Sedm svátostí katolické církve

Katolická církev věří v to, že první svátosti byly lidu představeny Ježíšem Kristem. Věří, že skrze svátosti v nás působí Duch svatý a jsou-li doprovázeny vírou, nabízejí nám odpuštění. Skrze křest, biřmování a kněžství se člověk připodobňuje Ježíši Kristu a skrze něj vzniklé církvi, přijímá do sebe Boží znamení, které člověk může přijmout pouze jednou, a to neodvolatelně a navždy. Největší vážnosti se však dostává svátostem křtu a eucharistie, jediné přímo předané Ježíšem Kristem, o nichž máme zprávy v samotných evangeliích. Oněch sedm svátostí uznávají církve katolické, církev pravoslavná a církev husitská.

Protestanské církve, včetně Církve adventistů, takové pojetí svátostí nemají. Přijímají pouze křest a Večeři Páně, která sice odpovídá pojmu eucharistie, ale po stránce teologické to protestanské církve, na základě Bible, vnímají jinak. Také křest a Večeři Páně nenazývají svátostmi, ale obřady. Ostatní svátosti jsou protestantskými církvemi odmítány jako vzniklé v katolické tradici bez biblického opodstatnění. Podívejme se ale na svátosti, jak je vyznává katolická církev s tím, že dvě z nich (křest a Večeře Páně) vnímají a praktikují i protestanské církve.

Křest

Křest je s modlitbou spojený obřad ponoření do vody, vykonávaný již od dob Ježíše Krista, který byl sám pokřtěn v řece Jordánu Janem Křtitelem. (Matouš 3,16) Křtem člověk prohlašuje, že se stává Božím následovníkem, Božím dítětem, že věří v odpuštění veškerých hříchů a chce nadále plně důvěřovat Bohu a řídit se Jeho radami. Ne všechny křesťanské církve křtí křtem ponoření tak, jak je to v Bibli. Pouze Bratrská jednota baptistů a Církev adventistů křtí křtem ponoření, a to až jedince, kteří se mohou pro křest svobodně a vědomě rozhodnout. Tedy nikoliv děti.

Biřmování

Biřmování je svátostí, kterou člověk stvrzuje svou křesťanskou vyspělost. Zpravidla mu předchází příprava, během které člověk spolu s ostatními prohlubuje své poznání křesťanství a svůj vztah s Bohem. Biřmování je dovršením milosti, které se člověku dostává skrze katolický křest a definitivně stvrzuje vztah k Bohu.² Jde opět o záležitost katolických církví, Pravoslavné církve a Církve husitské.

Eucharistie

Eucharistie, nebo také svaté přijímání, je přijímání těla a krve Kristovy, vzniklé transsubstanciací chleba a vína. Ty církve, které přijímají toto teologické pojetí věří, že skrze tuto podobu se nám dává živý Bůh, Ježíš Kristus. Proto považují eucharistie za jeden z nejvážnějších církevních obřadů. Protestanské církve slaví Večeři Páně s tím, že chléb a kalich jsou symboly Ježíšova těla a jeho krve. Ne tedy skutečné tělo a skutečná krev). Připomínají si tím Ježíšovu oběť, a také tímto obřadem symbolicky obnovují smlouvu, kterou s Bohem udělali při křtu.

Zpověď

Zpověď je obřadem, ve kterém se může člověk skrze kněze vyzpovídat ze svých hříchů Bohu. Tento obřad poukazuje na jednu z důležitých křesťanských praxí, jíž je pokání, vyjádření lítosti nad svými hříchy. Bůh je milosrdný a odpouští těm, jež se kají. V odpuštění a v lásce k bližnímu svému bychom Boha měli následovat. Protestanské denominace však věří, že není nutné, aby náš kontakt s Bohem zprostředkovávali kněží.

Svátost nemocných

Svátost nemocných je udělována člověku, který je ve vážném zdravotním stavu. Tato svátost spočívá v pomazání čela a ruky posvátným olejem spojeným s modlitbou. Věří se, že tato svátost posiluje ducha i tělo člověka, který čelí těžké situaci. Posiluje pouto s Kristem a utěšuje utrpení. Ani tuto svátost protestanté nepraktikují.

Manželství

V manželství je zpečetěn vztah muže a ženy. V rámci církevního sňatku se však toto zpečetění neodehrává pouze mezi novomanžely, ale před samotným Bohem, před kterým se zavazují k věrnosti na celý život. Protestanské církve také vnímají uzavření manželství jako vážnou a zlomovou událost v životě člověka, ale nevnímají je jako svátost.

Kněžství

Skrze institut kněžství se člověk stává služebníkem Boha. Je povolán, aby novým specifickým způsobem sloužil božímu lidu. Tato činnost bývá označována skrze takzvané Tři dary, které se kněžím udělují, aby je vykonávali. Dar vést, dar vyučovat a dar posvěcovat. ³ Protestantské církve mohou s touto definicí duchovenské práce souhlasit, ale nehovoří v souvislosti s ní o svátosti.

Redakce Genesis Era