Hora St Helens nám uštědřuje lekci
Jak její erupce podporuje biblickou historii
Až do doby, než jsem navštívil vulkanickou horu Mount St Helens ve státě Washington v USA, jsem plně neocenil rozsah této exploze v roce 1980. O této erupci jsem se dozvídal mnoho let, shlédl jsem videa, poslouchal přednášky a četl zprávy. Když skutečně hora fyzicky explodovala, tak tato erupce odnesla mnohé falešné představy o geologii, představy, které byly naprosto mylné, i když byly věřeny po více jak století.
© jpldesigns / 123RF Stock Photo
Po desetiletích stagnace se hora St Helens na severozápadě USA ve státě Washington [říká se jí nesprávně hora Svaté Heleny] prodrala k životu v březnu 1980, což bylo asi dva měsíce před explozí. Její kouř a rachocení varovaly, že se něco velkého připravuje. Na základě vědeckých poznatků byly úřady stanoveny limity přiblížení k vulkanické hoře, na základě vědomostí, jak by asi exploze mohla proběhnout. Jenže výbuch byl silnější a větší než se předpokládalo, k tomu ještě přistoupily první boční severně orientované efekty namísto očekávaných vertikálních účinků. Z 57 lidí, kteří zahynuli, byli všichni až na tři mimo zakázanou zónu. Špatné geologické představy mohou být fatální.
Špatné geologické představy také zavedly lidi ke špatným názorům na Bibli—že události, které popisuje, jsou mytologické a ve skutečnosti se nikdy neudály. Hora St Helens tyto názory mění a to je důvod, proč jsem se tak moc začal zajímat, co se vlastně stalo. Erupce této hory ukázala, že to, o čem se předtím v geologii myslelo, že to vyžaduje milióny let, se ve skutečnosti může přihodit během hodin a dnů následkem katastrofy. Můžeme-li nyní vidět, co dokáže udělat vulkán za krátkou chvíli, můžeme také ocenit, jak katastrofická Noemova potopa vytvořila mnohem obrovitější geologické útvary na planetě Zemi.
Geolog Dr. Steven Austin prováděl po mnoho let geologický výzkum účinků exploze hory St Helens a následných procesů. Velmi intenzivně publikoval práce o tom, jak tato katastrofa vrhá světlo na celosvětovou katastrofu za dnů Noema, což je klíčem k potvrzení pravdy Bible.1
© cpaulfell / 123RF Stock Photo Obrázek 1. Hora St Helens před katastrofickou erupcí.
Harry Glicken, USGS/CVO Obrázek 2. Erupce vyvrhla celý vrchol hory St Helens a zanechala ohromný kráter.
Geologické vrstvy se tvoří během hodin
Jedním z mnoha překvapivých výsledků byl 8 m silný sedimentární nános, který se objevil na útesu podél North Fork Toutle River (Obrázek 4). Je tvořen jemně navrstveným sedimentem (Obrázek 5). Ze zpráv očitých svědků, fotografií a monitorovacího zařízení se ví, že celý tento sediment se vytvořil jen za tři hodiny, od deváté večer do půlnoci 12. června 1980.1 Vznikl usazením černých oblaků jemného, horkého popílku smíchaného s plynem, který byl velkou rychlostí vyvržen z vulkánu—pyroklastický proud. Nasycený popílkem a těžší než vzduch se tento proud usadil rychlostí 160 km/hod po stranách vulkánu a podél říčního údolí, a nanesl tak na zem popílek.
Velkým překvapením bylo, že se sediment usadil do jemných vrstviček zvaných ploténky (lamely). Člověk by běžně očekával, že katastrofické víření popílku ve velké rychlosti dokonale promísí jemné částice a vytvoří jednolitou, dobře promíchanou usazeninu. Proto bylo tradičně myšleno, že jemné vrstvičky se musely tvořit a akumulovat během stovek let. Ale hora St Helens ukázala, že hrubý i jemný materiál se automaticky oddělí do tenkých, odlišitelných pásků, což prokázalo, že tyto usazeniny se mohou tvořit velice rychle pomocí prudce se šířících proudů (tekutin a plynů). Od té doby prokázaly laboratorní pokusy, že se jemné lamely tvoří také při proudící vodě.2 To ukazuje, jak se jemně navrstvené pískovcové usazeniny mohly vytvořit i v jiných situacích, třeba jako jsou spodní vrstvy v Grand Canyonu,3 které se pravděpodobně vytvořily rychle během časového rámce velké Noemovy potopy.
Theresa Valentine / US Forest Service Obrázek 3. Rozsah katastrofy z erupce hory St Helens.
© Morris, J. and Austin, S., Footprints in the Ash, Master Books, 2009 Obrázek 4. Čelo útesu odkrývající usazeniny uložené erupcemi hory St Helens, včetně zvrstveného sedimentu o mocnosti 8 m.
Rychle vyhloubené kaňony
Erupce hory St Helens také ukázala, jak se mohou kaňony vytvořit mnohem rychleji a úplně jiným způsobem než se původně myslelo. Sled erupcí erodoval mocnost sedimentu, který byl nahromaděn na úpatí vulkánu, což vytvořilo mnoho koryt a kaňonů. Jedno takové koryto bylo nazváno ‚Malý Grand Canyon‘ (Obrázek 6), jehož velikost je přibližně 1/40 velikosti Grand Canyonu.4 Jeho boční stěny jsou až 40 m vysoké, šíře až 45 m a protéká jím menší říčka. Velmi snadno by kolemjdoucí mohl usoudit, že tento kaňon byl erodován velmi pomalu a postupně tou malou říčkou, která jím dnes protéká, za mnoho stovek a tisíců let.
Jenže vytvoření tohoto kaňonu bylo zdokumentováno. Byl vyhlouben proudem bahna, který vznikl po roztátí sněhu v oblasti kráteru v důsledku menší erupce hory St Helens 19. března 1982. Tekuté bláto se vytvořilo za nánosem úlomků, protrhlo jej a vyhloubilo celý kaňon za jediný den. Nebyla to tedy ona říčka, která jím protéká. Byl to už hotový kaňon, který až poté umožnil říčce protékat.
Další dva kaňony po stranách vulkánu poskytují ještě dramatičtější důkazy o tom, jak mohou být kaňony vyhloubeny rychle. Loowit Canyon, kaňon, který je přes 30 m hluboký, byl vyhlouben skrz část staré vulkanické skály tvořené takzvaným andezitem (Obrázek 7). A opět, mohlo by se předpokládat, že to byly proudy vody vnikající do kaňonu z vodopádů, co kaňon vyhloubilo za tisíciletí. Jenže ho vyhloubily během měsíců ve druhé polovině roku 1980 proudy bahna. A jeho hloubení stále pokračuje, ale už nikde ne tak rychle, jako tomu bylo během hlavních erupcí vulkánu. Step Canyon, kaňon, který leží západně od Loowit Canyonu, je ještě větší, přes 180 metrů hluboký. Tento kaňon rovněž vyhloubily proudy bahna vytékajících z vulkánu ve stejné době. Ještě jednou, síla proudícího bahna vyřízne i tvrdou skálu, včetně proudů staré andezitové lávy.
© Morris, J. and Austin, S., Footprints in the Ash, Master Books, 2009 Obrázek 5. Lamely v sedimentu, které byly naneseny erupcí vulkánu.
© Morris, J. and Austin, S., Footprints in the Ash, Master Books, 2009 Obrázek 6. ‚Malý Grand Canyon‘ byl během jediného dne vyhlouben katastrofickým proudem bahna.
Rýhy, které nepocházejí z ledovců
Vulkanické erupce včetně sesuvů půdy tlačily horniny z úbočí hor dolů terénem. Jak velké kusy horniny klouzaly dolů, vyřezávaly rýhy a trhliny v podloží (Obrázek 8). Geologové běžně interpretovali tyto rýhy jako důsledek činnosti ledovců, jak led a hornina postupovaly krajinou. Jenže toto vysvětlení může být chybné, jak ukázaly rýhy v horninách hory St Helens; byly vyryty rychle se pohybujícími horninami uvedenými do pohybu geologickou katastrofou, nikoli pomalu se pohybujícím ledvocem. Z toho plyne, že mnohé geologické oblasti, jejichž vznik se dříve vykládal pomocí ledovcového prostředí, musí být nově zhodnoceno, protože nemusí vůbec být ledovcového původu.
© Morris, J. and Austin, S., Footprints in the Ash, Master Books, 2009 Figure 7. Loowit Canyon, kaňon původně vyhloubený proudy bahna během několika měsíců, vede zčásti tvrdou vulkanickou horninou.
Destrukce lesa vysvětluje starobylé uhlí i lesy
Velkolepý borovicový les obklopující horu St Helens zásoboval stavebním dřevem před explozí dřevařský průmysl s mnoha zaměstnanci. Erupce z 18. května spolu s následnými sesuvy půdy a toky bahna, přeměnila severní zalesněnou oblast na ohromnou šedivou krajinu. (Obrázek 3). Na některých místech byly stromy zničeny až do vzdálenosti 25 km od vulkánu. Stromy byly zbaveny větví a listů, vyrvány z kořenů či zlámány a sraženy k zemi ve směru od výbuchu.
18. května se utrhla menší horninová lavina, sjela a ponořila se do malebného jezera Spirit, severně od sopky. To způsobilo na jezeře obrovskou vlnu, která postupovala k 260 m vysokému pahrbku naproti. Jak tato vlna stoupala vzhůru úbočím, vyrvala milión vysokých borovic a spláchla je zpět do jezera. Zpočátku byla hladina jezera tak hustě pokryta plovoucími kmeny, že vodu nebylo vůbec vidět. Takovéhle rohože či koberce dřevin musely během Noemovy potopy plavat na hladině poté, co byly předpotopní lesy vytrhány destruktivními vodami potopy.
Kmeny plující po jezeře Spirit, byly navzájem odřené a zbavené kůry a bez větví. Tato drť pak klesla ke dnu jezera a vytvořila organickou vrstvu rašeliny, z čehož si můžeme udělat představu, jak se mohlo vytvořit uhlí během Noemovy potopy.
Je zajímavé, že jak se kmeny nasákly vodou a ztěžkly, převrátily se a pluly vertikálně (Obrázek 9). Nakonec klesly ke dnu svým těžkým kořenovým koncem a prošly usazeninami i vrstvami rašeliny. Dno původně uloženého sedimentu se zvedlo asi o 90 m a v následujících měsících a letech byl uložen další sediment. Jak klesaly další kmeny, vytvořily ‚les‘ vertikálně stojících kmenů, které měly kořeny pohřbeny v sedimentu různých úrovní, ležícím na podloží (Obrázek 10). Pokud se na to podíval někdo, kdo nevěděl, jak to původně vzniklo, mohl si myslet, že zde rostlo na jednom místě několik lesů, které byly postupně zasypávány a pohřbívány během času. Nicméně toto vysvětlení by bylo falešné. Kolmo stojící ‚stromy‘ na dně jezera Spirit byly vyrvány z jediného lesa zničeného jedinou katastrofickou událostí.
© Morris, J. and Austin, S., Footprints in the Ash, Master Books, 2009 Obrázek 8. Rýhy vyryté na povrchu skály pohybující se horninou.
© Morris, J. and Austin, S., Footprints in the Ash, Master Books, 2009 Obrázek 9. Vrcholky vertikálně plovoucích stromů na jezeře Spirit v procesu nasakování vody do dřeva kmenů.
Stromy byly rovněž zachyceny sesuvem půdy a odneseny kilometry dolů po řece North Fork Toutle River. Více než 30 let po katastrofě, podél trati Hummocks Trail, jsem viděl stále ještě ze země trčící kmeny stromů. V minulosti rutinně geologové tvrdili, že vertikálně v sedimentu pohřbené kmeny stromů byly takto pohřbeny během růstu těchto stromů. Toto říkaly informační nápisy v oblasti Specimen Ridge Yellowstonského parku o mnoha vrstvách s viditelnými vertikálními kmeny stromů v nich—že lesy tam rostly a byly mnohokrát pohřbeny během mnoha desítek tisíc let. Tento časový rámec jasně odporuje tomu biblickému. Jenže hora St Helens změnila tento způsob myšlení a zmíněné informační tabule byly z Yellowstonu odstraněny. Nyní už geologové vědí, že stromy mohou být odneseny na svoje místo vulkanickými katastrofami a tam uloženy ve vertikální poloze, jak jsme to viděli v souvislosti s horou St Helens.
Obrázek 10. Stromy klesají ke dnu a jsou uloženy verikálně. Jak se akumuluje více a více sedimentu, může se chybně zdát, že kmeny vyrostly na tomto místě, když nevíte, že sem byly doneseny. Credit: Theresa Valentine / US Forest Service
Převratná změna v názorech
Zničující erupce hory St Helens v roce 1980 ukázala mnohé o účincích geologické katastrofy. Útvary, o kterých si geologové tradičně mysleli, že potřebovaly ke svému zformování dlouhá časová období, vznikly velmi rychle, během hodin, dnů a týdnů.
Avšak přesto ve vulkanických měřítcích, i nazíráno historicky, byl výbuch hory St Helens relativně jen malý, který vyvrhl nějakých 1 km3 popela. Erupce Vesuvu [Apeniny, Itálie] v roce 79 byla třikrát větší, erupce Krakatoy [mezi Jávou a Sumatrou] v roce 1883 byla 18 krát větší a erupce Tambory [Indonésie] v roce 1815 byla 80 krát větší. Množství lávy v indickém Deccan Traps je 5 milionkrát vyšší. To ukazuje, že vulkanické erupce během Noemovy potopy byly miliónkrát větší. Když se zamyslíme nad skutečným rozsahem biblického kataklyzmatu a jak to ovlivnilo celý svět, pak nám hora St Helens pomáhá v představě, jak Noemova celosvětová potopa vysvětluje geologii země a s jakou rychlostí to všechno nastalo.
Znovu si uvědomíme, že Bible není žádným mytologickým vyprávěním, ale pravdivým záznamem o historických událostech. Tak můžeme její poselství vnímat novou myslí. Poté jsme otevřeni k novým objevům o našem světě a o našem místě v tomto světě.
Lyn Topink, CVO Photo Archive Obrázek 11. Nová lávová kopule z roku 1984, která vznikla po skončení všech erupcí v roce 1980.
Hora St Helens vypovídá o fatálních chybách v radioaktivním datování
Exploze z května 1980 vyvrhla 400 metrový úsek vrcholu hory a zanechala kráter v podobě koňské podkovy. Během roku pak ještě pokračovaly další erupce, ale v říjnu se vulkán uklidnil a vytékající láva se mohla nahromadit v kráteru. (Obrázek 11). K roku 1986 láva zformovala kupoli vysokou 350 m o průměru 1060 m. Se záměrem otestovat přesnost radioaktivního datování, geolog Steve Austin shromáždil v roce 1992 vzorky nové vulkanické horniny (nazývané dacit).1
Všechny datovací metody jsou založeny na předpokladech, protože máme možnost měřit pouze chemikálie ve vzorku ze současnosti. Nemáme možnost vrátit se v čase zpět a změřit to, co bylo ve vzorku v čase, kdy se vytvářel případně nemáme možnost ani vědět, co se se vzorkem dělo od té doby. Exploze vulkánu St Helens nám poskytla unikátní možnost otestovat datovací metody, protože známe konkrétní čas, kdy se lávová kupole zformovala.
Poté, co dr. Austin připravil soubor různých skupin vzorků, odeslal je do renomované komerční laboratoře, aby tam provedli měření vhodná pro draslík-argonovou metodu zjišťování ‚stáří‘. Některé podskupiny vzorků byly připraveny z celé horniny, zatímco jiné byly vybrány z hlediska různých druhů minerálů tvořících skálu. ‚Stáří‘ některých různých podskupin vzorků, založené na metodě draslík-argon, na které byly aplikovány standardní předpoklady při datování, ukazuje následná tabulka.
Draslíko-argonové ‚stáří‘ vulkanické horniny z hory St Helens
Vypočítané stáří horniny z lávové kupole se pohybovalo od 350 000 let až k 2 800 000 let, jenže tato hornina vznikla jen před 10 roky. Je jasné, že ‚stáří‘ bylo velmi hrubě chybné. Klíčovým předpokladem metody draslík-argon je, že veškerý argon unikne z dosud tekuté lávy. V takovém případě by ‚stáří‘ reprezentovalo dobu, kdy láva krystalizovala a hornina se pro plyn stala nepropustnou. Ale tento předpoklad je chybný. Již při tuhnutí hornina obsahovala mnoho argonu a tím vznikla nesprávná ‚data‘.
Někteří lidé namítali, že tyto testy byly nepatřičné, protože metoda draslík-argon funguje jen tehdy, když jsou horniny milióny let staré.5 Jenže onen rozptyl plus-minus (±) u všech těchto výsledků ruší tuto námitku. Tento rozptyl ukazuje na přesnost laboratorního měření a ve všech případech je chybový rozptyl mnohem menší než vypočítané ‚stáří‘. To ukazuje, že měřený argon spadal velmi dobře do rámce přesnosti tohoto zařízení.
Tato ne příliš častá příležitost prověřit radioaktivní datování díky hornině známého stáří ukázala, že základní předpoklady nejsou nosné. Vulkanická hornina vzniklá onou vulkanickou erupcí již obsahovala takzvané ‚dceřiné‘ izotopy, které nevznikly radioaktivním rozpadem od ztuhnutí horniny. Testy ukázaly, že nelze důvěřovat výsledkům radioaktivního datování u hornin neznámého stáří.
Pahorky Hummocks ukazují na dříve neznámé vulkanické úskalí.
Obrázek 12. Pohled na cestu Pahorky, v dáli je kráter hory St Helens.
Hora St Helens byla geologickou katastrofou, a podobné události se nedějí každý den. Nebývalé monitorování a pozorování erupce přinesly nové pohledy na geologické útvary, které může katastrofa vytvořit. Jedním takovým příkladem jsou pahrbkové nerovnosti a prohlubně asi 10 km severozápadně od hory se jménem Hummocks [pahorkatina]. Už před událostí na hoře St Helens si geologové povšimli podobných kopců poblíž vulkánů a uvažovali, že vznikly od ledovců nebo pohybem bahna.
Když jsem oblastí Hummocks procházel, krajina byla většinou porostlá mladými stromky, ale nacházely se tu rovněž jezírka, rybníčky, mokřiny a otevřené prostory. (Obrázek 12). Rozvírající se kráter hory St Helens se rýsoval z dálky. Bylo zcela reálné uvědomit si, že krajina plná pahorků byla dříve součástí vulkánu. Když došlo k erupci, celá jedna strana vulkánu se zhroutila a strhla s sebou dolů pod horu ohromné množství horniny, sněhu a ledu. K sesuvu došlo pod vlivem vlastního momentu hybnosti, při kterém byly ohromné hromady z kusů vulkánu o velikosti pahrbků valeny podél řeky North Fork Toutle River, vystřelovány přes nerovnosti a vyvýšeniny tak, jakoby ani neexistovaly. V celé délce tato lavina putovala 22 km podél říčního údolí a zanechala za sebou v 50ti metrové délce hromady úlomků a suti. Kdyby toto vše nebylo pozorováno, velmi pravděpodobně bychom si spolu nespojili pahorkatinu Hummocks s výbuchem vulkánu, ani bychom nedocenili, že lavina kamení a suti putovala tak rychle a tak daleko.
Výsledkem očividného pozorování této laviny a pečlivého rozboru usazenin jsou dnes vědci schopni si uvědomit, že stovky podobných nánosů při úpatí vulkánů po celém světě se zřejmě zformovaly podobným způsobem. Patří k nim hora Mount Egmont na Novém Zélandu, kde sutiny v lavině putovaly 30 km. Z hory Mount Shasta v Kalifornii v USA lavina úlomků putovala 50 km. Tak nám hora St Helens ukázala do té doby neznámá geologická úskalí s globálními důsledky. Nejenže erupce této hory poukázala na nová geologická rizika, ale exploze odhalila i další aspekty, které odporují široce rozšířeným geologickým názorům. Nové procesy mohou vrhnout světlo na geologické útvary, které se do té doby vysvětlovaly zcela chybně. Zvláště se to týká dopadů Noemovy celosvětové potopy na geologii naší planety.
