Úvod Magazín Historie Kabala

Kabala

29. března 2023

Kabala je zvláštní odnoží židovského učení mající povětšinou podobu mystické nauky. Avšak často záleží na skupinách lidí, kteří se Kabale věnují. Pro některé je Kabala základem pro esoterické a okultní praktiky, které se dostávají s klasickým židovským učení do sporu. Pro jiné tvoří pouze určité doplnění klasické židovské víry, o čemž svědčí například i přítomnost některých kabalistických modliteb v ortodoxní židovské víře.

Jelikož učení Kabaly bylo původně předáváno pouze ústně, není zcela jasné jak a kdy Kabala vznikla. (Existuje více různých teorií.) A právě z této skutečnosti vlastně pochází i název tohoto učení. Slovo Kabala je odvozené od slov „kábal“, které znamená „něco obdržet,“ či od slova „kibbel“, něco ústně sdělit.

Jedna z teorií zabývající se jejím původem říká, že Kabala pochází ze starověkých filosoficko náboženských gnostických proudů, jež měly poněkud odlišnou představu Boha. Navíc se v tomto typu gnose objevuje učení o mystickém „prvním člověku“ (Adam Kadmon), které se objevuje i v textech Kabaly. Další z teorií tvrdí, že Kabala existuje již od doby Mojžíšovy, který na hoře Sinaj přijal společně s učením, které zaznamenal do Tóry a jež tvoří jednu z knih starého Zákona, ještě jedno učení, které bylo od této doby předáváno pouze ústní formou a jen vybraným osobám.²

Kabala do určité míry vychází i ze dvou základních proudů židovské mystiky. První z nich se nazývá „maase berešit“ neboli dějiny stvoření. Zabývá se úvahami o stvořených věcech, jejich pořadím a vzájemnými vztahy a hodnotami. Druhý se nazývá „maase merkaba“ neboli dějiny “vozu”, který je mysticko-extatický a zabývá se Bohem a božskými idejemi. Je založen na přesvědčení, že duše mystika může (ještě za jeho života) ve stavu extatického vytržení opustit tělo a putovat nebesy.³ Toto přesvědčení údajně vychází z biblických vizí proroka Ezechiela, který měl vidění nebeského vozu a nebeského trůnu.

Nejstarší dochovaný text, který se do Kabaly řadí, je ze 7. století a jmenuje se „Kniha stvoření”. Kniha obsahuje učení o takzvaných „sefirech”, které jsou základem učení Kabaly. Tato kniha byla značně ovlivněna prvky pythagoreismu a novoplatonismu. Rád bych však zmínil ještě jednu poněkud starší knihu jménem „Záře” pocházející z 2. století. Tato kniha románovou formou popisuje příběh mystika, který diskutuje se svými žáky o mystických poutích po nebeských cestách a chrámech.⁴

Celý článek zobrazíte po přihlášení.

Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.

ZÍSKAT ČLENSTVÍ

Již máte účet? Přihlaste se.

Svůj účet máte navždy zdarma.

Jaký je tedy smysl učení Kabaly a čím jsou tyto výše zmíněné „sefiry”? Středem tohoto učení je samozřejmě Bůh. Ten však bývá popisován poněkud jiným způsobem, než jsme zvyklí. Bůh je zde nazýván jménem „Ejn Sof“, což znamená doslova „ne-konec” a ve smyslu židovské nauky je lidskou řečí absolutně nepopsatelný a člověku nepřístupný. Je vlastně „ničím“, ale ne v tom smyslu, že by Bůh nebyl, ale spíše v platónském smyslu stojí jaksi nad vším jsoucím, mimo bytí a mimo nám přístupnou oblast. Kabalistický Bůh stvořil svět tak, že se ve své nekonečnosti obrátil sám do sebe a tím vytvořil prostor pro vše jsoucí. Tato událost byla doprovázena světlem vycházejícím z Boha, z něhož některé části zůstaly po procesu uvězněny v materiálním světě, v bytostech jej obývajících. Takto vznikl svět, který je nadále tvořený deseti hierarchicky uspořádanými sférami, které se navzájem překrývají a nesou název „sefiry”. Toto uspořádání bývá často nazýváno Kabalským „stromem života”. Na vrcholu, v koruně stromu stojí člověk, kterému v rámci sfér náleží nejzásadnější postavení: nejužší spojení s Bohem, k jehož obrazu byl stvořen a jehož milost (Boží milost) má člověk skrze sebe přivádět do světa. Člověk je zároveň i křižovatkou, na které se odehrává kosmický zápas dobra a zla. Můžeme vidět, že člověk zde zaujímá určitou podobu „mikrokosmu“, který je zmenšenou obdobou světa neboli „makrokosmu“ a dá se říct, že jej ve své potenci obsahuje. Oba tyto kosmy se navzájem prolínají a člověk zastává důležitou úlohu – nese v rukou osud celého kosmu. Skrz duchovní učení, studium Písma, Kabaly a kontemplací má člověk dospět takřka k Božské dokonalosti.⁵

Jakkoliv může znít učení Kabaly zajímavě, spatříme záhy spoustu velice problémových prvků. Člověk v tomto učení tvoří jakoby Boha sama pro sebe. Tím, že je kladen důraz pouze na rozvinutí své vlastní potence, kterou máme od Boha v sobě, se úplně vytrácí potřeba Boha jako takového. To může snadno vést až k egoistické potřebě ovládat duchovní síly, což může být pro víru velmi nebezpečné. V Kabale se navíc často objevuje učení o převtělování a reinkarnaci, která je v silném rozporu jak s křesťanstvím, tak s židovstvím. Nutno podotknout že samotná Kabala pracuje s Písmem velice málo.⁶ A tak tedy ne všechno, co se tváří jako duchovní, tajemné a tím i přitažlivé, musí být také pravdivé a pro člověka užitečné. „Všechno, co vám přikazuji, to zachovávejte a plňte. Nic k tomu nepřidávej ani z toho neubírej.“ (5. Mojžíšova 13,1) A Bůh ví, proč to říká. Jde o pravdu a s ní i o život stávající i život věčný.

Redakce Genesis Era