Smysl života a znalost historie – 1. část

Z psychologie je například známo, že děti, jejichž rodiče zápasí celý život se ztrátou smyslu života, depresemi a závislostmi, mají potom podobné problémy ve svém osobním i pracovním životě. Čili jakmile se někdo narodí do rodiny, která historicky zápasí s tímto problémem, bývá velmi často poznačen rovněž ztrátou smyslu života a nekonečným tápáním a upadáním do různých patologických vzorců chování a bezvýchodných stavů. Stejně tak platí, že pokud se někdo narodí do rodiny, kde jediným smyslem života je práce, kariéra a vydělávání peněz, bývá v životě těmito věcmi rovněž silně poznačen a jen s velkými obtížemi je schopen nalézt jiný smysl života, než je zase práce, kariéra a vydělávání peněz. Existují samozřejmě výjimky, ale vždy platí, že pokud někdo vyrůstá v prostředí, které nerozpoznává pravý smysl a hodnotu života, ať už z jakéhokoliv důvodu, potom je přirozeně pro takového člověka nesmírně těžké se z toho vymanit.

Pokud zůstaneme jen v přítomnosti, jsme ztraceni a nemáme šanci pochopit správně nic z toho, co se děje, ať už nám nebo druhým lidem v našem okolí.

Ano, existují výjimky, ale jenom proto, že do našich životů zcela reálně zasahuje sám Bůh, který se dává každému z nás poznat na úrovni a způsobem, který jsme momentálně schopni pochopit, popř. i přijmout. Zkrátka historie a nastavení našich předků, nejen těch posledních, ale i těch historicky úplně prvních, nás velmi silně ovlivňuje, ať chceme nebo ne. Proto je tak důležité hledat a zkoumat hlubší historické příčiny a souvislosti našich problémů a pádů, teď myslím nás jako lidstvo. Ze současnosti toho většinou moc nevyčteme, protože ta je už hotovým produktem a výsledkem něčeho, co jsme dělali, říkali a mysleli v minulosti, samozřejmě do toho zahrnuji i naše okolí. Zkrátka a dobře, pokud zůstaneme jen v přítomnosti, jsme ztraceni a nemáme šanci pochopit správně nic z toho, co se děje, ať už nám nebo druhým lidem v našem okolí. Je to jako vstoupit do rozjetého vlaku a nevědět přitom, odkud a kam jede, kdo ho řídí a kdo jsou mí spolucestující. Pokud chci tyto věci zjistit, nevystačím si pouze s tím, co ve vlaku vidím a slyším v okamžiku svého nastoupení … tedy výhradně v přítomném okamžiku. Musím v tom vlaku něco prožít, musím se pídit po tom, co je to za vlak, kdo ho řídí, kam jede a co za lidi v něm sedí. Potíž nastává ve chvíli, kdy už moc času nezbývá … a kdy se vlak blíží ke své cílové stanici, o které zatím nic bližšího nevíme. Myslím, že takto by se dala charakterizovat dnešní doba … a dnešní mladí lidé, kteří o skutečné historii a smyslu života většinou neznají to podstatné a zpravidla nic netuší o tom, kam se pomyslný vlak sekulárního světa vlastně řítí … a již brzy se dořítí a ti, kdo sedí v tomto špatném vlaku, žel, nedorazí do cíle … myslím teď toho správného cíle.

Bez znalosti historie se tedy opravdu neobejdeme. Pojďme se ale nejprve podívat podrobněji na to, jak historii světa vnímá věda, nejprve věda experimentální nebo-li opakovatelná a jak je ve svém získávání poznatků o světě omezena.

Experimentální opakovatelná věda a hranice poznatelnosti současnosti i historie

Úspěchy opakovatelné vědy spočívají totiž především v napodobování toho, co už v přírodě existuje, využívání již existujících vlastností hmoty a známých přírodních zákonů, v tomto ohledu lze hovořit o úspěších vědy či vědeckém pokroku.

Jak a kdy vznikl vesmír? Jak a kdy došlo ke zrodu Země jako planety? Odkud se vzal člověk a jak vypadala jeho historie od prvních dnů? Můžeme znát odpovědi na tyto existenciální otázky? Někteří lidé jsou přesvědčeni, že ty nejlepší odpovědi nám dává moderní opakovatelná věda, zvláště pak fyzika, chemie či astronomie. Nutno však zdůraznit, jak v čem! Experimentální (testovatelná), ale ani historická (netestovatelná) a dokonce ani teoretická věda „na papíře“ opravdu není kouzelnou hůlkou na vysvětlení všech problémů světa či vystopování všech záhad historie, ačkoliv si to mnozí, poněkud snílkovsky a naivně, myslí.

Úspěchy opakovatelné vědy spočívají totiž především v napodobování toho, co už v přírodě existuje, využívání již existujících vlastností hmoty a známých přírodních zákonů, v tomto ohledu lze hovořit o úspěších vědy či vědeckém pokroku. Pokud bychom se však podívali do oblastí, kde přímé pozorování nebo přímý experiment není buď technicky nebo principiálně možný, a takových oblastí není málo, je zcela evidentní, že na spoustu velmi základních otázek prostě nikdy nezískáme odpověď metodami opakovatelné experimentální vědy. Není to chyba vědy ani neschopnost člověka, ale nepřekročitelná hranice poznatelnosti, za kterou tento typ vědy nebude moci nikdy zajít, podobně jako třeba člověk nebude sám schopen nikdy přirozeně létat nebo žížala zpívat.

Jinými slovy, žádný experimentátor nedokáže provádět experimenty, které jsou energeticky, informačně, rozměrově nebo časově za hranicí lidských technologických možností. Např. nemůžeme experimentovat se Sluneční soustavou, natož s galaxií, natož s kupou či nadkupou galaxií, natož s celým vesmírem, podobné je to i ve femtosvětě (miliónkrát menší rozměry než nanosvět, který je na úrovni atomů a molekul), kde nejsme schopni na urychlovačích rozbíjet hmotu na menší části, než jsou typicky subatomární částice, protože na to buď nemáme dost energie nebo dostatečné rychlé a citlivé detektory a vlastně ani matematické modely, které bychom dokázali s jistotou napasovat na realitu sub-subatomární struktury hmoty – na úrovni tzv. kvarků. Podobně kluzký a nejistý je i výzkum původu a fyzikální podstaty samotného času a prostoru, gravitace či světla, ale ani v biologických vědách není situace o nic lepší. Materialistická věda dosud vůbec netuší, jak vznikl život, co je jeho podstatou a neumíme ho ani částečně napodobit lidskými technologiemi, je to zkrátka nedosažitelně složité.

Jakmile se však pustíme do zkoumání neopakovatelné minulosti, a to nejen nějaké části reality, ale veškeré reality, jsou věci ještě mnohem nejistější a komplikovanější, protože tam už nemáme ani ty experimenty a pozorování, kterými se experimentální věda tolik pyšní.

Proto jak v případě obřích vesmírných soustav, tak i v případě miniaturních kvantových systémů či nezjednodušitelně složitých živých soustav, můžeme zkoumat často jen naše vlastní teoretické modely těchto soustav, které se ale ve finále mohou od reality lišit jako pivo od fotbalu, bez ohledu na to, jak moc se nám může zdát, že k sobě tyto dvě věci patří. 😊 Realita, natož pak její historie, natož pak její původ (prvotní příčina), je zkrátka mnohem složitější a nevyzpytatelnější, než všechny naše modely i kusé informace o jejím chování získané z experimentů a pozorování. A to se bavíme stále jen o současné realitě, přesněji o určitých velmi omezených částech současné reality, které můžeme kdykoliv podrobit opakovatelným experimentům a pozorováním. Jakmile se však pustíme do zkoumání neopakovatelné minulosti, a to nejen nějaké části reality, ale veškeré reality, jsou věci ještě mnohem nejistější a komplikovanější, protože tam už nemáme ani ty experimenty a pozorování, kterými se experimentální věda tolik pyšní … ale většinou jen vlastní nápady, tušení, spekulace a představy napasované většinou na značně pochybné a nezřídka kdy i zfabulované střípky pozůstatků jedinečných minulých událostí. Angličané těmto teoriím o neopakovatelné minulosti říkají „just-so-stories“, nebo-li příběhy sestavené na objednávku (tak, aby vyhovovaly určitému zadání).

Je sice pravdou, že z tohoto obviňují evolucionisté naopak zastánce biblického vidění historie, přesto je holým faktem, že právě evoluční světonázor je historicky postaven na alternativních výkladech dochovaných střípků neopakovatelné minulosti, přičemž vychází často z velmi pochybných předpokladů, o jejichž oprávněnosti lze více než polemizovat (o tom více v dalších částech).

Pro tuto chvíli Vám děkuji za čas, který jste věnovali přečtení této 1. části. V následující části se podíváme na principiální omezení historických neopakovatelných věd, které zkoumají pozůstatky neopakovatelných historických událostí a snaží se dopídit k tomu, jak skutečně vypadala NEOPAKOVATELNÁ historie světa a lidstva.

Mgr. Libor Votoček