3 kořeny evropské kultury – řecká antická kultura (1/3)

Etapy řeckých dějin

Řecké dějiny mezi lety 500-200 př. n. l., můžeme rozdělit podle zásadních historických milníků na 3 další období. První období mezi lety 500-450 př. n. l. trvají Řecko-Perské války, v této době tvoří Athény silné obchodní impérium a jsou za vlády schopného Perikla (443-429 př. n. l) na svém mocenském vrcholu. Poté následuje období Peloponéských válek mezi Athénami a Spartou (431-404 př. n. l.), ve kterých vítězí Sparta, avšak mezi lety 400-340 př. n. l. význam Athén opět narůstá, jelikož Sparta je oslabena válkou s Thébami. Ve třetí období, v letech 340-300 př. n. l. je Řecko postupně pohlceno Makedonií, tím začíná takzvané období Helénismu. Od roku 200 př. n. l. začíná být území Makedonské Říše postupně přebíráno Římany.

Demokracie

Největší kulturní čin starověkého Řecka, a Především Athén je demokracie. Ve společenstvím zvaném Polis, bylo největší instancí lidové shromáždění všech občanů. Vládly pravidelně volené rady, a každý občan mohl, až na určité výjimky jako byl například stratég, zastávat libovolný úřad. Toto samozřejmě není jediný z velkých přínosů Řecké kultury. Kromě toho se stalo Řecko kolébkou filosofie, jejíž prvními představiteli byli takzvaní předsokratikové, kteří se začali starat o to, co je ve světě neměnné a tudíž opravdové. Toto jsoucno nabylo v myslích filosofů postupně mnoha podob a bylo tím co stojí v základu všech věcí a udává jejich „stavební plán“ a ačkoliv může být na první pohled abstraktní, udává podstatu jednotlivému jsoucnu.

Umění

Nejspíše právě proto Řecké umění sochařství nemělo potřebu zobrazovat individualitu a tíhlo spíše k zobrazováním ideálních obecných podob tváře a těla. Slavnými sochaři byli například Feidiás a Práxitelés. Antické chrámy byli jednoduchého stylu oproti středověkým gotickým katedrálám. V jejich architektuře rozlišujeme tři druhy uměleckých stylů budování sloupů, a to Dórský, Iónský a Korintský.

Řekové slavili spousty slavností, spojené především s oslavováním bohů a héroů. Z jedné z těchto slavností, konané na počest boha Dionýsa se zrodila tragédie. Jejím zakladatelem je Thespis, (kolem roku 534 př. n. l.), který přidal do zpěvů dvou chórů vyprávění příběhu. Typikou tragického divadla je spor protagonisty a antagonisty (z řeckého agón-boj), ve kterém hrdina podléhá hybris (pýcha, prohřešek vůči řádu). Celý příběh ústí v katarzi, katastrofě vyznačující se obratem původní situace hrdiny, který za svůj prohřešek končí v utrpení (pathos). Opakem tragédie je komedie která, se věnuje především satiře.

filosofie

Vraťme se nyní ke zmiňované filosofii a podívejme se blíže na dějiny jejího vzniku. Lidkské myšlení se postupně vymaňuje z pout mytické interpretace a rozvíjí sebe samo skrze dialog a první formy logických argumentací. Prvními dialogickými filosofy byli takzvaní Sofisté, kteří si zakládali na řečnických dovednostech. V opozici a kritice vůči nim, staví své myšlení trojice nejvýznamnějších antických filosofů; Sokrates (470-399 př.n.l.), Platón (427-347 př.n.l.) a Aristoteles (384-322 př.n.l.)

Platón je znám svou krásnou formou psaní textů, které nazýváme dialogy. Jako jeden ze Sokratových žáků se nejlépe chopil rozvíjení jeho myšlenky.

Od Sokrata nemáme dochována žádná díla a dozvídáme se o něm především prostřednictvím jeho žáka Platóna. Jeho zájem budil, myšlenky přírodních filosofů i samotné sofistiky, vadil mu však jejich pragmatický a amorální přístup. Pro Sokrata měla otázka toho, co je dobré a morální hlavní význam a tím přivodil obrat od zkoumání přírody, ke zkoumání morálky lidského života. Prostřednictvím skepse a ironie, zpochybňuje zdánlivé samozřejmosti lidského života a tím vytváří prostor pro uvažování o základech světa, ze kterého vyrůstá samotná filosofie, v užším slova smyslu. Nejvýrazněji se o postavě Sokrata dozvídáme v dialogu Symposion a v Sokratově obraně, kde se Sokrates nechává takřka dobrovolně odsoudit za kažení mládeže svými rozpravami a přijme jako trest jed zvaný bolehlav.

Platón je znám svou krásnou formou psaní textů, které nazýváme dialogy. Jako jeden ze Sokratových žáků se nejlépe chopil rozvíjení jeho myšlenky. Ústředním konceptem se stává koncept ideje, který představuje jsoucno poznatelné jen a pouze čistým rozumem, které je opakem smyslového jsoucna a udává pravou podobu skutečnosti. Tím se Platón stává zakladatelem prvního metafyzického kolosu, jehož největší úsilí je zkoumání jednotné a takřka nerozlišitelné ideje dobra, krásy a pravdy. (metafyzika – to co je za fyzikou). Novoplatonik Plotínos, který na Platóna v mnohém navázal se zasloužil o spříznění filosofie a křesťanství. Poněkud sporně však dnes působí jedno z Platonových děl o utopickém státu, zvaném Ústava, které se z dnešního pohledu, neodvratně poznamenaného historickou zkušeností s fašistickým a komunistickými totalitami, jeví jako silně totalitární a ideologické zřízení.

Aristotelova filosofie se stala ústředním pro veškeré scholastické myšlení, které je dominantní filosofií středověku.

Aristoteles byl Platónovým dlouholetým žákem a byl také učitelem slavného Alexandra Velikého. Říká se, že Aristoteles vzal Platónovu nebeskou filosofii idejí a postavil ji na nohy. Zaměřuje se především na podstatu konkrétního jsoucna než na jeho ideální podobu. Nehovoří již o idejích a jevech ale o formě a látce, které již netvoří metafyzický svět, ale jsou součástí běžného světa naší zkušenosti. Kromě rozlišení mezi látkou a formou, je pro Aristotela klíčové rozlišení mezi potencí a dynamikou (možností a skutečností), které ho přivedlo k vážnému uvažování o změně a pohybu. Aristoteles řeší pomocí vtahu látky a formy, problematiku těla a duše. Jeho filosofie se stala ústředním pro veškeré scholastické myšlení, které je dominantní filosofií středověku. Tato Aristotelská hegemonie je nalomena až v renesanci, kdy dochází k znovuobjevení Platónovi filosofie.

Jako další filosofické antické školy stojí za to zmínit takzvané kyniky, kteří prosazovali žití v absolutním klidu a tím pádem s co nejméně potřebami. Nejznámějším zástupcem je Diogenes. Dále takzvané stoiky, kteří tvořili populární filosofickou školu, hlásající vyrovnanost a netečnost. A na konec můžeme zmínit epikurejce, pro které bylo jediným smyslem dosahování slasti a také skeptiky kteří se vyznačovali nadměrnou pochybností vůči všem lidským jistotám.¹