Zdání může klamat! (Vrabec polní)

Je pravda, že je nás hodně. Náš zpěv je protivně hlasitý. Tvrdí se, že vám ujídáme potravu. Ani pro svůj skromný zevnějšek nejsme oblíbeni. A přece vám to bude stát za to, když drzému vrabci věnujete trochu pozornosti. To vám slibuji.

Myslíte, že na mně nenajdete nic zvláštního? Ale poslouchejte, vás lidí je přece právě tak hodně jako nás. A myslíte si snad, že všechno, čeho je hodně, je obyčejné? To byste museli být úplně obyčejní i vy! – Ach, promiňte, teď jsem byl opravdu drzý.

Já jsem vlastně úplně usedlý vrabec polní. V žádném případě mne nemůžete zaměňovat s mým příbuzným, drzým a vypaseným vrabcem domácím. Poznáte mne podle šedivé hrudi a černých skvrn na tvářích, takže nás můžete lehce rozlišit. Jak už říká mé jméno, my se od vašich domů držíme trochu stranou.

Stvořen k létání

Můj Stvořitel mne hned od počátku konstruoval jako „letadlo“. Z tohoto důvodu je i ta nejmenší částečka mého těla přizpůsobena k létání. Nemohu pochopit, jak potom lidi mohlo vůbec napadnout, že pocházíme z plazů. Jen si představte, že by krokodýli měli patřit k našemu bližšímu příbuzenstvu! Chtějí, abych věřil, že první vrabec žil už před 50 miliony let. To mi připadá, jakoby pohádkovost tohoto názoru měla být ututlána množstvím let. – Nechme však teorii stranou a obraťme se raději ke skutečnostem. Pak si můžete názor udělat sami.

Moje tělo je postaveno z nejlehčího myslitelného materiálu. Téměř všechny moje kosti jsou uvnitř duté. Tak mohou přijmout vzduch a jsou lehké a přece stabilní. Kostra mého vzdáleného příbuzného, albatrosa, váží všeho všudy 120 až 150 gramů, ačkoli je přes metr dlouhý a rozpětí křídel má tři metry. Váha jeho peří je větší než váha jeho kostí.

Kdyby naše kosti byly naplněny morkem jako je tomu u plazů, tak bychom nikdy nemohli létat. Kromě toho je naše pánev, na rozdíl od ještěrů, pevně srostlá s páteří. Jen tak má naše kostra tu pevnost a pružnost, která je nezbytně nutná pro létání.

Pozoruhodný otvor

Malý otvor v kloubní čéšce nadloketní kosti se mi zdá velice pozoruhodný. Není to žádný defekt, nýbrž tímto otvorem vede šlacha, která spojuje malý hrudní sval s přední stranou ramenního kloubu. Tak mohu zvedat křídlo a vůbec i létat. Pokud mám opravdu pocházet z plazů, tak se ptám, kdo ten otvor do kloubní čéšky vyvrtal a ještě tam pak protáhl tu šlachu? Takové otvory u krokodýla hledáte marně.

Srdce, zůstaň silné!

Pryč! Pomoc, krahujec! Pryč! Kam se jenom schovat…? Pomoc… Ach, to to zas jednou dobře dopadlo! To bylo ale nebezpečné! Už je zase pryč. Víte, že krahujec je náš nejhorší nepřítel? Když nedáváme pozor, může nás svými drápy chytit dokonce i v hustém křoví. Nepřátel máme ostatně celou řadu: vrány, straky, kočky, lidi. Ani v noci nás nenechají na pokoji. Sovy nás napadají dokonce i na stromech, na kterých spíme. Jednou se mi stalo, že hrozný lesní sýček vpadl do dutiny, kde jsme hnízdili, vytáhl moji ženu a celou ji bez milosti sežral. Bylo to děsné! Navzdory tomu vím, že se můj Stvořitel o mne stará. V Bibli je psáno, že ani jediný vrabeček není od Boha zapomenut! Jak dobře se potom musíte mít vy! Vy pro něj přece máte mnohem větší cenu než já. Dokonce má sečteny všechny vlasy na vaší hlavě. Ano, lidi má Bůh zjevně obzvlášť rád.

Víte, můj Stvořitel mi dal mimořádně silné srdce. Je to vůbec jedno z nejvýkonnějších. Teď, když s vámi mluvím, bije každou vteřinu asi sedmkrát, tedy 460krát za minutu. Předtím, když jsem prchal před krahujcem, se můj puls zvýšil na 760! Tak to musí být, abych mohl uprchnout.

Super-nástroj

Ano, klidně si mne ještě trochu pozorněji prohlédněte: Vidíte můj zobák? Zvenčí vypadá nenápadně, že ano? Je to ale zázračný nástroj mého Stvořitele – mimořádně lehký a přitom určený pro nejnáročnější požadavky. Kdosi vypočítal, že délka přetržení hrotu mého zobáku je asi 31 kilometrů. To znamená, že kdybyste z tohoto materiálu mohli zhotovit drát a někde ho pak zavěsili, přetrhl by se vlastní vahou v místě uchycení až při délce 31 km. U materiálu, který lidé používají při stavbě letadel, činí tato délka asi 18 kilometrů.

Pohled dalekohledem

Víte také, že moje lebka je lehčí než obě moje oči? Z toho ale nemusíte dělat žádné zlomyslné závěry o mém vrabčím mozku. Moje oči jsou daleko lepší než vaše. My ptáci máme sedmkrát až osmkrát více zrakových buněk na jednotku plochy než vy. Tím vzniká v našem mozku mnohem ostřejší obraz. Kdybyste např. chtěli vidět nějaký předmět tak jasně jako káně lesní, museli byste si na to vzít polní dalekohled (8×30). Připouštím, že moje oči tak ostré nejsou, ale vy se se mnou určitě srovnávat nemůžete. Jeden biolog píše, že naše oko se svou stavbou, funkcí a výkonností dá označit jako zázrak. Patří k nejdokonalejším orgánům ve světě obratlovců. Je to nutné, protože nám ani při nejrychlejším letu nesmí ujít žádná důležitá podrobnost.

K ostrým očím nám Bůh také přidal velmi pohyblivý krk. Svým zobákem tak můžeme bez námahy dosáhnout na každou část těla. Věříte, že by to všechno mohla být náhoda? Jen se někdy zkuste dotknout čelem svých kolen. Dokážete to snad? – Ne, nemusíte si nic předstírat. Pokud se vám to podaří, tak uslyšíte pěkně praskat své kosti. Pro mne je ale taková pohyblivost životní nezbytností.

Bez trávení to také nejde

Co si o tom myslíte? Že mne Bůh stvořil jako neužitečného žrouta? Takovou urážku si přece nemůžeme, můj Stvořitel a já, nechat líbit. Víte vůbec, čím se živím? Ano, to jsem si mohl myslet! Kdo o tom ví nejméně, toho je slyšet nejvíc! Promiňte – to bylo opět drzé, ale ani od vás to nebylo zrovna zdvořilé!

V Číně mé příbuzné jednou málem vyhubili, protože si někteří chytří lidé mysleli, že je my polní vrabci připravujeme o příliš mnoho rýže a prosa. Když tam ale naši rasu téměř zničili, poznali, že se hmyz na polích tak přemnožil, že ztráty byly mnohem vyšší než předtím. K naší obživě totiž patří ti malí živočichové, které vy považujete za škodlivé, ale pro nás jsou to pochoutky: chrousti, okřídlení mravenci, mšice, larvy obaleče dubového, květopasa jabloňového, atp.

A když jsme u toho jídla: Víte vůbec, jak naše trávení funguje? Vždyť je to konečně zcela přirozené téma! Jak přece víte, vše je u mne uzpůsobeno k létání. Protože přijímám velmi mnoho bílkovinné potravy, vystačím s mimořádně krátkým střevem; přesto potřebuji ostré trávicí kyseliny. Můj Stvořitel mne nechtěl nad nezbytně nutnou dobu zatěžovat nepotřebnými zbytky po trávení, a proto je odhazuji tak rychle, jak je to jen možné – nezřídka za letu, čímž se mi častokrát podaří, abych vaše šaty trochu „dekoroval“. Ale to mi promiňte!

Kromě toho udělal můj konstruktér, když mne stvořil, ještě něco geniálního. Jednoduše totiž vynechal močový měchýř. Tak mohl mé tělo směrem dozadu zúžit a udržet nízkou váhu. Moje moč je z 80 % tvořena kyselinou močovou, která vykrystalovává v poslední části střeva jako bílá pasta. Není to krásně vymyšleno? Kromě toho se voda potřebná pro proces vyměšování téměř úplně vrací do organismu. Tak potřebuji vodu jenom zřídka „dotankovávat“.

Katapult a kapesní nůž

Máte ještě trochu trpělivosti? Tak se podívejte na moje nohy! Vypadají, jako by na nich nic nebylo, a přece je v nich ukryta značně rafinovaná konstrukce. Už jenom to, co vidíte: to je ve skutečnosti jen konec nohou a prsty. Zbytek – holeň, koleno a stehno – se skrývá uvnitř mého těla. A pokud máte dojem, že stojím vzpřímeně, ve skutečnosti jsem ve dřepu. Pro vás je taková pozice nepohodlná, pro mne ale ne. A když teď svá kolena náhle natáhnu, vymrští mne to jako katapult směrem nahoru a já ihned začnu používat svá křídla. Za letu pak svůj „podvozek“ pohodlně zatáhnu pod peří a znovu ho vysunu teprve při přistání. Také při něm se jeho vysoce elastické provedení nanejvýš osvědčuje.

Možná jste se také někdy divili tomu, jak mohu celé hodiny sedět na větvi a dokonce v této pozici i spát. To můj Stvořitel zařídil pomocí zvláštního mechanismu, který umožňuje prstům, aby automaticky objaly větev a pevně se jí držely. Svaly stehna jsou s prsty spojeny celým svazkem šlach. Když si sednu na větev, tak se šlachy vahou mého těla napnou a stáhnou prsty k sobě. Navíc se na určitých místech šlach nacházejí takové malé hrbolky. Když si sednu, tak se tyto hrbolky pevně zachytí v zoubcích, které se nacházejí – jistě nikoli náhodou – v příslušných místech šlachového pouzdra. Tak zůstanou šlachy bez námahy napjaty a já ze stromu nespadnu.

U ptáků s dlouhýma nohama jako jsou čápi a volavky, kteří musí často dlouho stát, vypadá konstrukce trochu jinak. Ti dostali zvláštní kolenní kloub, který zapadne jako kapesní nůž. Tak mohou stát celé hodiny.

Proč snášíme vejce

Víte vůbec, proč my ptáci nemáme mláďata podobně jako savci? Nevíte to? Tak si představte, že by březí samička ptáka měla létat s těžkým břichem! A jak by se po celou tu dobu asi živila, když by se mohla jenom plazit? Věc s vejci je prostě patentované řešení našeho Stvořitele, které nás ptáky při létání téměř nezatěžuje. Moje samička klade vajíčka rychle za sebou, průměrně v intervalech pouhých 24 hodin. Tímto způsobem má celou snůšku rychle pohromadě a může vajíčka vysedět všechna najednou. Tak také můžeme my ptáci dát život mnoha mláďatům najednou.

Umění sedět na vejcích

Jistě si to představujete jako nanejvýš nudnou záležitost. Ale to jen proto, že o obtížnosti této práce nemáte ani tušení. Myslíte si snad, že se jednoduše posadíme na vejce a čekáme, až se mláďata vyklubou? Víte, jak jsou ta mláďata, která rostou ve vajíčkách, citlivá? Musí zde přesně souhlasit teplota, musí být dodržena správná vlhkost a rovněž musí být umožněna nerušená výměna vzduchu. Pokud by to tak nebylo, tak by naše mláďata zemřela ještě dříve, než by se narodila.

Náš Stvořitel měl ale geniální nápad, který uskutečnil takto: Ještě než samička začne klást vajíčka, vypadává jí na dvou, třech místech břicha prachové peří. Tam pak naroste mnohem silnější kůže než předtím. Počet krevních cév se tam zvětší asi sedmkrát a cévy jsou asi pětkrát silnější. Současně se v buňkách těchto „skvrn na líhnutí“ shromáždí určité množství tekutiny. K čemu to všechno? Jakmile se těmito místy dotkne vajíčka, je jeho teplota hlášena do mozku. Ten pak teplotu buď přímo zvýší, anebo je samičce jasné, kdy a na jak dlouho musí přerušit sedění, aby se k vejcím dostal vzduch, a kdy je má obrátit.

Jak se tato hlášení dostávají do mozku a jak je informace pomocí těchto míst předávána mláďatům, zůstává pro vaše vědce záhadou. Přesto mnozí jednoduše tvrdí, že se tato schopnost postupně vyvinula. Těchto lidí bych se rád zeptal, jak potom mohli moji předkové vůbec vysedět mláďata, když nevěděli, zda jsou vajíčka příliš teplá nebo příliš studená?

A to bych vám mohl vyprávět ještě mnoho dalšího o svém jedinečném systému dýchání, o zázraku létání, o superkonstrukci svého peří, o svých navigačních přístrojích… To všechno však přenechám své milé kolegyni jiřičce, která to dokáže mnohem lépe.

Jen to bych rád věděl: Stále ještě věříte, že pocházím z nějakého plazícího se zvířete? – Ne, můj tvůrce se nejmenuje „náhoda“ ani „dlouhá časová období“. Můj Stvořitel je ten, který pátého dne řekl, že ptáci mají létat nad zemí, a který je všechny stvořil podle jejich pokolení. On je ten, který nám požehnal a který se z nás těší. Jsem zázračné dílo jeho rukou. Vy také! Jeho bychom měli společně chválit!

(Z knihy Gitt, Werner a Vanheiden, Karl-Heinz. Kdyby zvířata mohla mluvit. Překlad Josef Potoček. 2. české vyd. Ostrava: Ethics, 2009. ISBN 978-80-902713-0-2.)