Osobnosti evoluce

Podobné úvahy převládaly mezi vědci a filozofy až do pozdního středověku. Za první ucelenou teorii přirozeného původu a vývoje přírody, která stála u zrodu toho, jakým způsobem dnes část vědecké společnosti přistupuje k otázce vývoje života, je však považována až teorie Jeana Baptista Lamarcka. V následujícím článku vám představíme právě zmíněného novodobého zakladatele evolučního chápání vzniku a historie života, jeho dva bezprostřední následovníky a dva současné, do značné míry kontroverzní autory.

Charles Darwin (1809–1882)

Charles Darwin se narodil roku 1809 ve městě Shrewsbury, které se nachází severozápadně od Birminghamu. Byl druhým potomkem doktora Roberta Waringa Darwina a Susannah Wedgwoodové. Od svého otce se naučil mnohým poznatkům o lidské psychologii. Studium humanitních věd (mezi lety 1818–1825) však nesl s nelibostí. Jeho zájmu se těšila spíše chemie, ačkoli exaktní věda byla v této době vnímána povětšinou jako dehumanizující a podobným prizmatem byl některými spolužáky a učiteli nahlížen i Darwinův zájem o přírodní vědy.

Charles Darwin zprvu směřoval ke studiu medicíny na Edinburské univerzitě. Univerzita byla v té době útočištěm mnohých protestantů, kterým nebylo umožněno působit na prestižních anglikánských univerzitách, jako jsou Cambridge a Oxford. Zde se patrně Darwin mohl inspirovat svými volnomyšlenkářskými kolegy a jejich názory o anatomické podobnosti člověka a zvířat, včetně názoru o mozku jako zdroji lidské duše. Tato verze materialismu byla na tehdejší poměry výjimečná a radikální.⁹

Studia medicíny však zanechal na základě svého odporu vůči brutálním medicínským operacím, které byly tehdy naprosto běžnou praxí a stal se studentem teologie na univerzitě v Cambridge. Díky tamějšímu studiu se seznámil s reverendem, botanikem a geologem Johnem Stevensem Henslovem, který věřil v historickou stabilitu základních druhů rostlin a zvířat, nicméně zastával tehdy poměrně novou hypotézu dlouhé geologické evoluce Země. Henslow na Cambridge organizoval přírodovědné kroužky, a přivedl tak Darwina k zájmu o přírodní vědy a posléze jej inspiroval k víře v dlouhé geologické věky, kterou zastával také Darwinův další kolega a učitel, skotský právník Charles Lyell. V počátcích svého teoretického uvažování o přírodě byl Darwin paradoxně velmi ovlivněn spisy vysokoškolského profesora, filozofa a kněze Williama Paleyho, který zástaval teorii inteligentního Stvořitele – velmi známým je Palyeho argument o hodináři. Mnohem více byl však Darwin ovlivněn pracemi svého dědečka Erasma, který zastával hypotézu evoluce všech vyšších organismů včetně člověka z měkkýšů, od něj se Charles Darwin v mnohém inspiroval, byl však ovlivněn i zmíněnou Lamarckovou evoluční teorií, která byla tehdy považována za první ucelenou materialistickou teorii o vývoji života na Zemi postavenou na některých prvních fosilních nálezech vyhynulých druhů organismů.¹⁰ 

Zlomovým se pro Charlese Darwina stal rok 1831, kdy se na palubě lodi HMS Beagle vydal 27. prosince jako palubní kronikář a přírodovědec na plavbu kolem světa. Cesta probíhala nejprve kolem pobřeží Jižní Ameriky, poté přes Nový Zéland, Sydney a Kapské Město a 2. října 1836 se loď vrátila zpět do Anglie. Na této cestě Darwin shromáždil řadu poznatků, na kterých po svém návratu vybudoval svoji teorii přirozeného výběru, kterou představil ve svém nejznámějším díle „O původu druhů“.

Ernst Haeckel (1834–1919)

Ernst Haeckel se narodil roku 1834 v německém městě Postupim (tehdejší Prusko). Studoval na univerzitě v Berlíně a během studia udržoval blízký kontakt s profesorem fyziologie a anatomie Johannesem Mullerem, s nímž se vydal na letní expedici do Heligolandu u Severního moře, kde zkoumali drobný mořský život. Tato a další podobné příležitosti zažehly jeho zápal pro zoologii. Na přání svých rodičů ovšem studoval medicínu a roku 1857 obdržel doktorský titul. 

Disertační práce, kterou obhájil v roce 1861 na univerzitě v Jeně, kde se následně stal docentem, byla již z oboru zoologie. Zlomovou událostí se pro něj stala četba Darwinova díla „O původu druhů“ z roku 1859. Darwinovo dílo tehdy představovalo jakousi inovovanou a rozšířenou materialistickou teorii o původu druhů a posléze i člověka a zároveň otevíralo spoustu nových otázek zasahujících nejen do sféry přírodních věd, ale rozehrálo i debatu na polích filozofie a teologie, jelikož svými předpoklady i závěry zásadním způsobem zpochybňovalo tehdy stále ještě převládající křesťanský stvořitelský světonázor. 

Heackel se chopil příležitosti, jež Darwinova evoluční teorie nabízela, a stal se jejím ochráncem a inovátorem v kontinentální Evropě a zejména v Německu. Heackel byl svým filozofickým přesvědčením monistou, tj. věřil, že vše, co existuje, pochází z jediné podstaty či substance, což mimo jiné popírá, že by existoval duch a hmota, jak tvrdí např. dualisté či pluralisté, ale že vše má jednotnou prapodstatu. Pro tento názor se pokoušel nalézt důkazy v přírodních vědách. Konkrétně, při zkoumání buněk zformuloval hypotézu, že původním zdrojem veškerého života mohla být takzvaná monema, která z dvou běžných buněčných složek obsahovala pouze protoplasmu bez jádra. Monema podle něj mohla vzniknout náhodnou kombinací uhlíku, kyslíku, dusíku, vodíku a síry, což byla tehdy již poměrně rozšířená materialistická představa vzniku prvního života. Tato hypotéza se však později ukázala jako vědecky neplatná. Ernst Haeckel přesto nadále pokračoval ve své snaze nalézt různé „chybějící články“, které by potvrdily a objasnily předpokládanou evoluční provázanost celé scala naturae (tj. přírody v celé její rozmanitosti). Jeho další hypotézou byla hypotéza o buňce, kterou Ernst Haeckel nazval protista. Tato buňka se měla vytvořit z Monemi a představovat předchůdkyni či společného evolučního předka buněk eukaryotických i prokaryotických, vytvářejíc tak jakýsi vývojový most mezi rostlinnou a živočišnou říší.

Asi nejslavnější byla Haeckelova snaha prokázat darwinovskou evoluci druhů na embryích. Za tím účelem nakreslil Haeckel několik zvířecích embryií – mloka, králíka, kuřete a ryby v různých stádiích růstu a vedle nich i embryo lidské. Tato tzv. Haeckelova embrya byla ještě dlouho po jeho smrti považována za jeden z klíčových důkazů darwinovské evoluce, se kterým se můžeme ještě dnes setkat v řadě učebnic a encyklopedií. K velkému a nemilému překvapení vědeckého světa však Haeckel nevycházel ve svých malbách z reálných embryií, která neměl ve své době k dispozici, ale z vlastních představ inspirovaných Darwinovou teorií. Nákresy nejen že neodpovídaly proporčně, ale Haeckel v nich zamlčel spoustu zásadních anatomických odlišností, čímž zmátl celé generace biologů a zoologů. Jeho nákresy byly tedy vyjádřením Haeckelova, potažmo i Darwinova přání nalézt zdrcující důkazy tzv. embryonální rekapitulace i monistického pohledu na společný evoluční původ a historii veškerenstva. Dnes jsou v odborné literatuře tyto nákresy známy pod přezdívkou Haeckelovy kresby či falzifikáty. Někteří zastánci evolučního světonázoru se na ně nicméně dodnes odvolávají v domnění, že se jedná o skutečná embrya. S rozvojem embryologie, mikroskopie a mikrofotografie v 2. polovině 20. století se podařilo definitivně prokázat, že Haeckelova embryonální hypotéza i tzv. rekapitulační teorie (ontogeneze rekapitulující fylogenezi) je vědecky neplatná.¹¹

Přestože se nakonec velká část Haeckelových hypotéz ukázala jako vědecky neplatná, nedá se říci, že by neměly pro zastánce evoluce žádný přínos. Snaha odhalit různé evoluční mezistupně v předpokládaném evolučním vývoji živočichů a vytvářet tak evoluční stromy jednotlivých druhů i celých říší je dodnes hnacím motorem vědců a filozofů zastávajících evoluční vysvětlení původu a historie přírody. Ernst Haeckel tak svým počínáním inspiroval mnohé.¹²

John Maynard Smith (1920–2004)

John Maynard Smith se narodil v Londýně roku 1920. Původně se věnoval inženýrství na Trinity College v Cambridge a během let 1942–1947 se zabýval návrhy válečných letadel. Až později se začal věnovat přírodním vědám a absolvoval studium genetiky na University College London.¹⁵ Smith proslul tím, že aplikoval tzv. teorii her na poli evoluční biologie. Je považován za zastánce neodarwinismu.

Zaměřoval se na matematické modelování chování zvířat uvnitř populací s ohledem na různé děděné strategie přežití a snažil se odvodit obecné zákonitosti jejich vývoje. Ústřední koncept této teorie je tvořen takzvanou evolučně stabilní strategií, zkráceně ESS, která říká, že určitý způsob strategie přežití je u daného druhu stabilní pouze tak dlouho, dokud se danou strategií řídí většina jedinců v populaci. Změna strategie přežití u části jedinců pak vede k vychýlení této rovnováhy a následné změně strategie přežití i u ostatních jedinců. Smithovy modely se však i přes tyto dílčí úspěchy ukázaly jako neschopné modelovat budoucí vývoj komplexních populací v reálných ekosystémech kvůli jejich složitosti a často neznámým okrajovým podmínkám, kterým jsou průběžně vystavovány.¹⁶

Richard Dawkins (1941)

Richard Dawkins je Brit, narodil se však v Keni roku 1949, kde strávil i své rané dětství, jelikož zde během druhé světové války sloužil jeho otec v britské armádě. V osmi letech se však vrátil zpět do Anglie. Později studoval na univerzitě v Oxfordu, kde roku 1966 obhájil doktorát ze zoologie. Dawkins je zastáncem Darwinovy teorie, která je však podle jeho slov ostatními vědci špatně interpretována. K přirozenému výběru podle něj nedochází na úrovni druhu a jedinců, ale spíše na úrovni genů (viz jeho slavna kniha Sobecký gen, 1977). Tato hypotéza stála u zrodu současného evolučního paradigmatu zvaného postneodarwinismus a tvrdí, že naše geny nás nutí chovat se tak, aby se maximalizovalo jejich přežití a předání dalším generacím.

Rozsáhlé výzkumy na poli genetiky, informatiky a sociobiologie však ukázaly, že Dawkinsova hypotéza sobeckého genu je vědecky neplatná. Biologické informace se totiž nedědí jako jednotlivé geny a obecně mají mnohem složitější informační strukturu než je pouhá syntaktická úroveň kódu, se kterou pracuje Dawkinsova teorie i celý postneodarwinismus. Průlomové práce v této oblasti provedl německý informatik prof. Dr. Ing. Werner Gitt nebo americký profesor elektroinženýrství a ředitel Centra pro umělou inteligenci prof. Dr. Robert J. Marks II. Dnes je Dawkinsova hypotéza sobeckého genu považována i v rámci evoluční komunity za prakticky mrtvou. Dawkins také proslul jako zakladatel teorie memů, která je aplikací poznatků o evoluci a přirozené selekci na kulturní fenomény. Jako poněkud pobuřující může působit Dawkinsonův radikální ateismus, vyznačující se snahou co nejvíce omezit působnost náboženství,  především křesťanství, které dokonce nazývá „virem mysli“ (esej Viry mysli, 1991).

Vědců, jež se zabývali a stále zabývají myšlenkou evoluce, je mnoho. Ovšem značné množství je i spekulací, hypotéz, modelů a teorií, které jsou původní představou evoluce inspirovány nebo z ní přímo vycházejí. Někteří evolucionisté se vydali cestou zesměšňování náboženského cítění a zadupávání především biblického vidění světa do země. Jiní by naopak rádi Bibli uvedli s evolučními představami do souladu (např. představitelé teistické evoluce jako Pierre Teilhard de Chardin, Kenneth Miller, Francisco Ayala či Francis Collins). Ať tak či onak, evoluční vidění světa, jeho vzniku i historie, má mnoho vážných problémů a nedostatků, které jeho zastánci neradi přiznávají.

Poctivá věda však vítá problémy a ráda otevírá robusní dialog, který si toto závažné téma nepochybně zaslouží. Dokud bude na obou stranách – evoluční i stvořitelské – ochota diskutovat a hledat pravdu – může hledání pravdy pokračovat směle dál a my se můžeme těšit na nové, jistě překvapivé objevy a východiska.

Redakce Genesis Era