docházíme k 6. kapitole, kde se dozvídáme o celosvětové potopě, která úplně zničila tehdejší svět a smetla vše živé z jejího povrchu … až na 8 lidí a několika tisíc zástupců hlavních druhových skupin suchozemských zvířat, které byly umístěny v Arše Noemově. To vypadá jako velice jednoduchá historická dějová linie, problém je ale v tom, že tato historie je jednosměrná – tzn. že zpětně nejsme schopni odvodit minulost z jakéhokoliv historického údobí Země. Například z toho, jak vypadala Země krátce po Potopě bychom nedokázali nikdy odvodit, jak vypadala Země před Potopou a z toho, jak vypadala Země před Potopou bychom zase nedokázali odvodit, jak vypadala krátce po vyhnání z Ráje nebo dokonce před vyhnáním z Ráje … historie je tedy z přítomnosti neodvoditelná, což je princip na který bychom neměli nikdy zapomínat a který ukazuje na nenahraditelnost svědectví očitých
svědků všech těchto údobí, které sepsal a utřídil právě Mojžíš. Kdyby nám očití svědkové těch dob o nich nic neřekli, nikdy bychom ze současnosti ani z dochovaných pozůstatků minulosti nedokázali odvodit, jakými obdobími Země a lidstvo prošly a v jakém pořadí a proč docházelo k tak drastickým změnám, třeba proč musel skončit počáteční Ráj nebo proč po vyhnání z Ráje došlo o 1656 let později k celosvětové potopě? To jsou otázky, na které operační, testovatelná věda pracující výhradně v přítomnosti a na opakovatelné bázi, nebude schopna nikdy nalézt odpověď. Je to podobné, jako bychom chtěli z kbelíku s vodou vyčíst tvar sněhuláka a jméno, věk i adresu jeho tvůrce. Tyto informace nejsou zjistitelné metodami operační testovatelné vědy a musejí být tedy zjišťovány jiným způsobem, z nichž je právě svědectví očitých svědků na prvním místě. Ano, svědkové mohou lhát, mohou si vymýšlet nebo úmyslně zkreslovat svou výpověď, přesto zůstávají nenahraditelným zdrojem informací, které není možné jinak dohledat.
Nejen proto byla Bible napsána a zachovávána desítkami generací věrných a zbožných lidí, kteří pro její uchování pokládali své životy. Každý, kdo v Bibli objeví pravdu o historii světa a lidstva a pravdu o nás a našem vztahu k Bohu a ke zlu, ví dobře, o čem hovořím.
Celosvětová potopa a její poselství
Nutno říci, že celosvětová potopa je jednou z mála událostí, jejíž existenci lze prokázat prakticky kdekoliv na Zemi, neboť její následky jsou skutečně nepřehlédnutelné. Jak říká klasik, lidé si obvykle nevšimnou dvou věcí – 1) těch, které jsou všude a pořád nebo 2) těch, které se stanou jednou za hrozně dlouhou dobu a vymykají se všemu, na co jsou zvyklí. — Čili událostí příliš obyčejných a fádních ale i událostí příliš extraordinerních a neobvyklých. Potopa je typem události, která je de facto v obou kategoriích – je to naprosto neobvyklá a výjimečná událost v dějinách, která po sobě zanechala následky, které jsou vidět všude a pořád … proto Potopu většina lidí odmítá vlastně dvakrát – poprvé odmítá její výjimečnost a podruhé všudypřítomnost jejích pozůstatků. To je také důvod, proč se v 18. a 19. století začaly objevovat až hysterické snahy některých geologů a filozofů přijít s novým pohledem na historii světa, ve kterém by nefigurovaly žádné katastrofy – vrcholem těchto snah bylo 3 dílné přesvědčovací dílo Principy geologie od skotského právníka Charlese Lyella, který do geologie zavedl nový vysvětlovací rámec – tzv. Uniformitarismus, jehož hlavní myšlenkou je tvrzení, že všechny procesy v přírodě probíhají více-méně pořád stejně, jsou tedy uniformní, uniformované, takže žádné výjimečné, náhlé, katastrofické události nikdy nenastaly. A právě tato nová filozofie zpropagovaná široce Charlesem Lyellem způsobila, že široká odborná i laická veřejnost přijala tezi o milióny let staré historii, která je ale s biblickou historií naprosto neslučitelná, čímž došlo k masivnímu oslabení
důvěryhodnosti v pravdivost Bible.
Naštěstí i naneštěstí došlo v novodobé historii k celé řadě katastrof, které během několika dnů vedly k vytvoření nového ostrova nebo k vytvoření kaňonů apod. – jak jsem již zmínil výše.
Potopa světa je unikátní také v tom, že po sobě zanechala souvislé geologické útvary na rozloze celých kontinentů, horské štíty, oceánské příkopy, kontinenty, které do sebe zapadají jako puzzle tvořící jeden souvislý superkontinent, sedimentární vrstvy silné několik kilometrů, v níž nalézáme bilióny zfosilizovaných těl dosud žijících i vyhynulých druhů zvířat a rostlin. Odkud se to všechno vzalo a jak je možné, že například pod trvale zamrzlou zemí ve vzdálených oblastech Sibiře a Aljašky nalézáme pohřbené a zfosilizované celé lesy tropických stromů, fosilie teplomilných mořských živočichů atd., a to ve velmi dobře zachovalém stavu? Nebo odkud se vzaly téměř nekonečné zásoby ropy a zemního plynu v těchto oblastech či pod mořským dnem Severního ledového oceánu? Odkud se tam vzalo tak ohromné množství organického materiálu, ze kterého tato fosilní paliva vznikla? Nemohly tam být splaveny vodami Potopy? Pozoruhodnou a jednotnou odpovědí je právě celosvětová potopa, která náhle smetla vše živé z povrchu Země a pohřbila pod téměř nekonečné nánosy bahna, písku a kamení, kde za nepřístupu vzduchu mohly ve velmi krátké době petrifikovat (zfosilizovat) nebo zkarbonizovat (zuhelnatět). Např. Prof. Dr. Whitmoore, blízký spolupracovník doc. Dr. Andrew Snellinga a Dr. Stevena Austina nalezl v oblasti Grand Canyonu dokonale zachovalé pískovcové fosilie ryb, které se po uhynutí ve vodě rozpadají během několika málo hodin … přesto jsou jejich těla v kameni dokonale zachována a jsou vidět i jemné detaily jejich šupin a ploutví. Je tedy zřejmé, že fosilizace musela proběhnout tak rychle, aby se těla nestihla rozpadnout … což je v případě bahna v řádu týdnů a měsíců. Tedy opět ukázka toho, že dlouhé věky (milióny let) jsou jen na škodu a že nic z toho, co nalézáme nedovedou vysvětlit, ba naopak jakémukoliv rozumnému vysvětlení brání.
Podle Bible došlo k Potopě v r. 1656 po stvoření světa, což je dle biblického datování historie 2 349-2349 před Kristem – a trvala více než 1 rok. V 7. kapitole knihy Genesis čteme:
„V šestistém roce života Noeho, ve druhém měsíci v sedmnáctém dni měsíce — v tom dni se rozevřely všechny prameny veliké hlubiny a uvolnily se nebeské průduchy. 12 A na zemi nastal déšť trvající čtyřicet dnů a čtyřicet nocí. 13 Právě toho dne vešli Noe i Šém, Chám a Jefet, synové Noeho, žena Noeho a tři ženy jeho synů s nimi do archy, 14 oni i všechna zvěř podle svých druhů, všechen dobytek podle svých druhů, všichni plazi pohybující se na zemi, podle svých druhů, všichni létavci podle svých druhů, každý pták, každý okřídlenec. 15 Vešli k Noemu do archy po párech ze všeho tvorstva, v němž byl duch života. 16 Přicházeli vždy samec a samice z veškerého tvorstva; vešli tak, jak mu Bůh přikázal. A Hospodin za ním zavřel. 17 Potopa na zemi trvala čtyřicet dnů, voda přibývala, zvedla archu a ta stoupala od země. 18 Vody se na zemi rozmáhaly a velmi přibývaly a archa plula po povrchu vod. 19 Vody se na zemi převelice rozmáhaly, až byly přikryty všechny vysoké hory všude pod nebem. 20 Vody se rozmohly na patnáct loket výše, když byly přikryty hory. 21 A zahynulo všechno tvorstvo pohybující se na zemi — ptactvo, dobytek i zvěř, veškerá havěť hemžící se na zemi i všichni lidé. 22 Všechno, co mělo ve svém chřípí dech života, všechno, co bylo na souši, zemřelo. 23 Tak Bůh vyhladil vše živé z povrchu země od lidí až po zvěř, po plazy a po nebeské ptactvo, vše bylo smeteno ze země. Zůstal jenom Noe a to, co bylo s ním v arše. 24 A vody se nad zemí rozmáhaly sto padesát dnů.“
Proč se Bůh rozhodl zničit tehdejší svět se vším, co žilo na suché Zemi? Odpověď snadno nalezneme v textech knihy Genesis, která od 3. kapitoly popisuje dějiny padlého lidstva jako neutěšené a plné násilí, podvodů a zla, podobně, jako to vidíme i v dnešní době prakticky na všech místech planety. Pýcha, sobectví, panovačnost, lhostejnost vůči Bohu a Jeho vůli … to vše přináší člověku nezměrné trápení, bolest, slepotu a zmar – jak obětem těchto věcí, tak nakonec i jejich pachatelům. Spravedlivý Bůh nemůže donekonečna tolerovat lidskou zpupnost a pýchu a každému dává určitý čas k odvrácení se od zlého … pokud tento čas člověk nevyužije k tomu, aby své srdce, mysl i skutky odvrátil od zlé cesty, ale spotřebuje ji na hovění svým touhám a požitkům a setrvávání ve zlu, potom je nevyhnutelným výsledkem takového počínání sebezničení a absolutní (věčná) ztráta pravého života, lásky a dobra. Toto ovšem může Bůh uplatňovat vůči jednotlivcům, pokud se však zlo dělá organizovaně a v globální měřítku, tehdy jako i dnes, potom je nutný globální zásah, který zpupné pachatele zla zastaví jednou provždy. Nejen proto Bible říká, že Potopa byla jakýmsi znamením a varováním, že žádné zlo ani zvrácenost lidská nezůstane nepotrestána … a že Bůh má veškerou moc a schopnosti vypořádat se s každým zlem do všech důsledků, rychle a natrvalo. Pravda, Potopou zlo sice v člověku neskončilo, nicméně bylo významně zbrzděno a lidstvu dána nová šance. Ta se ale teď blíží ke svému závěru s tím, že další šance už lidstvu nabídnuta nebude. Proto je potřeba si z Potopy vzít maximální ponaučení a uvědomit si, že Bůh to myslí se zničením zla a pýchy skutečně vážně a že nebude tolerovat nikoho, kdo tyto věci bere na lehkou váhu nebo se jim dobrovolně oddává.
Potopu světa můžeme v duchovním poselství Bible chápat i jako určitý obraz budoucích událostí, jak jsem právě teď naznačil.
Příchodem a Obětí Ježíše Krista se celý velkolepý příběh dějin uzavírá a začíná nový začátek, ve kterém je možné bez jakýchkoliv vlastních zásluh získat Boží odpuštění a očištění od všech svých hříchů a vin – a to díky zástupné oběti Ježíše Krista, který je završením všech zástupných zvířecích obětí, které se konaly od pádu Adama a Evy a které měly pouze přikrýt lidský hřích. Kristus je tedy duchovními dveřmi, kterými vstupujeme do Jeho duchovního těla – duchovní Archy, která nás přenese přes Boží soud (který bude podobně ničivý jako Potopa) bez úhony do věčného života na Nové Zemi, kde už nebude zlo, nářek, bolest ani smrt.
Jestliže Archa Noemova chránila před vodami Potopy, chrání Kristovo duchovní tělo – Jeho pravá Církev ze skutečně obrácených a pravdě věrných lidí, před následky Božího soudu, který bude probíhat v ohni, který nemůže nikdo uhasit a ve kterém neshoří pouze to, co je z Boha a Bohu milé.
Poselství celosvětové Potopy je tedy hlavně v tom, že Bůh v nedávné minulosti provedl globální, rychlý a naprosto důsledný soud nad tehdejším zvráceným světem plném zla a bezbožnosti … a jestliže takto Bůh odsoudil předpotopní svět, potom bychom měli zvlášť dávat pozor na to, jak žijeme, neboť podle Jeho vlastních slov — přichází druhý a tentokrát poslední Boží soud nad tímto světem, který bude mít věčné následky pro každého člověka, který kdy žil. Jedinou skutečně účinnou přípravou na tento veliký den je smíření se s Bohem skrze Kristovu zástupnou oběť na Kříži. I sami Kristovi apoštolové nás vyzývají, abychom se s Bohem smířili skrze Krista, dokud je ještě čas … abychom přestali spoléhat sami na sebe, abychom přestali žít z vlastní síly pro vlastní cíle, abychom přestali žít pro tělo a zážitky … a věnovali všechny své síly, vztahy a zdroje k tomu, abychom svá srdce očistili k nepředstírané lásce, žili pokorně a vděčně a dotazovali se neustále na Boží vůli pro naše životy a byli pro druhé lidi dobrým svědectvím.
Mgr. Libor Votoček
Překladatel a odborný garant českého znění vzdělávacího projektu „Je kniha Genesis historií?“
