Úvod

Lidé jsou od své přirozenosti společenskými bytostmi. Žijeme v neustálé vzájemné interakci, sdílíme s ostatními svůj náhled na svět, své názory, cíle a hodnoty. Avšak ačkoliv vždy tíhneme k životu ve společnosti, zároveň vnímáme sebe samotné jako jedinečné, svobodné a samostatné bytosti uvnitř celého lidstva. Jsou to právě naše činy, které v posledku určují, kým jsme, určují naši identitu. To, co je společné pro Identitu lidí uvnitř křesťanské církve je především jejich vztah ke Kristu, Bohu a Spasiteli. Křesťané zachovávají společnou naději, společné hodnoty, cíle a víru. Každý se svým způsobem pokouší přizpůsobit svůj jedinečný charakter vzoru Kristovu a zároveň neztratit cestu ve světě hříchu, falešných hodnot a pokušení.

Křesťanský duchovní život a křesťanská praxe je velice vrstevnatá a bohatá. Částečně se liší v závislosti na kultuře jednotlivých národů a církevních společenstvích po celém světě, která mají své jedinečné prvky. Jejich popis by tak mohl zaplnit nesčetně knih. Dnes se však pokusíme podívat na charakteristiku základních elementů, které jsou všem společné a které sdílí společenství církve adventistů po celém světě.

Teologické základy

Předtím než přistoupíme k samotné křesťanské praxi, musíme se nejprve obrátit k Písmu, prostřednictvím kterého nám Bůh sděluje, co je pro nás dobré. Je to právě Bible, která se zeširoka věnuje tomu, jak se máme vztahovat k Bohu a k lidem kolem nás, a to rozmanitou formou. Činí tak skrze zákony, instrukce, proroctví a příběhy, či skrze různá podobenství. Pro zjednodušení se budeme ze Starého zákona věnovat pouze zákonům a mudrosloví, z Nového zákona se budeme věnovat některým příkladům Ježíšova učení, především ve vztahu k apoštolským výzvám, kterým čelí členové církve.

Zákony a Moudrost Starého Zákona

Nejvýraznější příkladem, který ve Starém Zákoně předepisuje podobu Křesťanského života je nepochybně zákon úmluvy obsažený v Tóře. Desatero shrnuje odpovědnost lidí vůči Bohu, který je ve své dobrotivosti a ze své láskyplnosti osvobodil z Egyptského zajetí. Také ustanovuje, jak se máme chovat ke svým bližním. Desatero udává jak pravidla zbožnosti, tak pravidla etická.¹ Desatero prostupuje i řadou dalších zákonů, které jsou více specifické a zabývají se čistotou,² sociální interakcí,³ majetkem,⁴ zacházením s otroky,⁵ zdravým⁶ a morální a spirituálním životem Izraelitů.⁷ Tento morální zákon v první řadě ukazuje náklonnost Boha, který se je prostřednictvím daných zákonů snaží vést po správné cestě, a je také tím, co Izraelský národ zcela odlišuje od jeho pohanského okolí. Izraelité se mnohdy staly svědky nejvyšších Božích plánů, a instrumentem jeho vůle. Ale také mnohokrát zanevřely na své zákony, čímž narušily uvnitř své společnosti řád, který byl Bohem ustanoven a otevřely prostor pro hřích a zlo. Boží zákon je tím, co má zabránit morální prohnilosti jedinců, a zaručovat vývoj jejich charakteru směrem k dobru.

Jak žít dobrý život je i tématem mudroslovné literatury. Specifické instrukce, jak toho dosáhnout a jak zachovávat řád v osobním i ve společenském životě, můžeme nalézt například v knize Jób,⁸ v knize Kazatel, či v Příslovích. Hlavní důraz je zde kladen na lidský život, na to, aby nám přinášel radost a zároveň jsme žili v míru s ostatními a s Bohem. To má být ostatně i samotným cílem zákonů.

Ježíšovo Učení

Když čteme Nový Zákon, rychle si uvědomíme, že Ježíšovo učení se daleko více zabývá otázkou toho, jak žít dobrý a smysluplný život, spíše než přesnými teologickými koncepcemi. Příkladem nám může být Ježíšovo slavné Kázání na Hoře, které je hlubokým popisem toho, jaký by měl Křesťanský život být. Ježíš hovoří proti vraždě a nevěře, o milování nepřátel, o léčení úzkosti. Ježíš však neučí pouze svými slovy, ale především také skrze svůj příkladný život. Učí nás o milujícím Otci,⁹ o pokoře,¹⁰ o modlitbě,¹¹ o Šabatu,¹² ale i o moci a penězích.¹³ Učí nás o Božím království,¹⁴ které v osobě Ježíše Krista vešlo do světa. Ježíš nás tak volá k životu, který se vyznačuje kompletní odevzdaností k Němu samotnému. Jelikož on je jediným zdrojem života.

Nabádání a pokyny

V Novozákonních epištolách nalezneme kromě teologických a doktrinálních témat také dlouhé pasáže o tom, jak křesťansky žít. Epištoly tak obsahují řadu nabádání a pokynů. To je poměrně přirozené, uvědomíme-li si že jednou z hlavních činností Apoštolů bylo šíření zvěsti o Ježíši. Většina nových věřících pocházela z pohanského prostředí. Apoštolové tak často zdůrazňují, jak velký vliv má Ježíšovo vykoupení na jejich životy a jak radikální proměnnou musí projít, aby se mohli připodobnit Ježíšovu vzoru. Tak například Pavel instruuje věřící:

Ve vybraných pasážích můžeme nalézt zmínky o nutné proměně a také zmínky o životě v dobrotě a soucitu, po vzoru Ježíšově. V Pavlových listech však najdeme i pokyny, jak se správně chovat v manželství , jaký má být vztah mezi rodiči a dětmi, jak se chovat vůči autoritám, či jakým činnostem se v životě vyhnout, aby se člověk zároveň vyhnul hříchu. Zkrátka aby člověk žil takový život, kterým bude Bohu ke cti.

Můžeme tak vidět, jak je křesťanský život hluboce zakořeněn v písmu. Instrukce a pokyny týkající se našeho života můžeme nalézt nejen v námi vybraných pasážích, ale prakticky napříč celou Biblí, od Genesis po Zjevení. Jsou doprovázeny neustálím voláním Boha k jeho lidu, aby si zvolil život a ne smrt. To, že se k nám dostává tento návod formou Božího zjevení, má několik implikací.

Znamená to, že člověk k dosažení skutečného dobra potřebuje pomoci, a není ho schopen dosáhnout pouze prostřednictvím své vlastní přirozenosti. Jako lidé nejsme schopni rozeznat co je skutečně dobré bez Boží pomoci. To, co nazýváme „dobrým životem“ je často sobecká existence, plná hamižnosti a nenávisti, díky které se možná cítíme úspěšní. Avšak v posledku se takový způsob existence ukazuje jako nesmyslný a prázdný. Je to právě Boží slovo, obsažené v Písmu, co má člověka vyvést z těchto temnot směrem na světlo života, které je svědectvím o Boží dobrotě a službě druhým.

Znamená to, že Bohu velice záleží na tom, jakým způsobem vedeme naše životy. Ukazuje nám tak svou vůli. Avšak ne formou nucení a nátlaku, nýbrž dobrotivostí, která nabízí to, co je pro nás nejlepší. Svou dobrotivost projevil Bůh poprvé již v rámci stvoření světa:

Bůh stvořil vše, co je ve světě. Vše je velmi dobré, jelikož Bůh, jakožto stvořitel ví, co je nejlepší pro jeho stvoření, a jakým nejlepším způsobem má dosáhnout harmonie.¹⁵