Moderní genetika versus Darwinova evoluční teorie.
Darwin o genetice sice nic nevěděl, ale …
Charles Darwin o genech a obecně o organických kódech (jazykově kódovaných softwarových informačních systémech uvnitř každé živé buňky) nevěděl prakticky nic. V jeho době měly tyto informace v nejlepším případě podobu jen jakéhosi tušení či hádání a někdy ani to ne. Darwin tušil, že musí existovat nějaký vnitřní mechanismus v těle každého živého organismu, který umožňuje dědit vlastnosti (změny vlastností) získané během života, jinak by evoluce, jak si ji on představoval nebyla vůbec myslitelná. Genetikové však až o mnoho let později zjistili, že genom prakticky jakéhokoliv živého organismu je ultra-sofistikovaná informační, jazyková a komunikační síť, kterou bychom s dnešními znalostmi v oblasti informačních technologií mohli připodobnit k počítačové síti nejmodernějšího výpočetního centra1.
Dědičnost a stabilita druhů
Víme, že každý jedinec každého druhu je naprosto jedinečný, přesto vykazuje v čase stabilní (a degenerující) sadu vlastností a schopností, které příslušejí k určité konkrétní druhové kategorii. Například dáme-li vedle sebe všechna psí plemena, zjistíme, že jsou mezi nimi na první pohled značné rozdíly, např. v barvě a délce srsti, velikosti těla, délce končetin, uší nebo čumáku. Přesto mají všichni společnou sadu charakteristických vlastností, které dělají psa psem, a mohou se tedy v principu navzájem křížit. Darwin však zřejmě udělal chybu v tom, že si jedinečné variace charakteristických znaků u každého jedince daného druhu vyložil jako důkaz určitého globálního vývojového trendu, který nemá v principu žádné hranice a který tedy může z mikrobů po určitém čase vytvořit psy, koně nebo lidi.
Jenže evoluce druhů v tom smyslu, že by v průběhu času docházelo ke vzniku zcela nových vlastností a orgánů tak, že by se např. nelétající obratlovec postupně naučil létat a pouhým usilovným snažením by v něm docházelo k postupnému samovolnému vzniku genetických programů pro křídla, plicní vaky a duté kosti (včetně příslušných koordinovaných změn ve všech vnitrobuněčných, buněčných, tkáňových a orgánových soustavách, a to jak z hlediska biochemického, tak i genetického, fyziologického a anatomického), je evidentně zcela nevědeckou představou. Naopak, moderní genetika potvrzuje historickou stabilitu základních druhů přibližně na úrovni čeledí, o které hovoří Mojžíš v knize Genesis již od 16. století před Kristem. Myšlenka postupné přeměny mikroba v člověka je tedy nejen neslučitelná se současnými poznatky na poli genetiky a informatiky, ale je také klíčovou myšlenkou biblické zprávy o stvoření světa v knize Genesis. Je to další fascinující potvrzení platnosti této výjimečné knihy knih2.
Nezjednodušitelná složitost zcela popírá myšlenku evoluce
Z genetiky je známo, že pokud nějaký organismus nemá plně funkční všechny základní tělesné systémy umožňující dýchání, hledání, příjem a zpracování potravy z okolí, regulaci vlastních metabolických pochodů a jejich kontrolu a opravu, orientaci a pohyb v neznámém prostředí, paměť, komunikování s ostatními jedinci svého druhu i s jinými druhy organismů, zplození potomstva a u některých druhů organismů ještě některé další vlastnosti, potom je zhola nemožné, aby si jakoukoliv z těchto základních životních funkcí vyvinul sám od sebe v průběhu času a je úplně jedno, kolik času by bylo k dispozici. Časové hledisko je v otázce evoluce nejen naprosto irelevantní, ale především je to jednoznačně negativní faktor. Čím více času, tím více opotřebení, tím více škodlivých mutací a degenerace, a to ve všech populacích všech druhů organismů3.
Fungování přírody je totiž založeno na informacích, které jsou vysoce organizované a chráněné, a pokud dojde nějakým způsobem k jejich poškození či ztrátě, je prakticky nemožné je nahradit či doplnit. Živé organismy totiž vykazují něco, čemu říkáme nezjednodušitelná složitost, tzn. že všechny základní funkční součástky těla i genomu, které jsou nezbytné pro přežití daného druhu, musí být na svém místě již od samého začátku jejich existence.
Konkrétně, chcete-li aby včela fungovala jako včela, musí disponovat od samého začátku vším, co jí umožňuje létat, dále potřebuje mít plně funkční zrakovou soustavu složeného oka, správně fungující sací ústrojí i kompletní trávicí soustavu, jinak by zemřela hlady. Stejně tak, kdyby včelí královna neměla perfektně fungující rozmnožovací soustavu, včely by už dávno vyhynuly, což by mělo naprosto katastrofální následky pro přírodu i celé lidstvo. Tyto základní životní funkce a schopnosti musely mít včely již od počátku své existence, kdy byly (kromě jiného) stvořeny první dospělé generace všech základních druhů hmyzu nadpřirozeným zásahem Božského Tvůrce, jak se dočítáme v 1. kapitole knihy Genesis.
Tento akt stvoření musel proběhnout ne přirozenými – materiálními, nýbrž nadpřirozenými (nadmateriálními) – informačními procesy, které byly natolik rychlé, aby žádný organismus nezačal žít a vnímat sebe i okolní svět, dokud nebude plně utvořen.
Právě tento princip nezjednodušitelné složitosti – princip „všechno nebo nic“ – poukazuje na principiální nemožnost postupného (kumulativního) vzniku nových schopností, nových genetických informací, nových orgánů či zcela nových druhových kategorií na úrovní čeledi a výše4. Je smutnou skutečností, že se na tento stěžejní vědecký princip zapomíná prakticky ve všech vědních oborech, zvláště v souvislosti s evolucí a původem světa. Princip nezjednodušitelné složitosti by se dal přeformulovat i tak, že Tvůrce je vždy složitější a funkčnější než jeho výtvor – nebo že výtvor nikdy nemůže vytvořit svého tvůrce5. Pokud se podíváme do přírody, snadno zjistíme, že tento princip je vždy bez výjimky splněn. Proto neživé nemůže být příčinou života, nebo člověk příčinou Boha, jak se mnozí ateisté mylně domnívají. Člověk nedokáže vymyslet pravého Boha, pouze formulovat svou představu o něm. To ale není případ Bible. Bible je totiž knihou, kterou lidé přirozeně nejsou schopni vymyslet ani respektovat, protože není z (sobeckého systému) tohoto světa.
Mgr. Libor Votoček
šéfredaktor portálu Genesis Era
