Nové Pluto

S nedávným obletem Pluta, které se zapíše do historie, je čas porovnat předpovědi vědců s tím, co skutečně našli.

David Coppedge
Přeložil Václav Dostál, editoval Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)

NASA pořídila tento snímek Pluta o vysokém rozlišení s rozšířenou barevností svojí sondou Nové horizonty 14. července 2015.

S nedávným obletem Pluta, které se zapíše do historie, je čas porovnat předpovědi vědců s tím, co skutečně našli.

Pro starší občany, kteří sledovali zrod vesmírného programu v roce 1957, bylo zadostiučiněním sledovat konečný úsek letu při vesmírném průzkumu naší sluneční soustavy. Je pravdou, že Pluto bylo degradováno na ‚trpasličí planetu‘, ale pro většinu starších studentů bylo devátou planetou – nikdy dosud nenavštívenou kosmickou sondou. To vše se změnilo 14. června 2015 s neobyčejně úspěšným obletem Pluta a jeho měsíců kosmickou sondou Nové horizonty.

Měli bychom tuto příležitost využít k poděkování mnoha inženýrům a vědcům, kteří zprostředkovali našemu světu dostat se do těchto vzdálených končin sluneční soustavy. Vyžádalo si to velké množství inteligentních projektů, vybavit toto kosmické plavidlo k takovému ‚letu‘, aby na první výstřel bylo řízení sondy, letící 9,5 roku, úspěšné.

Data z tohoto setkání budou dál proudit k Zemi po následující měsíce, ale už to množství, které přišlo, přináší velké novinky. Vysvětlit tyto údaje je něco úplně jiného než je získat.

Co vědci očekávali? A proč byli překvapeni „skutečným“ Plutem, jeho velkým měsícem Charonem a následně objevenými malými souputníky jménem Nix, Styx, Hydra a Kerberos?

‚Míru překvapení‘ můžeme odhalit porovnáním se zápisy z 90. let. Největší dosavadní učebnice planetární vědy od vůdčích planetologů, Nová sluneční soustava,1 má kapitolu „Triton, Pluto a Charon“ od Dale P. Cruikshanka. Triton (velký Neptunův měsíc) navštívila sonda Voyager 2 v r. 1989. Vědci měli důvod očekávat, že bude mít Pluto podobné charakteristiky, protože obě tělesa byla klasifikována jako objekty Kuiperova pásu.

Oblast zahrnující neformálně pojmenovanou ledovou planinu Sputnik, která je součástí oblasti Rombaugh.

Triton však šokoval vědce svým úkazem nedávné aktivity a ‚vodního vulkanismu‘. K vysvětlení této aktivity navrhli vědci možný zdroj tepla: milióny let trvající slapové síly od Neptunu (i když Triton má dnes téměř přesnou kruhovou oběžnou dráhu a je to jediný velký měsíc, který obíhá v protisměru k rotaci Neptunu). U Pluta — s výjimkou malých interakcí s Charonem — žádný takový zdroj tepla neexistuje.

V r. 1998 vědci znali světlé a temné oblasti na Plutu ze snímků z Hubbleova dalekohledu. Kolem Pluta odhalili atmosféru obsahující dusík, metan, oxid uhličitý a některé uhlovodíky. To věděli i o Charonu, ale byli překvapeni, že jeho povrch je zcela odlišný od Pluta a složený převážně z vodního ledu. Protože badatel Cruikshank věděl, že Pluto prošel perihéliem v r. 1990 a od Slunce se vzdaloval, spekuloval, že atmosféra může zkolabovat během několika desetiletí: „Možná se celá planeta stane jednolitě bílou a už tak uboze tenká atmosféra zkolabuje v globálním vymražení!!“ Sedmnáct let po této předpovědi, jak můžeme vidět, atmosféra zůstává překvapivě dynamickou.

NĚKTEŘÍ UVAŽOVALI, JAK SE MOHLY OBJEVIT NĚKTERÉ RYSY POVRCHU PODOBNÉ TĚM NA ZEMI.

Jak se Pluto vytvořilo? Cruikshank citoval mínění teoretiků, kteří se později stali vedoucími vědci v projektu sondy Nové horizonty. „Nejpravděpodobnější“ scénář byl tento:

Alan Stern, William McKinnon a Jonathan Lunine uvažovali, že se Pluto vytvořilo na téměř kruhové oběžné dráze kolem Slunce s nízkým sklonem, pravděpodobně za oběžnou drahou Neptunu. Velké množství ostatních ledových planetezimál [předchůdců planet – pozn. V. D.] také vzniklo akrecí [srůstem] ve sluneční mlhovině za Neptunem a stalo se původní populací Kuiperova pásu. Gravitace Neptunu narušila tato tělesa při jejich akumulaci, což způsobilo jejich četné vzájemné srážky. Nakonec Pluto nashromáždilo dostatečnou hmotnost. Později silný dopad dosti velké planetezimály na Pluto vytvořil Charona. Tento hypotetický dopad může také vysvětlit, proč je rotační osa Pluta tak extrémně nakloněna.2

Nyní, díky Novým horizontům, můžeme vidět skutečnou soustavu Pluta. A můžeme slyšet reakce týchž vědců po jejich dlouhém čekání na velkou pravdu. „Kdo by byl předpokládal takovou složitost?“3 poznamenal vedoucí vědec Alan Stern po prvních snímcích, které přišly. Povrch Pluta je „každým kouskem tak složitý jako u Marsu,“4 řekl jeden. Někteří komentovali, že se některé rysy povrchu Pluta podobají těm pozemským. A jedna věc je nade vše jasná všem: Pluto vypadá mladě!

‚Nepravé barvy‘: Obrázek kombinuje modré, červené a infračervené pohledy, aby co nejlépe vynikly kontury povrchu.

Časopis National Geographic napsal, že snímky povrchu ohromily vědce důkazy o ledovcích, gejzírech a ledových horách vysokých 3 350 m, což soupeří se Skalistými horami /Kanada/.5 Krajina „vyhlíží poměrně mladě— ve skutečnosti tak mladě, že to naznačuje, že planeta je stále ještě geologicky aktivní.“ Lze vidět velké oblasti bez kráterů, což by znamenalo nedávné přeformování povrchu. Geolog Nových horizontů poznamenal, „Objev rozsáhlých, velmi mladých planin na Plutu, přesahuje všechna očekávání před přeletem.“6

Podle sekulárních vědců bylo Pluto po miliardy let bombardováno7 ostatními objekty z Kuiperova pásu. Tou „nejsenzačnější věcí“ z prvního snímku jihovýchodního kvadrantu Pluta je, že nebyl nalezen ani jediný impaktní kráter. „To znamená, že to je velmi mladý povrch,“ řekl člen týmu John Spencer. Jak mladý? On odhaduje, že „je starý méně než sto miliónů let, což je malý zlomek čtyři a půl miliardy let věku sluneční soustavy“ (je to 1/45 celého času). Ve skutečnosti, „by mohl být aktivní právě teď,“ dodal. „Bez kráterů prostě nemůžete stanovit žádnou nižší mez jeho možné aktivity.“8

Atmosféra je také mladá. Vědci naměřili únikový poměr dusíku na 500 tun za hodinu. To je 500 násobek míry u Marsu. Veškerý dusík Pluta už měl být odstraněn před věky. To je takový problém, že vědci navrhují, že nový dusík dodávají komety, ale všechny předpokládané zdroje se jeví jako nepřiměřené.9

Charon je také mladý! Vykazuje známky přeformování povrchu a dává na odiv kaňony10 hluboké od pěti do deseti kilometrů. „Jak může být takto malé těleso, o ¼ průměru Pluta, aktivní? To se nečekalo, protože mnozí mysleli, že zdroj vnitřního tepla v Plutu a Charonu je pozůstatek po jejich vzniku nárazem před miliardami let, a to už by mělo být teplo dávno rozptýleno,“ napsal Eric Hand pro Science.11 „Původně jsem si myslel, že Charon bude mít starodávný povrch pokrytý krátery,” řekl zástupce vědeckého projektu Cathy Olkin na tiskové konferenci12 den po obletu. „A mnozí z týmu si mysleli, že takhle to bude.” Mýlili se.

Kdyby opustili předpoklad miliard let, problémy by se vyřešily. Kreacionisté jsou potěšeni, nikoli překvapeni, když vidí mladé povrchy na planetách, protože věří Božímu slovu. Stvořitel Ježíš Kristus (Židům 1,2) řekl: „Nečetli jste, že ten, který stvořil člověka, od počátku ‚učinil je jako muže a ženu‘?“ (Matouš 19,4), dva normální dny po stvoření sluneční soustavy stvořil také muže a ženu (Genesis 1:14–27). Nové horizonty poskytly důkaz, že sluneční soustava nemůže být stará miliardy let, ale jen tisíce — jak říká Bible.

Podobné články v angličtině

Pro další četbu v angličtině

Související články

Definování základních pojmů

17. listopadu 2021

Jeden z předních světových evolucionistů Dr. John Endler zveřejnil výsledky svého rozsáhlého výzkumu „přirozeného výběru” a dospěl k jednoznačnému závěru, že jeho výzkumy nepodporují myšlenku evoluce od mikrobů k lidstvu…

Dawkinsova podvodná argumentace na příkladu selekce živorodek duhových (gupek, pavích oček)

16. listopadu 2021

Richard Dawkins ve své knize Největší show pod Sluncem, chybně argumentuje, že přirozený výběr gupek ve volné přírodě je přesvědčivým důkazem evoluce…

Darwinovy pěnkavy

15. listopadu 2021

Obvyklý odhad evolucionistů ohledně toho, kolik času potřebovaly Darwinovy pěnkavy na vydělení (radiaci) ze své mateřské populace, se pohybuje od jednoho do pěti milionů let. Reálné výzkumy však potvrdily mnohem kratší čas v řádu...

Věda o stvoření nebo věda o evoluci?

13. listopadu 2021

Stvořitelský biblický pohled na svět - především jeho vznik a historii - je jako možný závěr vědeckého bádání dle současných „pravidel“ proevoluční, materialistické vědy zcela zapovězen, dokonce i kdyby byl pravdivý.