Jak vznikl svět – kosmologie a stvoření světa
Proč se otázka stvoření světa vůbec řeší?
Je přirozené, že abychom mohli žít náš život smysluplně, ptáme se po okolnostech vzniku toho, co nás obklopuje. A je to právě kosmologie, jíž původní řečtina označovala za nauku o světě zabývající se vesmírem jako celkem. Tedy jak jeho vznikem, vývojem a budoucností, tak v jejím rámci i vznikem naší planety.
Vše začalo mytickými představami, které přecházely ve filosofické úvahy, aby ty nakonec vyústily do poznání vědeckého. Abychom se tedy i my mohli o kousek přiblížit smysluplnému žití, v následujících řádcích si projdeme jednotlivé směry jež o tom, jak vznikl svět, pojednávají.
Kosmologie mytologická
Raná kosmologie měla charakter především mytický. Mýtus o stvoření světa1 v určité podobě figuruje téměř v každé kultuře či náboženské tradici. V termínu „mýtus“ došlo ovšem od jeho počátečního užívání k významovému posunu: v původní řeči představoval závazné vyprávění, kdežto nyní jej vnímáme spíše jako fiktivní, fantaskní příběh. Dříve, před nástupem exaktní vědy, se jím lidé skutečně řídili a pokoušeli se jeho pomocí chápat smysl nejen obtížných životních situací, ale i světa jako takového.
Přestože má každá kultura má svůj originální příběh o vzniku světa a lze tedy říci „kolik máme kultur, tolik mýtů o stvoření“, můžeme je rozdělit do pěti typů:
- Stvoření „ex nihilo“ – tento typ mýtu nalézáme v mnohých kulturách a můžeme jej vyložit jako stvoření „z ničeho“, při němž hraje hlavní roli slovo či myšlenka stvořitele, který ji poté zhmotní a tím stvoří svět (např. monoteistická náboženství).
- Stvoření z chaosu – zde vůči sobě v protikladu stojí chaos, jako ten špatný, a kosmos, jako ten dobrý. Stvoření představuje přechod od chaosu ke kosmu (např. starověké Řecko a Řím).
- Světoví rodiče – jde buď o spojení dvou bytostí představujících mužský (zpravidla obloha) a ženský princip (země) díky němuž vzniká svět, nebo o přetvoření, obětování některých částí těla tzv. prvotní bytosti (např. severská, babylonská či mayská mytologie).
- Tvůrce Země – zde sesílají bohové sídlící na nebesích nějaké zvíře, aby se potopilo do vod pro bahno či písek z něhož bude následně stvořen svět (např. původní obyvatelstvo Severní Ameriky, sibiřské a ugrofinské národy).
- Zjevení se – tento typ je trochu jiný než čtyři výše zmíněné, ústřední roli v nich totiž hraje člověk, a navíc žena. „Lidský“ svět zde není stvořen před člověkem, ale naopak. Lidé většinou vycházejí ze světů pod povrchem a nalézají náš svět, ve kterém se rozhodují setrvat (např. původní obyvatelstvo Severní Ameriky, kmeny Nového Mexika).
Kosmologie filosofická
Předsókratovští filosofové2, z jejichž děl se nám dochovaly pouze zlomky, začali přistupovat ke zkoumání stvoření světa kritičtěji než tomu bylo v mýtech. Zmiňovali například pralátku jako prvotní princip z níž vše vzešlo (voda), nebo živly, z kterých je poskládán celý vesmír (země, vzduch, oheň, voda, éter). Jiní za princip vzniku všeho považovali cosi neurčitého a neomezeného (tzv. apeiron). Další mluvili o přesné konfiguraci čísel či jednotě protikladů. Stvořením světa se zaobírali také slavní mladší filosofové Platón a Aristotelés. Prvně jmenovaný připisoval stvoření našeho světa prostředníku mezi Bohem a světem hmotných věcí, tzv. Demiurgovi, který jako architekt buduje náš svět podle dokonalého světa idejí. Aristotelés naproti tomu hovořil o prvotním hybateli.
Od kosmologie k vědě
Postupným odklonem od filosofických úvah se myšlení o stvoření světa postupně stávalo vědeckou disciplínou, a to především díky Galileovým pozorováním a Newtonovým objevům3. Ke slovu se dostaly opakovatelné výpočty a experimenty a začalo se předpokládat, že vesmír i země jsou řízeny totožnými fyzikálními zákony. Pro vědecké účely se tedy spíš nežli „stvoření“ hodí termín „vznik“, který, na rozdíl od stvoření, není náboženského charakteru4, od něhož se věda začala odvracet.
Proces „zvědečtění” dosáhl vrcholu ve 20. století, kdy se experimentální možnosti a vědecké zázemí obecně ještě více rozšířily. Za obecně nejrozšířenější vědeckou představu o počátku našeho světa a vesmíru je dnes považována teorie Velkého třesku. V tomto kontextu se předpokládá, že vesmír vznikl přibližně před 13,8 miliardami let, kdy se začal rozpínat z vysoce husté a horké hmoty. Z mýtického a filosoficky neměnného, stále stejného vesmíru, se tak stal fenomén neustále proměnlivý, což přesně zrcadlí směrem dopředu orientovanou moderní společnost.
Úžasný závěr
Jak jsme si ukázali, všechny pohledy se shodují v tom, že svět má nějaký počátek, na nějž je třeba se ptát. Je úžasné, že lidem byla dána zvědavost a touha nahlédnout za oponu stvoření, jež nám poskytly takové intelektuální bohatství, které snad ani není možné zcela obsáhnout. Ještě úžasnější se ale jeví být cesta, jíž jsme mohli jako lidstvo ujít ve snaze porozumět světu okolo nás.
Redakce Genesis Era
