Zoufalé snahy nalézt „nepolapitelný proces evoluce“
Recenze knihy The Altenberg 16: An Exposé of the Evolution Industry
(Altenberg 16: Skandální odhalení evolucionistického byznysu), napsala Suzan Mazurová
North Atlantic Books, Berkeley, CA, 2010
Protože tuto knihu napsala evolucionistka, budou ji kreacionističtí vědci zvláště milovat. The Altenberg 16nahlíží do sporů dnešní vědy, okolo kterých probíhají snahy nalézt „nepolapitelný proces evoluce“. Ústředním námětem knihy je konference, které se v červenci 2008 v rakouském Altenbergu zúčastnilo 16 pozvaných evolučních vědců. Konference dostala název Altenberg 16 (viz obr. 1 níže)
„Poněvadž Altenberg 16 má svoje kořeny v neodarwinistické teorii, tito vědci rozpoznali potřebu napadnout převládající Moderní syntézu,protože je toho příliš mnoho, co nevysvětluje [zdůraznění dodáno]“ (str. vii).
„V Altenbergu 16 … bylo uznáno, že evoluční teorie, kterou většina aktivních biologů přijímá, a která je učena na současných školách, není schopna vysvětlit naši existenci [zdůraznění dodáno]“ (str. 19)
„Vlna vědců nyní zpochybňuje roli přírodního výběru, ačkoli jen málo z nich to veřejně přizná“ (str. 20)
„Evoluční věda je takovou měrou o skutečné vědecké teorii, jakou je o neustálém pózování, umění chytře prodávat, uhýbat a šikanovat. Je to společenská rozprava, ve které jsou zahrnuty hypotézy závratné složitosti spolu s vědci, kteří jsou mezi všemi intelektuály příjemci těch největších grantů, usurpujících si moc politiků, zatímco se angažují v Evolučním bratrstvu kočičí pracky, které hází bláto na druhé a nadává jim do: ‚tupců‘, ‚ještě plně nevystřízlivělých potrhlých marxistů‘, ‚amatérských kreacionistů‘, ‚mudrlantů‘ (to jsou ti vědci, kteří už nedostanou žádné granty), ‚šarlatánů‘, ‚potřeštěnců‘ …
„VLNA VĚDCŮ NYNÍ ZPOCHYBŇUJE ROLI PŘÍRODNÍHO VÝBĚRU, AČKOLI JEN MÁLO Z NICH TO VEŘEJNĚ PŘIZNÁ“
„Ve stručnosti, jde o současné moderní hledání svatého grálu, ale jen s malou hrstkou rytířů. V době, která volá po vědeckém pohledu, je vědecký výzkum uloupen byznysem chamtivosti, s evolucionistickými knihami, které jsou do veřejnosti uváděny coby kouzelnické triky na karnevalu.
„Snad tou nejhnusnější výstavou reklamní nepoctivosti je letošní oslava výročí knihy Charlese Darwina On the Origin of Species (O vzniku druhů) – takzvaná teorie evoluce přírodním výběrem neboli přežití nejzdatnějších – cejch, který nám byl vypálen před 150 roky.
„Vědci jsou zajedno, že přírodní výběr může nastat. Ale vědecká komunita také ví, že přírodní výběr má velmi málo co dělat s dlouhodobými změnami v populacích [zdůraznění dodáno, vynechávky jsou už v originálu]“ (str. v).
„VĚDCI JSOU ZAJEDNO, ŽE PŘÍRODNÍ VÝBĚR MŮŽE NASTAT. ALE VĚDECKÁ KOMUNITA TAKÉ VÍ, ŽE PŘÍRODNÍ VÝBĚR MÁ VELMI MÁLO CO DĚLAT S DLOUHODOBÝMI ZMĚNAMI V POPULACÍCH.“
Dobré zpravodajství
Tato kniha přináší bezpočet prohlášení, nad kterými budou kreacionističtí vědci jásat. A tak jsem samozřejmě očekával, že autorka Suzan Mazurová to vykompenzuje obvyklým povinným zatracením kreacionistů, nebo běžným přísným (ale prázdným) varováním: ‚ale kreacionisté v tomhle nic užitečného pro sebe nenajdou‘. Jak mile jsem byl překvapen, že nic takového jsem tam nenašel. Přestože je paní Mazurová evolucionistka, je zcela nepochybně i seriózní reportérkou, která ví, že k řemeslu reportéra patří i vyvarovat se vlastních názorů. Celá tato kniha je pečlivou reportáží. Vyptává se mnoha evolučních vědců přesně zaměřenými otázkami a podává obsáhlý přepis jejich odpovědí, doplněný životopisy, popisem jejich vystupování, způsobů, zvyků a koníčků. Je nepravděpodobné, že by kreacionistický reportér přiměl tyto evolucionisty k takové otevřenosti.
Přírodní výběr je nedostačující
Kniha otevřeně přiznává nedostatečnost vysvětlovat evoluci pomocí přírodního výběru (tedy mutacemi a rekombinacemi plus různé formy selekce) – a dokládá tento fakt prohlášeními vůdčích evolučních vědců.
„Naše vzrůstající tušení se pevně ukotvuje … že prostě nemáme teoretické a analytické nástroje, kterými bychom smysluplně vysvětlili tu ohromující pestrost a složitost živých organizmů“ (toto stojí na pozvánce ke konferenci do Altenbergu, str. 31).
„V podstatě si myslím, že nikdo neví, jak evoluce funguje [zdůraznění dodáno]“ (Jerry Fodor, str. 34)
„Ale docela jistě byla ukázána selekce … jenže zajímavé právě je, že zřídka kdy, pokud vůbec, bylo ukázáno, že má selekce něco společného s evolucí ve smyslu dlouhodobých změn v populacích. … Souhrnem, Darwinova teorie evoluce je vlastně svým významem jen od shora dolů nevysvětlitelný vrtoch. Vývoj je jen to, co se děje, aby se to dělo. [vypuštění je v originále]“ (Stanley Salthe, str. 21).
„Existují lidé, chrlící cosi, jako bychom znali odpověď. My ale odpověď neznáme“ (Stuart Kauffman, str. 54).
„Darwinismus a neodarwinistická syntéza, oprášená před 70 roky, ve skutečnosti brání zjistit mechanizmus evoluce“ (Antonio Lima-de-Faria, str. 83).
„Jestli si myslím, že přírodnímu výběru by měla být připsána méně důležitá role v diskuzi o evoluci? Ano, to si myslím“ (Scott Gilbert, str. 221).
„Ona [Lynn Margulisová] nevidí přírodní výběr ‚ani jako zdroj dědičných novinek, ani jako základ evolučního procesu‘ a prohlásila o neodarwinismu, že je ‚mrtev‘, protože v literatuře nenacházíme žádný náležitý důkaz o tom, že by náhodné mutace vyústily do nového druhu“ (Mazur, p. 257).
„Jádro věci spočívá v tom, že organizmus sice může být modifikován a kultivován přírodním výběrem, ale toto není cesta, jak vznikly nové druhy, třídy a kmeny“ (Massimo Piattelli-Palmarini, str. 314).
Proč je přírodní výběr nedostačující?
Kniha ukazuje klíčové oblasti, kde je přírodní výběr nedostačujícím vysvětlením, ale tyto věci tam jsou diskutovány jen stručně a povrchně. Mazur zde mohla odvést lepší práci, když vysvětluje tyto problémy, které evoluční vědce ženou proti zdi. Já tuto diskuzi zde o hodně rozšířím.
Je jasné, že jednou z oblastí je původ života, protože přírodní výběr nemůže pracovat, dokud nezačal život. Jenže moderní věda odhalila dech beroucí složitost i těch nejjednodušších, replikujících se životních forem. Aby se těchto těžkostí evolucionisti zbavili, tvrdí, že na této Zemi existoval nespočet životních forem zcela nepodobných těm, co známe. Důkazy o tom však žádné nemají; jen se snaží udržet svůj světonázor před falzifikací vypouštěním netestovatelných vysvětlení. K tomu v současnosti evolucionisté nabízejí neznámé procesy „samo-sebe-kompletace“ a „samo-sebe-organizace“ (a s tím spojené termíny jako ‚plasticita‘).
Další klíčovou oblastí je původ vyšších taxonomických skupin, zvláště původ kmenů a tříd. Podle samotných evolucionistů ke vzniku všech živočišných kmenů došlo během (nebo téměř během) krátkého geologického mrknutí okem, což známe jako kambrická exploze. Toto je sám o sobě velký problém.
Ale je to horší. Stephen Jay Gould poznamenává, že posloupnost zkamenělin ukazuje, že ta největší nestejnost (největší rozdílnost) v biologických designech má tendenci objevovat se jako první. Poté ve fosilním záznamu následují trochu méně rozdílné plány. Až poté, nejpozději, poslední nepatrné kousky mezidruhové biologické pestrosti vyplňují samotný konec celého procesu. Celkový trend v posloupnosti zkamenělin je: rozličné kmeny se objevují první, později jsou zastoupeny rozličné linneovské řády…a tak dále. Gould nazval toto schéma ‚nestejnost předchází pestrost‘. A evolucionisti nemohou dělat to, co se často dělat snaží, a sice obviňovat z této posloupnosti ‚nekompletnost fosilního záznamu‘.
Toto je však v rozporu s očekáváními darwinismu (a neodarwinismu), který očekává pomalé změny, které se během času postupně nahromadí a vytvoří velké rozdílnosti. Krátce, darwinismus očekává, že ty nejvíce nestejné designy se objeví poslední, ne první. To je ale v rozporu s fosilním záznamem. (Upřímně řečeno, pro většinu lidí, kteří nejsou v celé záležitosti nějak emocionálně angažováni, toto falzifikuje darwinismus.) Něco je špatně v samém jádru Darwinovy teorie.
Jenže je to ještě horší. Poslední objevy v genetice přidávají další novou zajímavou výzvu do tohoto problému. Vývojoví biologové pozorovali malou skupinu genů, která koordinuje v organizmu realizaci jeho tělesného plánu – a tyto geny jsou přítomny napříč celou říší mnohobuněčných, v různých kmenech a třídách. Evolucionisté to nazývají ‚Developmental Genetic Toolkit‘ (Genetická montážní linka či skříňka s nástroji). Podle evolucionistického myšlení musela tato složitá nástrojová skříňka vzniknout ve společném předku všech kmenů. Jenže tenhle společný předek musel existovat předprvním příchodem těchto kmenů – jinými slovy dřív než kambrická exploze. Stručně řečeno, geny, které řídí tělesné plány, musely vzniknout v době, kdy tu ještě žádná těla nebyla. Geny řídící embryonální vývoj musely vzniknout v době, kdy tu žádná embrya ještě nebyla.
„V okamžiku, kdy se moderní tělesné plány poprvé vynořily [před půl miliardou let], tak zhruba všechny geny, které moderní organizmy mají pro vytvoření svých embryí, tu už byly. Vyvinuly se v jednobuněčném světě, ale nedělaly embryogenezi. [závorky od Mazurové]“ (Stuart Newman, str. 52).
Přírodní výběr tento problém nemůže vyřešit: nedokáže se ‚dívat kupředu’a vytvořit nástrojovou skříňku pro nějaké budoucí využití. Nemůže vytvořit ‚nástroje‘ pro produkci mnohobuněčných těl, když tu žádná taková těla nejsou. Přírodní výběr není dostačující, a proto se znovu a znovu evolucionisté dovolávají mechanizmu samo-sebe-kompletace a samo-sebe-organizace.
Pojednání Stuarta Newmana, které „bylo vrcholem programu konference v Altenbergu“ (Mazur, str. 12) tvrdí, že kolem 35 živočišných kmenů samo-sebe-zorganizovalo fyzicky v době kambrické exploze, a selekce následovala až poté jako ‚stabilizátor‘ těchto novinek sebe-samo-organizace.
„Podívejte se, když Sherman zdůrazňuje, že mořský ježek [který nemá žádné oči] má geny pro oči a protilátky (geny, které dobře známe a jsou plně aktivní u pozdějších druhů), jak bychom s ním neměli souhlasit, že neodarwinistický kánon tato fakta nemůže vysvětlit?“ (Massimo Piattelli-Palmarini, str. 321)
Tento problém, z genetiky a fosilního záznamu, je vědecky solidní a pevný – ne však už evolucionistické řešení. Přesto paní Mazurová správné uchopení celé věci převrací tím, že referuje o celém problému naprosto povrchně. Jen několik málo jejích čtenářů pochopí, co vlastně evoluční vědce žene do tak veliké zoufalosti.
Testovatelnost a experimentální demonstrovatelnost
Evoluční nápady na samo-sebe-kompletaci a samo-sebe-organizaci mají dvě vady. To první, neexistuje dostatečná experimentální demonstrovatelnost.
„Samo-sebe-organizace je samozřejmě důležitou složkou, ale kromě všeobecností toho nebylo moc objeveno. Ohromné množství jemných detailů, které genetici a vývojáři objevili za mnoho let, devalvuje všeobecnou metaforu, jako jsou autoevoluce i samo-sebe-organizace [zdůraznění dodáno]“ (Massimo Piattelli-Palmarini, str. 322).
Navíc tahle evoluční vysvětlení postrádají vědeckou testovatelnost a vážně hrozí, že by mohla být potenciálně empiricky falzifikována. Nikdo asi nemá tušení, jak je otestovat.
„Já si myslím, že samo-sebe-organizace je jen alternativní položka k přírodnímu výběru. Když se pokusím říci vám to rámcově, tak je to pořád ještě obrovská debata. A pravdou je, že nevíme, co si o tom myslet“ (Stuart Kauffman, str. 291).
Vzhledem k tomuto dvojnásobnému vědeckému selhání, mohou tyto mechanizmy být shovívavě nazývány přeháněním, nebo jen obyčejně reklamním švindlem – ne vědou. Nesplňuje to požadavky na vědu, jak to evolucionisté u všech soudních pří vyžadovali. Ale tato vada v knize diskutována není.
Jak bychom předvídali u takovéto evolucionistické knížky, nenabízí se v ní žádná potřeba jakékoliv testovatelnosti evolučních vysvětlení, ve skutečnosti je tam jen zřídka kdy testovatelnost zmíněna. Ovšem, na druhé straně, evolucionisté všude rezolutně vyžadují testovatelnost kreacionistických teorií. Tato kniha je jen dalším příkladem rutinního evolucionistického dvojího měřítka. Jedno vyžaduje (testovatelnost) kreačních teorií; a druhé vyžaduje mnohem nižší požadavky na testovatelnost evolucionistických teorií.
Evolucionistická epistemiologie (nauka o poznání)
Takto evolucionisté dochází k tomu, co ‚vědí‘ o počátcích:
- evoluce je pro ně neotřesitelný ‚fakt‘, a
- věda přináší neúprosné důkazy proti mnoha evolucionistickým vysvětlením.
Toto společně dohromady tvoří důkazy pro ten zbytek evolucionistických výkladů – bez ohledu jak jsou bláznivé, nepodložené či nevědecké. Tato metoda poznávání je hluboce zakořeněna v evolucionistickém myšlenkovém schématu. Evolucionisté ze své vlastní přirozené podstaty nejsou schopni ‚vidět‘ důkazy proti evoluci, i kdyby je tyto důkazy tloukly přes obličej. Altenberg 16 o tom přináší příklad. A existuje mnoho příkladů.
Existuje tzv. ‚konvergence‘, která je v životě velmi hojná. Například evolucionisté tvrdí, že zrak vznikl zcela nezávisle více jak čtyřicetkrát a že složité oko, jako je to vaše – s čočkou a sítnicí – vzniklo zcela nově, nezávisle, pětkrát, protože ho nacházíme zcela odděleně u obratlovců, hlavonožců (chobotnice/kalmar), kroužkovců, medúz a pavouků (obr. 2). Původ těchto očí nebyl ani vzdáleně demonstrován experimentálně, a protože jejich design je velmi složitý, jejich podobnost nemůže být vysvětlována:
- společným původem, nebo
- atavismem (tj. zamaskováním a pozdějším odmaskováním genetických vlastností), nebo
- bočním přenosem vlastností z jedné linie na jinou (jako je tomu u laterálního genového transferu nebo endosymbiózy).
Tak toto jsou jen tři verze prosté dědičnosti, které evolucionisté aktivně využívají ve svých povídačkách. Ale všechna tato primitivní vysvětlování jsou popřena fakty. (Poznámka: toto bylo nutné k seznámení se s cíli predikovanými v Message Theory /Teorie poselství/.) 1
Evolucionisté jsou ponecháni sami sobě se svým nejjednodušším, nejpřijatelnějšm ‚vysvětlením‘ situace – do nebe volajícím tvrzením, že podobné biologické složité struktury mají svůj nezávislý počátek. Krátce řečeno, toto jsou silné protievoluční důkazy. Když si vezmeme všechnu tu neuvěřitelnou ohebnost evolučních povídaček, pak ‚konvergence‘ jsou tak protievoluční jak to jen může být.
Ironicky, čím je důkaz proti evoluci mohutnější, o to víc v tom evolucionista spatřuje argument pro onu obrovskou a neuvěřitelnou sílu, kterou evoluční mechanizmy mají! Všichni evolucionisté vysvětlují konvergenci jako důkaz pro ohromnou sílu přírodního výběru.
Instinktivně si evolucionisté uvědomují, že konvergence je důkaz proti evoluci, protože mají sklon vyhnout se zmiňování konvergence v těch situacích, kde evoluce jako daný fakt chápána není, např. když debatují s kreacionisty. Evolucionistova metoda je ponechat stranou důkazy proti evoluci a dokládat ji jako ‚fakt‘ jak to jen jde, a pak později toto reinterpretovat jako důkaz pro nějaký evoluční mechanizmus.
Ve své knize věnuje Simon Conway Morris konvergenci dlouhou diskuzi. 2 Uvádí bezpočetné příklady ohromující konvergence, a protože předpokládá, že evoluce je ‚fakt‘, musí dojít k nevyhnutelnému závěru, že konvergence je nevyhnutelná a život ve vesmíru, pokud se vyvinul k vyšším formám, pravděpodobně tam vyprodukoval souměrné humanoidy s velkými mozky, mnohem větší než jsme my! Odpověď: jelikož tedy existují v hojném počtu, není o tom třeba žádných dalších důkazů. Pro evolucionisty nějaké řádné experimentální dokazování evoluce, nebo vědecká testovatelnost, nejsou zapotřebí.
Jiný příklad. Klasický Darwinovec vyhledává předky a snaží se je identifikovat, a poté to použije jako ústřední předpověděný důkaz evoluce. (Kdyby v tom byli úspěšní, byl bych dnes už evolucionistou.) Mnoha způsoby si takto vytvářeli iluze, až se nakonec jejich výzkumný program před 120 lety zhroutil. Nezdařilo se jim to, protože jasně oddělení předci a vývojové linie neexistují. A tak počátkem poloviny sedmdesátých let (1970 a dále) pátrali, jak by mohli přeformulovat svoji teorii (a svoje předpovědi a svoje tak zvané ‚důkazy‘) tím způsobem, aby odpadla potřeba dokládat nějaké předky. A tak na síle a vážnosti získala metoda kladistiky, která skutečné předky nikdy neurčuje. Podobně získala velkou vážnost teorie přerušované rovnováhy (punctuated equilibria), protože se snaží toto ústřední selhání darwinismu zamluvit (bagatelizovat).
Evolucionisté začínají zjišťovat ve zkamenělém záznamu tři podstatné vzorce, které jsou v rozporu s evolucí:
- absenci změny – žádná změna čili ‚stáze‘ – a to v celém rozsahu existence fosilních druhů
- pravidelný výskyt velkých morfologických mezer mezi životními formami (což je systematická neexistence postupného pozvolného vývoje) – Stephen Jay Gould toto nazval svým pověstným výrokem ‚obchodní tajemství paleontologie‘)
- pravidelná neexistence jasně oddělených předků a jasně oddělených vývojových linií.
Tyto proti evoluční důkazy spolu s ‚jistým faktem‘ evoluce použili evolucionisté jako důkaz pronovou teorii o evolučních mechanizmech. Pokud se zamknete v pokoji i s těmito několika skrovnými věcmi, nakonec vyjdete ven s jejich teorií přerušovaných rovnováh a všemi jejími podstatnými detaily.
Body 1 a 2 byly používány jako důkaz pro‚rychlou evoluci‘ při původu nových druhů. Co je ale pro mnoho lidí neznámé, je, že bod 3 právě nejvíce tuto teorii charakterizuje. Podle této samotné teorie (přerušovaných rovnováh), evoluce probíhá především při větvení (to se nazývá speciací), při náhlých rychlých explozích, a to v nahodilých (převážně neadaptivních) směrech – a proto pak dochází k promíchání postupně se dlouho poté objevujících jasně oddělených předků a vývojových linií. Teorie byla především navržena tak, aby vývojové linie byly zmatečně promíchány a identifikace předků ‚nečitelná‘. Evolucionisté tuto teorii vášnivě milují, navzdory neexistujícím experimentálním prověřením a vědecké testovatelnosti. Tato teorie je nyní úzkostlivě chráněna, protože právě, ironicky, jediná cesta, jak ji zavrhnout, by spočívala v poskytnutí přesvědčivých důkazů pro evoluci.
Jiným takovým příkladem jsou von Baerovy zákony embryologie (Obrázek 3), které zůstávají středem našeho nejlepšího popisu schématu vývoje embrya. Tato schémata přinášejí důkazy proti evoluci, zvláště sklon embryí nejprve vykázat svoje nejobecnější znaky, a poté postupně, v určité posloupnosti, vykazovat méně obecné znaky až nakonec k těm nejspecializovanějším. Jen velmi zhruba řečeno, určité embryo nejprve vykáže znaky svého kmene, poté znaky své Linnéovské třídy, pak svého Linnéovského řádu, pak čeledi atd. Tento embryonální postup – od obecného k specielnímu – evolucionisté opravdu hodně obtížně vysvětlují. Vzpomněli byste si na jediného evolucionistu, který se kdy někdy snažil vysvětlit von Baerovy zákony? Potíž je to abnormální; nemohu najít žádný existující příklad evolucionisty, který se někdy snažil tyto zákony jasně vysvětlit. Namísto toho jejich odpověď je implicitně dána, je to Rekapitulační teorie. K téhle teorii dojdete tak, že se zamknete do pokoje s čímkoli jiným, než jsou von Baerovy zákony, a nezapomenete si s sebou vzít ‚jistý fakt‘ o univerzálním společném předkovi. Pak vyjdete z pokoje s Rekapitulační teorií a všemi jejími podstatnými detaily.
ALE PRO EVOLUCIONISTY VEŠKERÉ DŮKAZY PODPORUJÍ NĚKTERÉEVOLUČNÍ MECHANIZMY. ANI TOMU NEMŮŽE BÝT JINAK. PROSTĚ TO TAK MUSÍ BÝT, PROTOŽE EVOLUCE JE ‚JISTÝ FAKT‚.
Jenže Rekapitulační teorie vyžaduje vysoce prazvláštní mechanizmus, pro který ale neexistují žádné experimentální důkazy. To jim ale nevadí, evolucionisté široce vyhlašují tyto rekapitulační mechanizmy jako reálné, a cejchují tím mysl školáků i po těch všech mnoha desetiletích, kdy sami evoluční vědci soukromě vědí, že je tento zákon neplatný. Ačkoli Stephen Jay Gould odstranil rekapitulaci (v jeho knize Ontogeny and Phylogeny z roku 1977), pořád se to široce dnes drží – protože evolucionisté nemají žádnou lepší odpověď. Hlavním dokladem pro ‚rekapitulační mechanizmy‘ jsou proti evoluční fakta z embryologie a k tomu přidáme ‚jistý fakt‘ evoluce.
Dalším takovým příkladem, na který se můžeme podívat, je původ života. Vezměte si celý vesmír nápadů a odečtěte vše, kde by nebyla fakta jen pro materialistický původ života. Pak ještě odečtěte všechny nápady, které byly vědecky zamítnuty. Zbude vám to, co školní učebnice učí o vzniku života – bez ohledu na to, jak je to bláznivé, neprokázané a netestovatelné. V této věci učebnice naprosto ignorují skutečnou vědu. To, co opravdu víme – vědecky – je mnoho způsobů, jak se vznik života spontánně uskutečnit nemohl. Celá otázka vzniku života je nyní naprosto ve vědecké kompetenci kreacionistů.
Ale pro evolucionisty veškeré důkazy podporují některé evoluční mechanizmy. Ani tomu nemůže být jinak. Prostě to tak musí být, protože evoluce je ‚jistý fakt‚.
Utajené finanční fondy
Lynn Margulisová si všimla, že vládní financování evolučního výzkumu přichází nekoordinovaným způsobem od různých zcela oddělených vládních agentur a rezortů, místo aby to bylo z jediného společného zdroje. A tak napsala spolu s dalšími evolucionisty dopis na Národní vědeckou nadaci [NSF], kde je vyzývá, aby zvláště pro financování evolučního výzkumu zřídili ucelenou jednotku.
„A tak jsme mluvili o způsobech, jak vyvinout tlak na Národní vědeckou nadaci, aby zřídila evoluční odbor. … To povede k omezení nadbytečnosti a uspoří peníze pro finanční agentury. … Jenže jsem pak zjistila, že vědečtí byrokrati z NSF se kvůli tomuto našemu dopisu dostali do sporu. Žena [zástupkyně NSF], která byla pověřena nám odpovědět, napsala, že v Americe je tolik obyvatel, kteří jsou proti evoluci, že pokud by NSF dala chemii, geologii atd. do jedné skupiny pod hlavičku evoluce, tak by to bylo jako vystrčit naše hlavy ven pro jejich odseknutí. Napsala, že NSF si myslí, že evoluční vědu posílí, když se vyhnou slovu ‚evoluce‘ a nebudou výzkumné aktivity centralizovat“ (Lynn Margulis, str. 263–264).
To ukazuje, jak centralizovaná vláda umí věci přeznačit a rozpartikulovat velké finanční zdroje různými matoucími způsoby tak, že záměrně zamlží, kam peníze daňových poplatníků vlastně jdou – a zcela záměrně obejít vůli lidí. Evolucionisté toto manévrování používají a paní Mazurová ve své zprávě proti tomu nic nenamítá. Evolucionisti se cítí oprávněni úmyslně zadržovat informace před veřejností. To je samozřejmě v souladu s jejich věroučným systémem, že morální zásady jsou jen produkty evoluce.
Cenzurování
Mazurová volá po zvýšené pozornosti k existující cenzuře myšlenek proti darwinismu. Je proti takové cenzuře, zcela oprávněně. Kreacionisté zakoušejí mnohem tvrdší cenzuru proti svým myšlenkám. Nicméně její vysvětlení cenzury jsou téměř shodná s tím, co o tom říkají kreacionisté.
„Když o tom přemýšlíme, nemůžeme už dál předstírat, že evoluce je jen o darwinistickém přírodním výběru, i když tak to většina biologů chápe a školní učebnice to tak opakují“ (Mazur, str. 105)
„Jenže většina evolucionistů je zřejmě zajedno [např. když čteme jejich blogy], že když nějaká věc nezapadá do darwinismu a neodarwinismu – nechme to za dveřmi“ (Mazur, str. viii).
„Pokud nebude rozprava kolem evoluce otevřena vědeckým stanoviskům za hranicemi darwinismu, hrozí zde riziko, že vzdělávání dalších generací bude obětováno ve prospěch umírající teorie“ (Stuart Newman, str.104).
„Jedním z důvodů, proč se v této oblasti tak málo pokročilo dál, je, že dokonale platné koncepty, ve kterých hrají roli neadaptivní evoluční mechanizmy, jsou jen málokdy brány v potaz. Důvodem je pevná věroučná nadvláda darwinistické struktury“ (Stuart Newman, str. 131).
Lynn Margulisová odhaluje, jak zaběhnutý světonázor (evoluce) prosazuje jednotu ve svých řadách:
„Lidé jsou vždy více loajální ke svému kmenovému uspořádání než k nějaké představě abstraktní „pravdy“ – a zvláště vědci. Kdyby to tak nebylo, jsou nepoužitelní (nezaměstnatelní). Rovná se to profesní sebevraždě, stále odporovat nějakému svému učiteli nebo nadřízenému“ (Lynn Margulis, str. 275).
Autocenzura
Nezájem hlavního proudu médií je jedna věc, ale paní Mazurová zvláště bije na poplach kolem autocenzury samotných evolučních vůdců. Proč udržují americkou veřejnost v temnotě? Klade otázku, proč se dvě největší evolucionistické konference roku „konaly mimo Spojené státy?“ A proč byly v cizích jazycích? Vidí to jako alarmující, že „Anglicky mluvící svět se o tom nemá dozvědět“ (str. 217). Proč evoluční vůdci neinformují veřejnost? Opakovaně se vrací k této hádance.
„Zeptala jsem se [Eugenie Scottové z Národního centra pro vědecké vzdělávání – NCSE] co si ona myslí o samo-sebe-organizaci a proč samo-sebe-organizace nebyla v knihách, které NCSE propaguje, uvedena. Ona odpověděla, že lidé si pletou samo-sebe-organizaci s inteligentním projektem, a proto to NCSE nepodpořila“ (Mazur, str. 101).
Přesněji, NCSE „nedoporučuje školám takové učebnice, které obsahují texty s diskuzí o samo-sebe-organizaci“ (str. 254).
Výrok Eugenie Scottové je nesmysl. Ať už jsou nové evoluční teorie jakékoliv, nikdo je nebude zaměňovat s inteligentním projektem. Ona se snaží obvinit svoje oponenty z něčeho, co se odehrává v evolučním táboře. Její darebáctví vysvětlím později.
Paní Mazurová se pak ptá Stuarta Newmana: „Čemu přisuzujete nechuť takových organizací, jako je NCSE, šířit literaturu o samo-sebe-organizaci?“ (str. 131) On se k pravdě přibližuje trochu blíž.
„Myslím, že existuje námitka, že samo-sebe-organizace a tvárnost (plasticita) obecně náleží k Darwinově teorii … Já to vidím tak, že samo-sebe-organizace představuje pro Darwinisty problém, tedy pro moderní syntézu a jasné pochopení evoluční teorie. … Lidi se bojí, že když otevřou dveře nedarwinistickým mechanizmům, umožní tím kreacionistům těmi dveřmi vklouznout dovnitř [zdůraznění dodáno]“ (Stuart Newman, pp. 131–132).
A tak zase evolucionisté obviňují kreacionisty a uvádějí je jako důvod, proč jsou potichu.
„Myslím si, že opuštění darwinismu (nebo jeho vypovězení tam, kam patří, tedy do oblasti zušlechťování a dolaďování již existujících forem) zní protivědecky. Oni [ti mnozí podpůrci nedarwinovských evolučních teorií] se obávají, že mnozí z uskupení inteligentního projektu a kreacionisté (tedy lidé, které já nenávidím stejně jako je nenávidí oni) se budou radovat a budou je citovat, jakoby byli na jejich straně. Oni se tohohle obávají, někteří proto, že jsou prostě rozumní, někteří v dobré víře a jiní jen kalkulují a bojí se, že budou vyvrženi z vědecké komunity“ (Massimo Piattelli-Palmarini, str. 317).
Paní Mazurová píše „Toto je velká debata, o které média nepodávají zprávu. Tato debata sílí a mnoho lidí říká, že dochází k radikální změně“ (str. 252). Mezitím, skoro ve stejné době, Národní akademie věd (NAS) vydala svoji knihu Science, Evolution and Creationism (Věda, evoluce a kreacionismus) jako veřejné odsouzení inteligentního projektu a obranu vyučovat na státních školách pouze evoluci. 3 Jinými slovy, NAS ignoruje zvyšující se kontroverzi a maluje zcela falešný obraz o jednotném názoru na evoluční teorii a původ druhů. Paní Mazurová to reflektuje jako „velmi obecnou knihu“ a ironicky se táže Nilese Eldredge na její ‚prostotu‘. On odpovídá:
„Ne. Podívejte se, já si myslím, že když třeba školní rada chce zavést Inteligentní projekt do svých osnov, tak prostě musíte psát ve velmi základních pojmech. Je to politický problém. A jak dobře víte, vždycky je tu problém…jak vědu sdělit veřejnosti, aby to bylo jasné [vynechávky jsou od Mazur]“ (Niles Eldredge, str. 329).
Eldredge používá obvyklé ospravedlnění: když máte co do činění s veřejností, zjednodušování je nutné – ovšem potud, pokud zjednodušování je příznivé k evoluci. Pokud by zjednodušení podávalo evoluci nepříznivě, evolucionisté by hned pozvedli svoje hlasy a hlasitě by to odsoudili.
(Poznámka: Bylo by užitečné, kdyby se evolucionisté stavěli k původu druhů stejným způsobem, jak oni chtějí, aby to dělali jejich oponenti. Obvyklé ‚zjednodušení‘ ve prospěch jedné strany může být formou nečestnosti.)
Mazurová namítá, že kniha od NAS neobsahuje žádné ‚další způsoby‘ ke zvážení, jako je např. samo-sebe-kompletace a samo-sebe-organizace. A Eldredge na to odpovídá:
„Neobsahuje, protože toto vše je považováno za spekulaci a jsou to věci čekající v přední linii k řešení … To, oč se snaží [v knize NAS] říct, je, kde nyní jsme, kde se cítíme dobře a kde můžeme skutečně říct, co si lidé opravdu myslí o většině těch věcí“ (Niles Eldredge, str. 329–330).
Eldredge se cítí dobře v tom, že neuvádí nová evoluční vysvětlování, protože ta jsou ‚spekulativní‘. Jenže ty problémy samy spekulativní nejsou; jsou vědecky skálopevné, a Eldredge/Mazur nic nenamítají, že to bylo z knihy NAS vypuštěno.
Autocenzura může být nyní vysvětlena. Nové evoluční mechanizmy samo-sebe-kompletace a samo-sebe-organizace vyrůstají z evolucionistických pokusů odpovědět na zdrcující problémy, které jsou vědecky skálopevné a dají se snadno popsat. Jenže evolucionistické ‚odpovědi‘ jsou bláznivé, chybné, neprokázané a vědecky netestovatelné.
To vysvětluje, proč evolucionisté dávají přednost zázemí, kde se evoluce bere jako ‚fakt‘ – proto tedy konference na pozvání. To vysvětluje, proč se evolucionisté vyhýbají veřejně publikovat něco o samo-sebe-organizaci, třeba v knize NAS. To vysvětluje, proč Eugenie Scottová a NCSE aktivně odmítají zahrnout do školních učebnic samo-sebe-organizaci. NCSE je v Americe vůdčí protikreacionistickou organizací, a oni si nepřejí, aby jim byly kladeny ošklivé otázky typu „A jaký existuje důkaz pro samo-sebe-organizaci?“ Nebyla by snad odpověď tato: „Důkazem pro samo-sebe-organizaci jsou nepřekonatelné problémy, kterým evoluční teorie čelí a, evoluce je ‚fakt‘? Tak to by ve školních třídách moc dobře neznělo.
„Nejsilnější zbraní je mlčení. Pohrdání vědeckými etickými principy je široce rozšířené“ (Lima-de-Faria, str. 91).
Suzan Mazurová zjišťuje, že v Americe probíhá autocenzura, a upřímně hledá její příčiny. Temnou stránkou pravdy však je, že ona sama cenzurovala svojí vlastní knihu. Protože je evolucionistka, zamítla svým čtenářům masivní diskuzi kolem všech těch mnoha vážných problémů, které ženou evolucionisty k tak zoufalým řešením, jako jsou samo-sebe-kompletace a samo-sebe-organizace. 4 Uvítal bych od ní dodatek s dokumentací toho všeho, ve stejně profesionální, reportérské (nezaujaté) podobně, s jakou zpracovala i většinu tohoto materiálu.