Kreacionismus, včera, dnes a zítra – 3. část

Má osobní cesta od evolucionismu ke kreacionismu

Měl jsem totiž zato, že vědci jsou lidé, pro které je pravda o světě na 1. místě a že ji budou chtít hledat bez ohledu na to, jaká ta pravda může být nebo čeho všeho se budou muset pro její nalezení vzdát. Zjistil jsem však, že tomu tak většinou není.

Když jsem o tématu stvoření (kreace) vs. evoluce začal poprvé vážně uvažovat na podzim r. 2003, tedy v závěru svého magisterského studia fyziky na MFF UK v Praze, netušil jsem, kolik nejbližších spolupracovníků na akademii i na fakultě mi nebude schopno, ale hlavně ochotno, odpovědět na velké otázky a odsoudí některá má neevoluční zjištění šmahem bez jakéhokoliv náznaku ochoty vést slušnou a poctivou diskusi. Měl jsem totiž zato, že vědci jsou lidé, pro které je pravda o světě na 1. místě a že ji budou chtít hledat bez ohledu na to, jaká ta pravda může být nebo čeho všeho se budou muset pro její nalezení vzdát. Zjistil jsem však, že tomu tak většinou není. Nevím, jestli to byla má naivita nebo (pro mě, tehdy jako ateistu, nepochopitelné) náboženské předsudky mých kolegů vědců nebo náročnost a nezvyklost mých otázek, které ale do vědy zcela oprávněně patří, ale u většiny z nich jsem zkrátka nezaznamenal ani náznak touhy hledat pravdu v otázce původu světa nebo života. Zaznamenal jsem u nich ale strach, předsudky, podezřívavost i výsměch. Někteří kolegové mi rovnou řekli, že jim takové otázky přijdou zbytečné, jiní říkali, že si zakázali o těchto věcech přemýšlet. Někteří odpověděli, že věda takové otázky prostě neřeší a ať s tím neztrácím čas. Takové odpovědi mě ale neuspokojily a rozhodně mé do té doby poměrně vysoké mínění o vědcích moc neposílily. Zkrátka, strčme hlavu do písku a dělejme jakoby nic … a hlavně nečeřme klidné vody na akademické půdě otázkami, které akorát rozdělují lidi atd. Většina vědců, které jsem v životě potkal totiž řešila jen svůj obor a vůči těmto existenciálním otázkám byli nebo jsou, žel, naprosto lhostejní (mnozí úmyslně, kvůli ochraně své kariéry, což mi i někteří osobně potvrdili), a tak si svůj názor na tyto věci tvoří vesměs tak, že přejímají bez nějaké hlubší analýzy široce propagované evoluční a materialistické názory z časopisů a médií, tedy společensky většinový názor, který představuje minimální riziko z hlediska kariéry a oblíbenosti v pracovním kolektivu.

Chtěl bych zdůraznit, že jsem měl své vědecké kolegy upřímně rád a mám dodnes a vždy jsem je obdivoval za jejich intelektuální hloubku, poctivost, vytrvalost a mravenčí práci, bez které laboratorní vědu nelze vůbec dělat. Nečekal jsem ale, že dokud se spolu budeme bavit o přípravě a diagnostice polovodičových nanostruktur, což byla oblast, které jsem se profesně věnoval, bude vše v nejlepším pořádku, ale jakmile zabrousím do hlubších vod, kde se řeší otázky původu hmoty, prostoru, přírodních zákonů, vznik života, původ člověka, stáří vesmíru, existence Boha atd., nastane trapné ticho s výčitkou, abych je takovými věcmi neobtěžoval a jestli chci tyhle věci řešit, ať si zajdu do kostela nebo si přečtu nějakou filozofickou příručku, kde se tyto otázky „o nesmrtelnosti chrousta“ řeší. Nevím, jestli mi rozumíte, ale „o nesmrtelnost chrousta“ mi opravdu nešlo a nemyslím si, že je správné říkat 25 letému začínajícímu vědci, že si některé otázky prostě nemá pokládat. To je podobné, jako bychom třeba začínajícímu profesionálnímu řidiči řekli, ať se přestane zabývat vznikem automobilů nebo začínajícímu lékaři, ať se přestane zabývat původem člověka. Myslím, že tohle zhášení zájmu o širší rozhled u mladé generace je projevem určité akademické i lidské pýchy, která by se dala shrnout do věty: „když to dodnes nevím já, tak Ty se v tom taky nešťourej“.

Ještě bolavější pro mě bylo zjištění, v jak šokujícím světonázorovém stavu byli mnozí mí akademičtí kolegové z nejvyšších pater akademie, abych tak řekl. Bylo naprosto běžné, že kolega s titulem prof. a DrSc. tvrdil, že život vznikl náhodnou souhrou molekulárních nelinearit a bifurkací v pravěkém polymerním konglomerátu nebo že byl na Zemi zanesen z kosmu v nějakém meteoritu apod., což jsou vědecky neobhajitelné představy. Tito kolegové a vedoucí kateder byli a jsou pro mě dodnes vědeckými kapacitami ve svých úzkých vědních oborech a vždy jsem jim s úctou a obdivem naslouchal. To se dodnes nezměnilo. V těchto mezioborových existenciálních otázkách však nebyli dostatečně zorientováni, a to neříkám proto, že věřili nebo věří evolučnímu pohledu, ale proto, že svou víru nedovedli řádně zdůvodnit a ani je to netrápilo. Často se i sami přiznali třeba na vánočním večírku, že své názory v této oblasti čerpají ze sci-fi literatury a vědecko-populárních časopisů typu Vesmír, VTM apod. Ačkoliv jsou v těchto časopisech obecně kvalitní články na nejrůznější témata, tak téma inteligentního (neevolučního, nematerialistického) původu všech věcí je prezentováno dlouhodobě jen jako výstřelek a kuriozita, která prý nemá v akademickém světě dosud žádné solidnější postavení. Co se týče časopisů pro vyložené laiky, jako jsou 100+1, Epocha, 21. století apod., tak tam jsou jakékoliv neevoluční pohledy na svět, pokud se tam vůbec dostanou, rovnou nálepkovány jako padlé na hlavu. Jak neprofesionální, nevědecký a kontraproduktivní takový přístup je, budete moci posoudit sami v závěru této série.

Většina vědců neví o původu a smyslu života víc než běžní lidé

Většina lidí si dnes totiž myslí, že vědci jsou lidé, kteří ví vždy, co říkají a že jsou pravdě ze všech nejblíže. Tak to ale není, určitě ne v otázce našeho původu a smyslu.

Možná se teď ptáte, proč Vám tohle všechno říkám. Důvod je prostý. Většina lidí si dnes totiž myslí, že vědci jsou lidé, kteří ví vždy, co říkají a že jsou pravdě ze všech nejblíže. Tak to ale není, určitě ne v otázce našeho původu a smyslu. Pravdu mívají ve svých úzkých oborech, ale v mezioborových, existenciálních otázkách, které se zabývají vznikem světa, života, smyslem života, existencí zla a smrti atd., jsou ve většině případů na tom stejně, jako obyčejní lidé. Drtivá většina vědců, se kterými jsem se já v životě potkal, ať už na MFF UK v Praze nebo ve Fyzikálním ústavu AV ČR, nemají skutečně v otázkách původu vesmíru, života nebo člověka o nic hlubší poznání, než běžní lidé, kteří své znalosti čerpají výhradně z dokumentárních seriálů na ČT2 nebo Prima ZOOM, populárních časopisů z novinových stánků apod. Je to dáno zčásti tím, že neexistuje vědní obor, který by se těmito otázkami přímo zabýval (protože je to široká mezioborová problematika) a zčásti tím, že v těchto otázkách si s pouhou laboratorní vědou prostě nevystačíte, protože ta řeší opravdu z definice pouze to, co lze na požádání zopakovat nebo opakovaně pozorovat v přírodě, a to vznik vesmíru, Země, člověka nebo přírody určitě není.

Přál bych si proto, abychom vědce nezbožšťovali a nedůvěřovali jim bezmyšlenkovitě a často bezmezně v domnění, že ví vždy, co říkají, zvláště pak ve složitých existenciálních a hodnotových otázkách, kterými se zabývá kreacionistický a evoluční světonázor. Buďme velmi opatrní, abychom akademické tituly nezaměňovali za životní či duchovní moudrost, kterou člověk nezíská pobytem na fakultě či akademii věd. Ta se získává vnitřně očištěným, Bohu a lidem oddaným životem v pokoře, vděčnosti a lásce. Pokud takový člověk má navíc vědecké vzdělání, může poměrně snadno zjistit, že evoluční, materialistický pohled na svět má velmi vážné trhliny, o kterých je potřeba lidem říkat. Děkuji dnes za Váš čas, který jste spolu se mnou strávili nad těmito důležitými otázkami.

Mgr. Libor Votoček
Redakce Genesis Era