Úvod Magazín Vznik života Vznik a původ vesmíru

Vznik a původ vesmíru

„Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“1

„Dívejte se vzhůru na hvězdy a nikoli dolů na nohy. Pokuste se pochopit, co vidíte a proč existuje vesmír. Buďte zvědaví.“2

Máme-li se zamýšlet nad původem a vznikem vesmíru, měli bychom si nejprve odpovědět na následující otázky:

  1. Co je vesmír?
  2. Z čeho je vytvořen?
  3. Jaká je podstata zákonů, kterým podléhá a co nebo kdo je jejich zdrojem?
  4. Je vesmír ohraničený a pokud ano, co je za jeho hranicemi?
  5. Pokud je nekonečný, je vůbec představitelné, že má svůj počátek?
  6. Existuje jeden vesmír, či existuje vesmírů více, nebo existuje dokonce nekonečně mnoho vesmírů, a pokud ano, jak tyto vesmíry spolu souvisí?
  7. Nebo žijeme v jednom ze subvesmírů všezahrnujícího supervesmíru či dokonce v nějakém fraktálním vesmíru?

Skutečnost je taková, že zatím na žádnou z uvedených otázek nedal nikdo jednoznačnou odpověď. Důvod je zřejmý. To, co nazýváme vesmírem, natolik přesahuje naši představivost a možnosti, že toho bude vždy mnohem více nepoznaného než poznaného. Zdá se, že ve vesmíru je možné prakticky cokoliv. Vznik vesmíru byl neopakovatelnou a výjimečnou událostí. Nebyli jsme a nikdy nemůžeme být přímými pozorovateli či svědky jeho vzniku. Vše můžeme tedy vyvozovat pouze z nepřímých pozorování. Nevíme, co je základním stavebním kamenem vesmíru ani jaká je podstata zákonů, kterým podléhá veškeré dění ve vesmíru, nevíme, zda je nekonečný, ani kolik vesmírů existuje a jak spolu souvisí a zda jiné vesmíry, pokud existují, nejsou založeny na zcela jiných principech než ten vesmír, ve kterém žijeme a který jsme schopni pozorovat. Nevíme také, zda a jak je vesmír obydlen životem či inteligentním životem . Z toho by se mohlo zdát, že ptát se na vznik vesmíru je zbytečné. Přesto si myslíme, že debata o vzniku a původu vesmíru má smysl. Otázka, jak vesmír vznikl napadne kupodivu dříve či později každé malé dítě a samozřejmě se jí zabývají i astronomové a astrofyzikové. Otázka vzniku vesmíru totiž míří výše, než by se na první pohled mohlo zdát. Dotýká se existence či neexistence Boha. Z tohoto pohledu jsou základní východiska pro vysvětlení nejen jeho vzniku, ale i jeho trvání dvě:

  1. Původ vesmíru je přirozený, způsobený čistě fyzikálními či jinými přírodními zákony.
  2. Původ vesmíru je nadpřirozený a pak je jeho tvůrcem nadpřirozený Bůh.

V jistém smyslu je východisko (1) protimluv, protože pojem přirozenost lze použít pouze pro vesmír, který již existuje, a pro jevy pozorovatelné a zkoumatelné. O přirozenosti vesmíru ještě neexistujícího však nelze říci vůbec nic relevantního. Preexistence vesmíru se odehrává v kategoriích nedosažitelných přirozenému poznání. Pro vznik vesmíru tak bude i v tomto konceptu nutné předpokládat procesy přesahující současnou přirozenost.  V tomto smyslu zde hovoříme také o mimopřirozenosti, či nadpřirozenosti. Vysvětlení procesů vedoucích ke vzniku vesmíru tak bude vždy předmětem neověřitelných předpokladů, či víry v tyto předpoklady. Takové hypotézy není možné ani nijak testovat. Východisko (2) považuje vesmír za dílo nadpřirozeného tvůrce, Boha. Přesto se tento druhý pohled nevyhýbá pojmu přirozenost pro vesmír již existující. Nezpochybňuje přírodní zákony ani procesy, které se ve vesmíru odehrávají nebo mohou odehrávat. Existence Boha nijak nebrání snaze vesmír pozorovat, naopak je to výzva, která je motivována touhou seznámit se s dílnou samotného Stvořitele. V mnoha ohledech mohou být obě východiska, (1) a (2) v dobré shodě. O tom bude podrobnější zmínka v dalším textu. Omezíme se v něm však pouze na paradigma založené na východisku (2), a budeme se snažit ukázat jeho naprosto rozumné předpoklady.

Celý článek zobrazíte po přihlášení.

Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.

ZÍSKAT ČLENSTVÍ

Již máte účet? Přihlaste se.

Svůj účet máte navždy zdarma.

Vesmír a Bible

Pro Bibli je vesmír výkladní skříní a marketingem Boží slávy a možností:

„Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle jeho rukou.“3

Jak uvidíme dále, nejedná se přitom o freudovské vytváření bohů k vysvětlení nedosažitelného, ani o iluzi, či opium lidstva, jak se o Bohu a náboženství vyjadřoval Karel Marx. Je to naopak pobídka k podrobnému a poctivému zkoumání světa. Při tomto zkoumání a hledání však budeme neustále konfrontování s výpovědí o dokonalosti, jejíž původ netkví v přirozenosti toho, co zkoumáme. Pro pochopení přírody může být Bible dobrým vodítkem zvláště proto, že postihuje oblasti, které jsou mimo dosah testovatelné vědy. Máme na mysli duchovno a duševno. Musíme však při její interpretaci respektovat několik důležitých pravidel:

  1. Bible není primárně vědeckou publikací. Smyslem Bible je zachytit svědectví o Bohu. Její jazyk proto nebude vědecký.
  2. Psali jí lidé, jejichž paradigma bylo paradigmatem pozemského pozorovatele v daném čase a dané kultuře. Autoři proto používali pro vyjádření své zkušenosti pojmy srozumitelné době a času vzniku textu.
  3. Pisatelé byli inspirováni Bohem a v tom je její výjimečnost. Většina textů si nese myšlenkovou inspiraci, ale některé texty jsou Bohem přímo diktovány. Výsledný text proto pisatele převyšuje a pisatel mu nemusel v době vzniku zcela nebo vůbec rozumět.4 Celý smysl začal tex dávat teprve po určité době, až nastaly okolnosti, pro které byl prediktivně určen.
  4. Dlouhá řada důkazů potvrzuje, že řada informací se po dobu dlouhých staletí dochovala pouze v Bibli a různé archeologické nálezy časem potvrzují pravdivost biblických sdělení. I proto můžeme Bibli důvěřovat.

Počátek

Bible se o vzniku vesmíru vyjadřuje krátce hned ve svém úvodu:

„Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi. Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami. I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil Bůh světlo od tmy. Bůh nazval světlo dnem a tmu nazval nocí; a byl večer a bylo ráno, jeden den.“5

Tento text v sobě skrývá důležité informace:

  1. Všechno mělo svůj počátek. Země, nebesa, hmota, čas, prostor, a dokonce i světlo.
  2. Pro nebesa nacházíme v originálním textu hebrejský termín שָּׁמַיִם, šamajím. Tento pojem je používán ve dvojím významu. První označuje to, co Bůh stvořil ještě dříve než Zemi, tedy vesmír. Druhý označuje to, co vidí pozemský pozorovatel ve dne jako modré nebe, v noci jako hvězdnou oblohu.6
  3. Pozoruhodnou vlastností hebrejského שָּׁמַיִם, šamajím, nebesa, je jeho užití pouze v pseudo-duálním tvaru, významově chápaném jako plurál, množné číslo. Ten naznačuje rozlehlost nebeských prostor, a je ekvivalentem našeho pojmu vesmír.
  4. Země byla na počátku nehostinná, pustá a temná, zcela zatopená vodou. Nebyla žhavá, ale byla chladná, voda se na ní nacházela v kapalném stavu.
  5. Teprve později se objevilo světlo.

Co je vesmír?

Mezi další texty, které rozšiřují popis toho, co je a jak vypadá vesmír, jsou texty, které používají spojení nebesa nebes. (např. Deuteronomium 10,147, Nehemjáš 9,68). Toto spojení je velmi zajímavé a může mít dva významy, případně jejich kombinaci:

  1. Spojení nebesa nebes je užito jako figura etymologica, a jedná se tedy o vesmír vesmírů, a to by naznačovalo fraktální strukturu vesmíru.
  2. Spojení nebesa nebes je užito pro multiplikaci, pak by znamenalo vesmíry vesmírů, a tedy existenci mnoha dalších paralelních vesmírů, dost pravděpodobně i jiné podstaty, než má náš vesmír.
  3. A/nebo se jedná kombinaci předchozích dvou významů, tedy paralelní vesmíry s fraktální strukturou.

Autoři těchto i dalších souvisejících biblických textů však nepovažují ani jeden z vesmírů za místo, ve kterém by přebýval Bůh, a opakovaně zdůrazňují, že Bůh tyto vesmíry přesahuje, a že ho nemohou pojmout.9 Odtud vyplývá důležitý závěr — jestliže vesmír, považovaný za přirozený, je pro nás těžko představitelný, pak představit si Boha, který všechny možné vesmíry stvořil a přesahuje, je ještě daleko těžší. Ne náhodou je v samotném úvodu Desatera uvedeno: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“10 Zde sám Bůh člověku sděluje, že jej není možné připodobnit k ničemu stvořenému, ať už na zemi, pod zemí nebo kdekoliv ve vesmíru nad námi.

Poznatelnost vesmíru

Biblický pohled na poznatelnost vesmíru není agnostický. Bible dává sice jasně najevo, že ve vesmíru jsme konfrontováni s něčím, co se vymyká našim představám a co zcela přesahuje jakoukoliv běžnou zkušenost a možnosti, neznamená to však, že by měl člověk na poznávání vesmíru rezignovat. O poznatelnosti vesmíru se zmiňují například tyto texty:

  1. Jen pohleď na nebesa a spočítej hvězdy, budeš-li je moci spočítat. A řekl mu: Tak početné bude tvé potomstvo. (Genesis 15,5)
  2. Jako nemůže být spočten nebeský zástup a jako nemůže být změřen mořský písek, tak rozmnožím potomstvo Davida, svého služebníka, a Lévijce, kteří mi slouží. (Jeremjáš 33,22)

V prvním případě je konstatován známý fakt, že není v silách člověka vyčíslit počet hvězd. Je tak obrovský, že jej můžeme pouze odhadovat. Nemusí se přitom jednat o počet nekonečný, ale o takový počet, že je nemožné ho určit. I když se počet hvězd nedá určit, přesto Bible vybízí k tomu, abychom na nebesa pohleděli a pokusili se hvězdy spočítat. Obě slovesa jsou přitom v imperativním tvaru, mají tedy formu jakéhosi přikázání nebo očekávání ze strany Boží. Není to přitom výzva ke zbytečné práci, ale naopak výzva k tomu, aby se pozorovatel něco naučil, poznal a pochopil. Ve druhém případě se praktická nespočitatelnost vztahuje na nebeský zástup, צְבָא הַשָּׁמַיִם, cava ha-šamajím. Zástup nemusí označovat pouze hvězdy, ale také živé bytosti. To by znamenalo, že vesmír je obydlený. Není to překvapivé, protože Bible na mnoha místech zachycuje pozemskou komunikaci s mimozemskými bytostmi. Současné odhady počtu hvězd ve viditelném vesmíru pracují s číslem 300 sextillionů (3 × 1023), které by se zapsalo jako číslo 3 následované 23 nulami. Toto číslo je shodou okolností podobné Avogadrově konstantě, která se týká ovšem mikrosvěta, tedy protipólu k obrovským rozměrům vesmíru.

Struktura vesmíru

Ať už se ale jedná o hvězdy anebo o mimozemské formy života, pojem צְבָא, cava, neznamená neuspořádaný zástup náhodných jedinců. Označuje vojsko, armádu organizovanou hierarchicky do větších a větších celků, s přesným úkolem, komunikačními liniemi, výcvikem a výzbrojí. צְבָא הַשָּׁמַיִם, cava ha-šamajím vyjadřuje fakt, že vesmír je uspořádán, že není rozprostřen libovolným nebo náhodným způsobem. Má formu organizované struktury, kdy se menší celky skládají postupně do větších struktur. Hovoří se o hvězdách, planetárních systémech, hvězdných klastrech, galaxiích, galaktických klastrech, galaktických superklastrech. Vesmírný řád je zmíněn také v knize Job. Hospodin se ptá Joba, zda zná řád nebes11 a z pohledu pozemšťana mu pak tento řád ilustruje na příkladu Oriona, Plejád a Arktura a také naznačuje, že ani rozměry Země nejsou náhodné, ale mají přesný plán a důvod, že Země je pečlivě rozměřena. Řád vesmíru zmiňuje také první kniha Bible Genesis. Podle ní lze pohyb vesmírných těles využít pro měření času.12 Takovou praxi známe z každodenního života. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že den i noc mají svůj řád, řád mají také roční období a že se čas počítá nebo počítal podle Slunce a Měsíce. Vesmírné lety spoléhají na řád oběžných drah planet a využívají jejich gravitaci k manévrům a zrychlení. Vesmír je vysoce uspořádaným systémem a jeho struktury a substruktury se chovají předvídatelně (zákonitě), a proto se mohou použít k měření času. Stačí vzpomenout sluneční hodiny na barokních fasádách. Základní časová jednotka soustavy SI, sekunda, je od roku 1967 odvozena od chování atomu Cesia 133 a atomové hodiny, zkonstruované na tomto principu, umožňující vůbec nejpřesnější měření času. To znamená, že i ty nejmenší částečky vesmíru mají svůj přesný řád a podléhají přesným zákonům. V současnosti se považují za největší známou vesmírnou strukturu galaktická filamenta, struktury podobné obrovským vláknům, která jsou tvořena gravitačně svázanými galaktickými superklastry. Největší takovou pozorovanou strukturou současnosti je Sloanova velká zeď s odhadovanou délkou větší než miliarda světelných let.

Z čeho je vesmír vytvořen

Kupodivu celá hypermakroskopická strukura vesmíru má za svůj základ mikro a nanosvět a další, mnohem menší substruktury, které bychom mohli nazvat příhodně jako nepatrnost. V současném tzv. standardním modelu se pracuje s pojmem kvark, jehož velikost není větší než 10-19 m. To je ještě o 10 řádu méně než rozměry, se kterými pracují nanotechnologie. Kvark je považován za nejmenší stavební kámen celé řady elementárních částic. Objevují se však názory, že ani kvark není posledním stupněm dělení hmoty. Pozoruhodné přitom je, že prostor mezi jednotlivými substrukturami hmoty je plný prázdnoty. To ukázal už v roce 1909 Rutherfordův experiment. Tento experiment zpochybnil představu jednolitého kompaktního atomu a dal impuls ke vzniku teorie o malém jádře uvnitř velkého elektronového obalu. Pro představu, rozdíl mezi velikostmi atomu vodíku a jeho jádra je asi takový, jako kdybychom umístili pingpongový míček doprostřed kruhu o průměru 1,5 kilometru. Přibližně tak je atom zaplněn či spíše nezaplněn. Ukazuje se, že hmota je podle toho, co o ní víme, plná prázdnoty. Tak hmotu chápe i teorie relativity, která se zcela obejde bez existence éteru, hypotetické látky, kterou měl být podle dřívějších názorů vesmír vyplněn. S existencí éteru operovaly teorie před Einsteinem, než v roce 1881 a poté 1887 zpochybnil existenci éteru Michelson–Morleyův experiment, ověřující vliv pohybu předmětu na rychlost světla. S prázdnotou se setkáváme na každé úrovni hierarchie hmoty, ať se to týká kosmického prostoru či jejích jednotlivých částic. Hovoříme-li o částici hmoty, měli bychom si vždy uvědomovat, že pojem nevystihuje plně podstatu toho, co označuje. Slovo částice vzbuzuje dojem, že se jedná o jakési malé tělísko a evokuje představu malé pevné tvrdé kuličky. Dvouštěrbinový či Youngův experiment však ukazuje, že taková představa neodpovídá chování tzv. částice, a proto se její chování popisuje vlnově mechanickým modelem, který se snaží vystihnout, proč se částice někdy chová jako malá pevná kulička a někdy jako vlna. Co však částice ve skutečnosti je, zatím zůstává tajemstvím. V Novém zákoně je v dopise Židům zvláštní zmínka, která v řeckém originálu zní takto:13

Πίστει νοοῦμεν κατηρτίσθαι τοὺς αἰῶνας ῥήματι θεοῦ εἰς τὸ μὴ ἐκ φαινομένων τά βλεπόμενα γεγονέναι.

Což bychom mohli přeložit:

Vírou přijímáme, že světy byly zřízeny Božím hlasem, a ty věci, které jsou vidět, nebyly učiněny z toho, co se jeví.

Tato poněkud kostrbatá věta odhaluje, že to, co pozorujeme jako hmotu, je vystavěno z něčeho, co se nezjevuje našim smyslům, je to mimo ně: ty věci, které jsou vidět, nebyly učiněny z toho, co se jeví. Poměrně zajímavým způsobem to doplňuje Žalm 36,10: Pramen života je přece u tebe a ve tvém světle světlo vidíme. Spojení ve tvém světle světlo vidíme, בְּאוֹרְךָ נִרְאֶה־אֽוֹר, naznačuje možný stavební kámen našeho světa: tvé světlo. To nemusí znít tak nesrozumitelně, pokud si uvědomíme, že něco podobného tvrdí i Einsteinova rovnice ekvivalence hmotnosti a energie nebo teorie strun.

  1. V případě ekvivalence hmotnosti a energie můžeme s trochou nadsázky tvrdit, že hmota se skládá ze světla, nebo obecně z energie
  2. v případě teorie strun se hmota skládá z hypotetických struktur, které se nazývají strunami. Struna má být jednorozměrný vibrující objekt, ze kterého jsou tvořeny částice.

Pojem tvé světlo ukazuje na podstatu, na základní kámen. Tato podstata není přístupná našemu poznání jinak než vírou, ale díky této podstatě můžeme náš vesmír vnímat, může se nám jevit. Pokud by tato podstata zmizela, vesmír by přestal být zjevným. Přestal by se jevit a my bychom neviděli ani světlo.

Dynamika vesmíru

O tom, že vesmír není statický, ale má svou dynamiku, se Bible zmiňuje vícekrát. Svou posloupnost dějů měl již počátek a některé z těchto dějů popisuje první kapitola Genesis. Díky nim se vesmír rozvinul do podoby, v jaké ho známe dnes. Bible nás ovšem také nenechává na pochybách, že vesmírné procesy nebyly samovolné ani náhodné, ale že je řídil Bůh.

Rozpínání vesmíru

Pisatelé dalších knih Bible pak doplňují některé informace, jak počátek vesmíru vypadal a jaké děje probíhaly potom. Uveďme si tři takové zajímavé texty z Jeremiáše a Joba: (1) Ale Hospodin … opatrností svou rozvinul nebesa. (2) On sám roztahuje nebesa… (3) On rozvinuje temnotu nad prázdnem, zavěšuje Zemi na ničem.14 Všechny tři texty užívají pro vyjádření rozvoje vesmíru výraz נָטָה, nátá, roztahovat, rozšiřovat, natahovat. V textu (1) je použito prefektum qalu, vyjadřující ukončený děj, který je již minulostí. V textech (2) a (3) je stejné sloveso užito v aktivním participiu qalu15, které označuje stálé trvání děje. Participium se vztahuje k osobě Hospodina jako rozvíjejícího či rozprostírajícího vesmír a může označovat dva procesy, které mohou platit současně:

  1. pokračující rozpínání vesmíru, následující v návaznosti na počátek
  2. fakt, že vesmír je udržován v rozprostřeném stavu díky Hospodinu

S rozpínáním vesmíru naznačeném v bodě (1) pracuje kosmologie již více než 100 let. Model statického vesmíru, tedy vesmíru, který je věčný a nemá ani počátek ani konec, byl postupně opouštěn spolu se vznikem moderních fyzikálních teorií jako je Einsteinova teorie relativity. Když pak Edwin Hubble pozoroval rudý posuv spektra vzdálených galaxií, byl model statického, věčného vesmíru a věčné a nezničitelné hmoty zpochybněn ještě více. Pro vysvětlení rudého posuvu navrhl římskokatolický kněz a profesor Lovaňské univerzity Georges Lemaître v roce 1931 hypotézu, že vesmír začal výbuchem prvotního atomu. Z této hypotézy se postupně stala známá teorie velkého třesku. Název Big Bang, Velký třesk poprvé použil astronom Fred Hoyle pro pořad BBC v roce 1949, aby ilustroval princip této teorie. Hoyle sám byl však zastáncem ustáleného vesmíru. Vesmír má od vzniku teorie velkého třesku svůj vědecký počátek a své rozpínání. Teorie velkého třesku také pomohla vyřešit Bentleyův paradox pro konečný statický vesmír, který trápil Newtonovskou fyziku. Udržení vesmíru v rozprostřeném nebo expandujícím stavu podle bodu (2) však není pro kosmologii úplně samozřejmé. Pro vysvětlení pozorovaných disproporcí byl zaveden pojem temná hmota a temná energie, protože modely založené pouze na standardní viditelné hmotě a viditelné energii nedokáží vysvětlit nesrovnalosti mezi výpočty a pozorováním. Temná hmota a temná energie má mít jinou podstatu než hmota, kterou dosud známe a podle modelu lambda-CDM jí má být ve vesmíru až 96%, pouze 4% připadají na známou formu hmoty a energie. O podstatě temné hmoty a temné energie, pokud opravdu existuje, však zatím není nic známo. Tím nechceme říct, že by Hospodin byl tou temnou hmotou a energií a ani to, že by tato hypotéza nemohla být pravdivá. Spíše chceme ilustrovat fakt, že není v současnosti jasné, jakým mechanismem je vesmír udržován v rozprostřeném stavu a uvažuje se proto o dalších hypotetických částicích, které to mají mít na svědomí.

Zánik vesmíru

Kromě počátku, rozvoji a probíhajících procesech se Bible zmiňuje také o konci vesmíru a o jeho novém stvoření. Biblická proroctví Starého i Nového zákona o tom hovoří takto:

  1. Nebeský zástup se celý rozplyne, nebesa se jako svitek zavinou, ona a všechen jejich zástup popadá, jako když opadá listí révy a jako nezralé ovoce z fíkovníku.16
  2. Pánův den přijde jako zloděj v noci. V něm nebesa s rachotem pominou, prvky se žárem uvolní a země a její všechny věci budou spáleny.17

Z uvedených textů není zřejmé, jaké části vesmíru se předpověď týká, zda jen nějaké nám viditelné části či celého našeho vesmíru. Zajímavý je náznak, jak se to stane. Jsou použity tyto pojmy:

  1. Rozplynutí
  2. Svinutí, zavinutí, stočení
  3. Popadání nebes
  4. Rachotivé pominutí
  5. Uvolnění prvků žárem
  6. Spálení všech věcí

Pro rozplynutí (1) je užit výraz מָקַק, makak, ve 3. osobě plurálu konsekutivního perfekta niphalu. Značí zcela dokončený pasivní děj v budoucnosti. Stejný tvar je použit i pro גָּלַל, galal – (2) svinutí, zavinutí, stočení. Popadání (3) bude takové, jako když padá listí a naznačuje pohyb směrem do nějakého gravitačního centra. Pominutí nebes s rachotem (4), οὐρανοὶ ῥοιζηδὸν παρελεύσονται, značí katastrofickou událost vesmírného rozsahu. Z předchozího popisu je však zřejmé, že bude jiné podstaty než například „pouhý“ výbuch supernovy. Řecký text uvádí totiž nebesa v množném čísle, οὐρανοὶ, přestože běžně používá i jednotné číslo, οὐρανός. Intenzita katastrofy bude tak vysoká, že dojde k uvolnění prvků žárem (5), στοιχεῖα δὲ καυσούμενα λυθήσονται. Jedná se přitom o ty prvky, ze kterých je vše složeno a ty se doslova λυθήσονται, rozvážou a dojde ke spálení všech věcí (6). Pokud by pisatel psal tato proroctví dnes, pravděpodobně by použil jiný slovník a hovořil by o gravitačním zhroucení vesmíru i hmoty v nepředstavitelných katastrofických dějích za vzniku kvark-gluonového plazmatu. Pozoruhodná je zrcadlová posloupnost procesů vzniku a zhroucení vesmíru. Na rozdíl od současných kosmologických představ předpovídá Bible zhroucení vesmíru v horizontu blízké budoucnosti stovek, možná tisíců let, a nikoliv miliard let. To je velmi krátká lhůta a žádná měření neprokazují, že by se tak mělo stát. Řada biblických proroctví se však už naplnila přesně tím způsobem, jakým byla v Bibli zapsána. Proroctví o Pánově dnu, nebo také o dni Hospodinově je jedním z těch, které na své naplnění teprve čekají. Zhroucení vesmíru však neznamená úplný konec všeho, jak ukážeme v následujícím odstavci.

Znovuobnovení vesmíru

I po zhroucení vesmíru, jak ho známe, bude dynamika vesmíru pokračovat dále.

Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. … Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, činím všechno nové.“ A řekl mi: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá“.18

Bibli uzavírá příslib, že Bůh pak učiní vše nové. A také ukazuje, že možnost žít v nově vytvořeném vesmíru a na nově vytvořené zemi je nabízena všem lidem bez rozdílu:

Podle jeho zaslíbení očekáváme nová nebesa a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.19

Dostáváme se v této souvislosti k otázce věčného života. Věčný život byl záměrem Stvořitele již od samotného počátku, a kdyby nevznikl hřích, nedošlo by nikdy k žádnému vesmírnému zániku, protože by nebylo potřeba, aby Bůh stvořil vesmír nový.

Důvod vzniku vesmíru

Pravděpodobně jen Bible uspokojivě odpovídá na otázku, proč vesmír vznikl, proč existuje a jaká je jeho prvotní příčina. Odpověď je jednoduchá i hluboká zároveň:

Vězte, že Hospodin je Bůh; on nás učinil, a ne my sami sebe, abychom byli jeho lid, a ovce na jeho pastvě.20

Právě život, přesněji život v úzkém vztahu s Bohem je důvodem vzniku a existence vesmíru, důvodem, proč jej Bůh stvořil a proč udržuje jeho existenci. O povaze vesmíru a jeho tvůrce svědčí mnoho fundamentálních fyzikálních konstant a parametrů. Zdá se, že jsou vyladěny tak, aby byly přátelské pro život na Zemi. Těchto parametrů, které musejí být splněny, je tolik, že se hovoří o antropickém principu, tedy o vesmíru, jehož forma je příznivá pro inteligentní život. O tomto principu se poprvé začalo hovořit v roce 1973 na konferenci konané při příležitosti oslav 500. výročí narození Mikuláše Koperníka v Krakově. Hovoří se také o jemném vyladění vesmíru. Pokud by se jediný z těchto parametrů nebo konstant nepatrně změnil, nejvýše o jednotky procent, vesmír by byl zcela jiný a možná by ani nemohl existovat. Týká se to jak existence vody důležité pro život, tak rovnováhy mezi elementárními silami a dalších reálií. Proti oběma zmíněným principům, jemnému vyladění i antropickému principu, se uvádí námitka, že jde o argument z nedostatku představivosti. Jenomže imperativ harmonického sladění fyziky a potřeb komplexního života se s přibývajícími znalostmi spíše zvýrazňuje.21 Kosmolog Martin Rees22, profesor na Cambridgeské univerzitě, definoval šest konstant, na kterých jemné vyladění vesmíru demonstruje:23

  1. N, poměr elektrické síly ke gravitační síle s hodnotou 1036. Pokud by byl menší, život hvězd by se zkrátil až o několik řádů a vesmír by mohl existovat pouze v miniaturní krátkodobé verzi. Pokud by byl větší, hvězdy by nemohly existovat.
  2. ε, jehož hodnota je 0,007, a definuje, jak silně se k sobě vážou atomová jádra. Pokud by toto číslo bylo nepatrně jiné, množství jednotlivých chemických prvků ve vesmíru by se radikálně změnilo, stejně tak i zářivý výkon vycházející ze Slunce, což by zabránilo existenci typu života, který vidíme na Zemi. Pokud by tato konstanta byla např. 0,006 nebo naopak 0,008, nemohli bychom existovat.
  3. Ω charakterizuje hustotu materiálu ve vesmíru. Pokud by toto číslo bylo příliš vysoké, vesmír by se už dávno zhroutil sám do sebe. Kdyby byla příliš nízká, hvězdy a galaxie by nikdy nemohly existovat. Rychlost expanze vesmíru a množství materiálu v něm se zdají být jemně vyladěny tak, aby umožňovaly dlouhověký a stabilní vesmír vhodný pro udržení života
  4. λ, antigravitační konstanta, jedna z největších vědeckých zpráv roku 1998, se objevila poprvé v raných verzích Einsteinovy obecné teorie relativity, ale později jí Eintein prohlásil za chybu. Dnes se objevují názory, že mohl mít nakonec pravdu, ale naštěstí je její číselná hodnota extrémně malá. Pokud by tomu tak nebylo, zastavilo by to formování galaxií a hvězd a hvězdy a galaxie by nemohly existovat.
  5. Q vyjadřuje úroveň struktury vesmíru jako poměr energie potřebné k rozbití a rozptýlení struktury ku celkové energii struktury vyjádřené rovnicí E = mc2. Hodnotu Q stanovil Rees na 10-5. Pokud by toto číslo bylo jen o něco málo menší, vesmír by postrádal strukturu. O něco větší hodnota by zas neumožnila přežití hvězd ani sluneční soustavy. Vesmír by byl děsivým místem tvořeným z velké části obrovskými černými dírami.
  6. D určuje počet prostorových dimenzí, ve kterých žijeme, a kterými jsou výška, šířka a hloubka, a je tedy rovno třem. Pokud by vesmír měl jen dvě nebo naopak čtyři prostorové dimenze, mnoho přírodních zákonů by muselo být přepsáno a život ve formách, které známe, by nemohl existovat. Číslo D = 3 nevylučuje podle Reese existenci desetirozměrných strun. To je zajímavé ve vztahu k oddílu Z čeho je vesmír vytvořen výše.

Jinými slovy, vše ukazuje na to, že nejsme produktem náhodných nebo chaotických procesů. Bůh stejně jako lidští rodičové touží mít děti a sdílet s nimi svou lásku, vybavovat je do života a poskytovat jim ochranu a rady, být k nim shovívavý a odpouštět jim jejich prohřešky. Bůh jako zdroj a tvůrce všeho chce být naším Otcem a ani při jeho velikosti a moci mu žádný člověk není lhostejný. Proto stvořil vesmír, a proto jej stvořil ke sdílení.

Opatrnost při interpretaci Bible

Uvedli jsme některé pohledy Bible na vesmír, na jeho vznik, strukturu a dynamiku. Snažili jsme se ukázat, že biblické výroky jsou v dobré shodě s pozorováním a mohly by být i vodítky pro další zkoumání vesmíru. Tyto řádky o vesmíru nemají za cíl zpochybňovat nebo dehonestovat vesmírné objevy, ale ukázat na některá úskalí při jejich interpretaci. Podobně jako v jiných vědních oborech lze totiž i v kosmologii získaná data z různých pozorování a měření interpretovat více než jedním způsobem. Obdivujeme mravenčí úsilí vědy a vědců při hledání toho, co je příroda a jaké jsou její zákonitosti. Jsme přesvědčeni, že věda a víra nejsou v rozporu, a naopak se výborně doplňují, pokud se mohou projevovat svobodně a také svobodu dopřávají. Bible i věda mají totiž podobné poznávací metody. Jak pro Bibli, tak i pro vědu jsou hlavní metodou zkoumání zjevení a úsudek. Zní to možná nečekaně nebo i divně, ale ve vědě se nám zjevuje příroda, v Bibli pak Bůh. Proto máme všechny dalekohledy, mikroskopy, LHC a spektroskopy, aby se nám příroda odkryla, zjevila. Z toho, co vidíme, usuzujeme pak na její zákonitosti. V Bibli zase přichází Bůh osobně za člověkem, aby se mu sám představil, zjevil a podle toho usuzujeme, jaký je. Závěrem chceme zdůraznit, že při interpretaci Bible je nutné mít na paměti, že naše poznání je neúplné. Slovy apoštola Pavla v dopise do Korintu teď totiž vidíme realitu jako obraz v zrcadle, nejasně, až potom uvidíme tváří v tvář. Teď poznáváme částečně, ale potom poznáme plně, tak jako Bůh zná nás.24 Slovo teď a potom poukazuje na dva světy, o kterých jsme se zmínili již v části nazvané Dynamika vesmíru. Ten svět, ve kterém žijeme teď a ten svět, ve kterém můžeme žít v budoucnosti. První má svá omezení, ale v tom budoucím budou věci odkryty, i jejich pravá podstata a význam. Nesdílíme snahy za každou cenu Bibli navléknout na současné vědecké teorie a hypotézy či vytvářet nějaké vlastní exotické teorie. Taková vysvětlení mohou často vypadat logicky a rozumně, mohu mít i schopnost dobře modelovat skutečnost, přesto však nemusí být pravdivá. To platí obecně, nejen pro Bibli. Historie nám říká, že všechno poznání je plné omylů a nesprávných cest, ale i úsvitů a příjemných překvapení. A z tohoto pohledu jsme se snažili ukázat několik zajímavých pohledů na to, čemu říkáme vesmír.

Václav Vonášek

Související články

Kreacionismus, včera, dnes a zítra – 4. část

23. září 2022

Může být mezi zastánci inteligentního, neevolučního původu všech věcí i vědec světového formátu? A jak je to s akademickým respektem a úctou?

Kreacionismus, včera, dnes a zítra – 3. část

16. září 2022

Víte, s jakými reakcemi v otázce původu světa byste se obvykle setkali na české akademické půdě? Můžeme věřit vědcům všechno, co říkají?

Existují důkazy pro mladou Zemi?

25. května 2022

Nízké stáří Země se v poslední době znovu dostává do hledáčku celé řady vědních oborů, jejichž nálezy otevírají dosud netušené obzory.

Jakých je 7 dní stvoření?

13. dubna 2022

Na otázku, jak dlouho trvalo podle Bible stvoření světa, můžeme nalézt dvě odpovědi. Někdy, že to bylo šest dní, jindy sedm. Kde je pravda?